Husité brání Vítkov, odhalení Žižkovy sochy

Bitva na Vítkově 14. 7. 1420 patří ke klíčovým vojenským střetům v české národní historii. Tento vrch je ovšem spojen i s dalšími důležitými okamžiky české minulosti. Tyčí se zde monumentální budova prvorepublikového Památníku národního osvobození, od roku 1950 zde stojí jedna z největších jezdeckých soch na světě, Jana Žižky. V budově je umístěn i hrob Neznámého vojína.

Bitva na Vítkově

Dne 14. července roku 1420 byla na vrchu Vítkově svedena nevelká bitva, která však ve svých důsledcích rozhodla o nezdaru celé křížové výpravy vedené králem Zikmundem Lucemburským.

V létě 1420 se Praha ocitla v nezáviděníhodné situaci. Posádka věrná Zikmundovi kontrolovala Vyšehrad, Pražský hrad byl obsazen Zikmundovými bojovníky. Stany křižáků se rozprostíraly na Letenské pláni až ke vsi Ovenec, další křižáci se položili u vsi Bubny. Zbývalo pouze obsadit Vítkov a Praha by byla sevřena do železného krunýře.

Za této situace nabyl vrch Vítkov strategického významu, neboť umožnoval kontrolovat silnici vedoucí k Českému Brodu a dále ke Kolínu a také silnici vedoucí ke Staré Boleslavi. Po obou proudily do města tolik potřebné potraviny.

Vzhledem k tomu, že bylo před žněmi, byly zásoby potravin ve městě minimální. Význam Vítkova si uvědomoval i táborský hejtman Jan Žižka, který s 3 000 bojovníky přišel na pomoc Praze. Aby aspoň částečně eliminoval početní převahu křižáků, nechal na Vítkově vystavět v nejužším místě návrší dva nevelké sruby a vyhloubit příkopy. Sruby bránilo 26 mužů a dvě ženy, jimž v kritickém okamžiku, kdy jejich odpor již povážlivě slábl, vyrazili na pomoc bojovníci z pražského souměstí.

Nečekaný útok do boku vyvolal mezi křižáky paniku. Křižáci prchající z Vítkova s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. O týden později začaly v okolí města žně a do Prahy již proudily vozy plné obilí. Zikmundův sen o vyhladovění odbojného města se rozplynuly a 30. července křižácké vojsko rozpustil.

Odhalení sochy a ostatky Neznámého bojovníka

V den 530. výročí bitvy, 14. července 1950, se k vrchu Vítkově upírala pozornost tisíců Pražanů. Během slavnostního aktu zde byla ve večerních hodinách odhalena socha husitského vojevůdce Jana Žižky od Bohumila Kafky, jedna z největších jezdeckých soch na světě. Spočívá na deset metrů vysokém podstavci a sama měří devět metrů. Hlava jezdce se tak tyčí takřka dvacet metrů nad okolním terénem. I tato socha byla ve své době zneužita k politickým cílům, neboť komunisté se pokládali za pokračovatele husitských tradic a období jejich vlády považovali za dosavadní vrchol československých dějin.

Téhož dne však došlo i další významné události. Do kolumbária pod sochou Jana Žižky byly za přítomnosti náměstků ministra národní obrany brig. gen. B. Reicina, brig. gen. B Laštovičky, náčelníka hlavního štábu čs. armády sborového generála dr. Jaroslava Procházky, pražského primátora dr. Václava Vacka a posádkového velitele divizního generála B. Ejema přeneseny ostatky Neznámého bojovníka od Dukly. Tento akt představoval další krok k potlačení legionářské tradice.

Hrob Neznámého vojína v dějinných souvislostech a zvratech

Idea zřízení hrobu Neznámého vojína vznikla na základě praktických zkušeností s identifikací pozůstatků padlých vojáků na bitevních polích Francie v první světové válce. Při masakrech, které provázely bitvy u Verdunu, na Sommě, ve Flandrech a dalších bojištích, zahynuly statisíce vojáků na obou stranách fronty. Přesná a úplná identifikace všech padlých, pohřbených v masových hrobech, byla nemožná. Východiskem z této situace bylo zřízení instituce Neznámého vojína. Ostatky jednoho anonymního, náhodně vybraného padlého měly symbolizovat památku desetitisíců a statisíců mrtvých.

Záměr zřídit hrob Neznámého vojína se objevil i v Československu. Šlo především o poctu těm, kteří „vybojovali svobodu“ tj. bojovníkům za československý samostatný stát. Tím bylo určeno, že Neznámým vojínem může být jen legionář, příslušník vojska, které vzniklo v zahraničním odboji proti habsburské monarchii. Neznámý vojín byl vybrán z přibližně 190 mužů, kteří padli 2. července 1917 u Zborova.

Hrob Neznámého vojína byl umístěn nejprve ve Staroměstské radnici, což bylo považováno za nevyhovující provizórium. V diskusích padla řada návrhů. Hrob Neznámého vojína měl být umístěn např. před pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí, na Mariánském náměstí (nyní nám. dr. Vacka) před Městskou knihovnou, na Střeleckém ostrově apod. Řadě návrhů však bylo vytýkáno, že nezaručují patřičný klid a nerušený průběh pietních aktů.

Jakmile bylo rozhodnuto o stavbě monumentální budovy Památníku národního osvobození na Vítkově, bylo stále jasnější, že hrob Neznámého vojína bude umístěn právě zde.

Monumentální budova Památníku národního osvobození se měla stát panteonem i mauzoleem, místem posledního odpočinku legionářských vůdců. Bylo-by tedy nelogické, kdyby zde neměl být hrob jednoho z těch, kteří padli u Zborova. K přenesení hrobu Neznámého vojína do Památníku však během meziválečné československé republiky nedošlo.

Hrob Neznámého vojína tak zůstal na Staroměstské radnici i po 15. březnu 1939. V noci z 22. na 23. října 1941 však byly ostatky spolu s výzdobou, věnci, vyznamenáními a stuhami odvezeny do centrály gestapa v Bredovské ulici – známého Petschkova paláce – a v polovině dubna 1945 do terezínské Malé pevnosti, zde se stopa po nich ztrácí.

Po válce byl před Staroměstskou radnicí postaven katafalk s prázdnou kašírovanou tumbou, považovanou za symbolický Hrob Neznámého vojína. V souvislosti s třicátým výročím Zborova v roce 1947 se rozvinulo úsilí o obnovení Hrobu Neznámého vojína. Na zborovském bojišti, které nyní leželo v důsledku poválečných změn hranic na území SSSR, měly být opět vyhledány a převezeny ostatky padlého účastníka zborovské bitvy. Tento záměr však ztroskotal na striktním odmítnutí sovětského velvyslanectví. Pro Sovětský svaz byli legionáři nadále především nepřáteli sovětské moci a zahraničními interventy.

Hrob Neznámého vojína tak byl obnoven až po únoru 1948. Tehdejší velitel Vojenského historického ústavu pplk. Čeněk Hruška 18. června 1949 navrhl vyzvednutí ostatků jednoho z neznámých československých vojáků ze hřbitova u Dukly. Exhumace se uskutečnila 14. července 1949. Ostatky padlého příslušníka 1. čs. armádního sboru v SSSR byly uloženy do kovové rakve, opatřeny pečetí Vojenského historického ústavu a prozatímně uloženy v kostele ve Vyšném Komárníku. O jejich umístění – nově se označovaly jako ostatky „Neznámého bojovníka“ – v Památníku osvobození na Vítkově rozhodla porada konaná 15. srpna 1949 pod vedením ministra národní obrany generála Ludvika Svobody. Ostatky byly uloženy do mauzolea 11. října 1949 a 14. července následujícího roku do kolumbária.

Diskuse o tom, jak pokračovat a oživit tradici úcty k hrobu Neznámého vojína obnovené po listopadu 1989, dostaly nový impuls vznikem České republiky a vyvrcholily v době příprav akcí k 50. výročí ukončení 2. světové války v Evropě v roce 1995. Aniž by tato diskuse byla zakončena formálním rozhodnutím některého z ústavních činitelů, problém byl nakonec vyřešen praxí, kterou zahájil prezident republiky Václav Havel 8. května 1995 položením věnce k dosavadnímu hrobu na vrchu Vítkově.

Zborovská tradice byla obnovena až v novém tisíciletí. Po několikaměsíčním společném úsilí sekce personální Ministerstva obrany ČR – odboru meziresortní spolupráce, Vojenského historického ústavu Praha, zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě a českého konzulátu ve Lvově spočinula v říjnu 2009 na půdě vlasti rakev s ostatky historicky již druhého Neznámého vojína od Zborova. Tyto ostatky byly do revitalizovaného hrobu Neznámého vojína uloženy 8. května 2010, v den 65. výročí konce druhé světové války a spočinuly v historickém katafalku vedle neznámého bojovníka z bitvy na Dukle v roce 1944. Došlo tak i k symbolickému propojení prvního a druhého čs. odboje.

Jaroslav Láník