Kostelník turínského chrámu San Massino Ernesto Gatti vyšplhal 27. dubna 1945 na trámoví chrámové věže a po něm se dostal k jednomu ze zvonů. Potom radostně rozhoupal srdce zvonu. Velmi rychle se k němu přidala řada dalších zvonů turínských kostelů, aby byl ještě více podtržen patos okamžiku osvobození města partyzánskými jednotkami CVL od německých okupantů i italských fašistů.
Nadšením opojený Gatti bez ohledu na dojetí nepřehlédne jednoho z dvanácti chrámových kněží, jak leze k němu nahoru, aby mu pomohl. Když však kostelník kněze požádá, aby rozhoupal druhý zvon, farář je v šoku. Rychle slézá dolů a s křikem běží chrámovou lodí: "Stal se zázrak! Ernesto mluví!"
Dobrotivý služebník boží se však mýlil. O žádný zázrak vůbec nešlo. Muž, kterého znal jako hluchoněmého kostelníka Ernesta Gattiho, byl ve skutečnosti český rotmistr spojovacího vojska pětatřicetiletý rodák z Přerova od 26. června 1944 zběh z 12. praporu protektorátního vládního vojska Josef Pánek, který zde od února 1945 žil s falešnými doklady jako hluchoněmý, aby jej jeho skromná italština neprozradila...
Přestože Josef Pánek v chrámu opravdu zametal, uklízel a vykonával funkci druhého kostelníka a udržbáře, jeho přítomnost v San Massino měla zcela jiný účel, o kterém věděl z církevních činitelů pouze laskavý pan farář ThDr. Don Pompeo Borghesio. Pánek zde měl totiž ukrytou radiostanici s krycím jménem "Marina", protože byl radiotelegrafistou americké zpravodajské skupiny OSS Frank, které velel parašutista kapitán Luigi Pianazza!
*
Šeříkem provoněný květnový den roku 1945 ve východočeském Machově zdejšímu rodákovi, ještě ne jednadvacetiletému Vaškovi Kejdanovi, náhle zhořknul. Několik zdivočelých revolučních gardistů ho vyhnalo z domu odklízet zátarasy – jako kolaboranta!
Nikdo z nich nebere ohledy na to, že ho před tři čtvrtě rokem výbuch ručního granátu u italské vesničky Alpette připravil o pravé oko a většinu prstů na rukou!
Komu z hurábojovníků "za pět minut dvanáct" může nyní zmrzačený bývalý slévač vyprávět, že mohl sedět jako oni celou válku za pecí a nyní si mohl jako oni dnes hrát na partyzány. On jím však doopravdy byl!
Do Itálie jet nemusel. Mohl se vymluvit na žaludeční vředy, s kterými se skutečně léčil. On však jet chtěl, protože věřil, že pušku, kterou dostal spolu s uniformou protektorátního vládního vojska u 7. praporu v Josefově, určitě uplatní v boji s nenáviděnými okupanty. K italským partyzánům utekl ihned při své druhé strážní službě16. června 1944. Potom však stačil jediný osudný okamžik a exploze granátu jej zmrzačila na těle. Měl jediné štěstí, že nacisté uvěřili bajce jeho nadřízených, že byl rukojmím italských partyzánů. A nyní zmrzačelí na duši – pseudovlastenci s puškou v ruce – se mu mstí za "vladařskou" uniformu! Byla to však opravdu taková ostuda ji nosit?
Předchozí dvě dramatické epizody připomínají fakt, že krátce po nedobrovolném přesunu protektorátního vládního vojska do Itálie v červnu 1944 došlo k vlně přebíhání „vladařů“, jak si ironicky říkali čeští vojáci coby fiktivní vojsko protektorátního prezidenta Háchy. Po zběhnutí stovek českých vojáků z pětitisícového kontingentu, kteří svůj odchod do hor většinou po dohodě s italskými partyzány fingovali jako únos po přepadu, německé velení vládní vojsko odzbrojilo, přesunulo do údolí řeky Pád a udělalo z něj pomocné ženijní jednotky. I v této složitější situaci však docházelo k dalším dezercím k partyzánům, za které někteří zběhové zaplatili životem. Pokud se právem říká, že neexistuje bojiště 2. světové války od Grónska až po Čínu, kde by nebojoval proti nacistům a jejich spojencům český voják, patří sem právem i Itálie!