Dva historické rakouské tesáky, které jsou součástí sbírek Vojenského historického ústavu, prošly před časem odborným procesem restaurování. Ten odhalil i některé předešlé a nepříliš šťastné pokusy o údržbu těchto zbraní.
Ženijní a dělostřelecké tesáky vzoru 1853/1862 se ve sbírkách militarií vyskytují převážně v mohutnější podobě pro praktické služební využití. Méně časté jsou varianty celkově menších rozměrů, které se liší nejen závěrečnou povrchovou úpravou, ale i použitým materiálem u jednotlivých součástí kompletů.
První z dvojice restaurovaných tesáků je “odlehčená” varianta vzoru s přímou čepelí, jílcem s nanýtovanými střenkami z tmavé rohoviny a dřevěnou, kůží potaženou černě leskle nalakovanou pochvou zakončenou nákončím. Jílec včetně obou nákončí pochvy je železný, leštěný bez ochranné povrchové úpravy.
Je zřejmé, že zbraň nebyla v minulosti dostatečně konzervátorsky ošetřena. Po celém povrchu předmětu ulpěla prachová vrstva se zbytky zdegradovaných konzervačních látek. Korozní produkty napadly především záštitu, částečně nákončí a širokou jednostranně vyžlabenou čepel, a to převážně ve vrchní části. Černě nalakovaný kožený potah se po celé své ploše odlupoval v malých ostrůvcích. Původně celistvá povrchová úprava se tím narušila do podoby početných jamek, které narušovaly strukturu usně.
Po dokonalé fotodokumentaci a vyhledání adekvátního srovnávacího materiálu byly z kovových součástí odstraněny vrstvy konzervačních látek společně se staršími koroznímí produkty. Dále je povrch částečně stabilizován tanátovacím přípravkem a nakonec rozleštěn do polomatného lesku.
Snad největším problémem bylo restaurování povrchu usně na potahu pochvy. Nejprve došlo k černému zabarvení a stabilizaci základu narušeného jádra. Následuje nátěr hustší politurou a její rozleštění s tím, že se celá operace několikrát opakuje až do téměř celistvé plochy. Rukojeť se střenkami z tmavé rohoviny měla korozí napadený rám a nýty. Odrezení proběhlo mechanickou cestou, odkartáčováním s pomocí jemné pasty. Tato technologie byla zvolena proto, aby nedošlo k jakémukoli narušení okraje vyleštěných střenek.
Druhým tesákem je méně častá varianta s delší a užší esovitě prohnutou čepelí. Tento tvar se u tesáků téměř nevyskytuje, je spíše charakteristický u bodáků na pěchotní pušky. Například v rakouských ozbrojených složkách je to u modelové řady systému Werndl.
Záštita zbraně i nákončí pochvy jsou u tesáku mosazné, střenky rukojeti opět z tmavé rohoviny a tělo pochvy z černě prolakované kůže. Použitý materiál, včetně tvaru zaobleného hrotu, ukazuje spíše na to, že se jedná o neslužební reprezentativnější zbraň.
Železné součásti byly opět v podobném stavu jako u tesáku s přímou čepelí. Při práci se postupovalo obdobnými technologickými postupy restaurování, snad jen s větší opatrností při likvidaci koroze železného rámu jílce, k němuž je pevně připevněna mosazná tvarovaná záštita. Veškeré mosazné součásti někdo v minulosti očistil prostředkem Sidol, který se v konzervátorské praxi nepoužíval. Má velmi špatnou vlastnost, že zatéká mezi součásti a spíše tvorbu korozních produktů podporuje - viz fotodokumentace demontovaného spodního nákončí pochvy.
Na dříve vyleštěném povrchu se vytvořila divoká necelistvá patina v podobě tmavých ostrůvků. Nejvíce snad na spodním nákončí, proto byla kompletně chemicky odstraněna v chelatonové lázni, dále je povrch rozleštěn a částečně zapatinován.
Po odstranění zbytků přípravku Sidol z konce pochvy je na ní opět politurou obnoven adekvátní povrch, jako v prvním případě. Po kompletaci obou tesáků je na jejich kovový povrch naaplikována slabá vrstva konzervačního vosku a po zatvrdnutí rozleštěna jako ochrana předmětů pro uložení v depozitáři instituce.
Petr Moudrý