Japonsko po roce 1945: krize a následný vzestup, opět díky válce

Média zpravidla od srpna do počátku září věnují pozornost svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki a podpisu japonské kapitulace 2. září, která ukončila válku v Tichomoří. Tento zájem nabývá na intenzitě v letech půlkulatých a kulatých výročí. Nejinak tomu bylo i letos, kdy od obou událostí uplynuly tři čtvrtě století.

Historie Japonska se do zorného úhlu sdělovacích prostředků vrací až v souvislosti s obdobím rychlého a trvalého ekonomického růstu, označovaného jako japonský hospodářský zázrak. V 60. letech docházelo k více než desetiprocentnímu růstu japonského HDP. Díky tomu se země Vycházejícího slunce zařadila mezi světové hospodářské velmoci. V řadě průmyslových odvětví (v automobilovém a elektronickém průmyslu, automatizaci, robotizaci, stavbě lodí, výrobě obráběcích strojích apod.) se Japonsko stalo nejvyspělejší zemí světa. Cesta k tomuto postavení však nebyla snadná.

Japonsko v posledních měsících druhé světové války

Na konci druhé světové války Japonsko utrpělo katastrofální škody. Již na počátku roku 1945 bylo zahájeno dlouhotrvající strategické bombardování japonských měst a průmyslových oblastí. Hlavními cíli těchto náletů se stalo šest japonských měst s nejhustší průmyslovou zástavbou. Šlo o Tokio, Jokohamu, Kawasaki, Nagoju, Kóbe a Osaku.

Letecké průzkumy provedené po prvních náletech prokázaly, že mnohem větších škod na japonském průmyslu je dosaženo zápalnými bombami než při použití konvenčních bomb. První letecké útoky z Marianských ostrovů měly jako hlavní cíl letecké továrny společností Micubiši, Kawasaki, Nakadžima. Během náletů bylo kompletně vypáleno na 40 % rozlohy Tokia a Nagoji, třetina rozlohy Kawasaki a Osaky a více než polovina Kóbe. Významnými cíli byla také důležité obchodní přístavy Omuta a Kagoshima a japonské rafinerie, které sice již téměř nevyráběly, ale jejich zničení mělo fatální následky pro poválečnou ekonomiku. Souběžně s tím probíhalo bombardování oceláren v Mandžusku.

Postup Spojenců postupně odřezával Japonsko od zdrojů surovin a potravin. Americké hladinové lodě a ponorky způsobily japonskému obchodnímu loďstvu značné ztráty. Ke dnu klesaly japonské lodě i poté, co byly zaminovány přístavy a pobřežní vody. Již během května a června se podařilo kompletně vyřadit z provozu japonské přístavy v Tokiu, Kóbe, Nagoje a Nagasaki.

Situace po válce

Zničení infrastruktury, omezení přístupu na mezinárodní trhy a odříznutí od toku surovin z bývalých japonských kolonií vedlo k obrovskému propadu ekonomiky. Ve srovnání s rokem 1937 klesla produkce přibližně na jednu třetinu a k nejhlubšímu propadu došlo v následujícím roce 1946, kdy hodnota produkce dosáhla pouhé pětiny. I když je nutno si uvědomit, že v roce 1937 běžela japonská ekonomika na plné obrátky především díky vojenským zakázkám (vojenské výdaje činily cca dvě třetiny státního rozpočtu), byly příznaky poválečné krize patrné na každém kroku.

Zničení průmyslu vedlo k obrovské nezaměstnanosti. Ta narůstala spolu s návratem vojáků z bojišť a jejich demobilizací, tak civilního obyvatelstva z bývalých japonských území. Podle podmínek bezpodmínečné kapitulace docházelo k likvidaci továren vyrábějících pro válečné účely. Část byla použita na splácení reparací, ostatní byly zbořeny. Také tyto kroky navyšovaly již tak kritickou nezaměstnanost. Celá odvětví tak na několik let v Japonsku zcela vymizela - např. letecký průmysl a stavba lodí.

Kritická byla také situace v zásobování obyvatelstva potravinami. Více jak 8,5 milionu lidí bylo nuceno následkem bombardování uprchnout z měst na venkov, který na příliv obrovské masy konzumentů nebyl připraven. Dokonce docházelo k lokálním hladomorům. Ceny potravin také vylétly do závratné výše a pomáhaly roztáčet kola inflace. To vše značně zatěžovalo státní rozpočet. Výrazně rostl státní dluh a pasivní saldo zahraničního obchodu, které se pohybovalo každoročně kolem 250 miliónů dolarů a stále se zvyšovalo.

Americká pomoc 

Za této situace bylo zřejmé, že japonská ekonomika se neobejde bez zahraniční pomoci. Spojené státy vyhlásily nejprve program GARIOA, který byl zaměřen na dodávky potravin, umělých hnojiv, léků a dalšího zboží základní potřeby. Zhruba bychom jej mohli přirovnat k evropskému programu UNRRA. Po změně okupačních cílů, kdy v důsledku vývoje mezinárodní situace bylo zřejmé, že Japonsko se stane důležitým ekonomickým partnerem USA a zřejmě také strategickým spojencem, byl vyhlášen program EROA, analogie Marshallova plánu. Finanční prostředky a dodávky směřovaly tentokrát do strojního vybavení, do dodávek surovin (bavlny, nerostných surovin apod.), s cílem restartovat japonskou ekonomiku. Pomoc v rámci obou fondů dosáhla hodnoty téměř 1,9 miliardy dolarů.

Možnosti, jak toho dosáhnout, obsahovala již studie věnovaná základním problémům ekonomické rekonstrukce Japonska ze září 1946. Materiál vycházel z předpokladu, že Japonsko by mohlo být v následujících letech předstiženo v odvětvích lehkého průmyslu jinými asijskými zeměmi, a proto je vhodné, aby se zaměřilo na těžký a chemický průmysl. Japonsko však nebylo schopné prodat dostatek svého zboží a tím financovat import potravin a surovin. Tato skutečnost se stala Achillovou patou i programu EROA.

Americká podpora měla umožnit Japonsku vstup na asijské trhy bohaté na nerostné suroviny. Japonská technologická vyspělost a export jeho zboží mělo ve výhledu napomoci i stabilitě celého regionu. Otázkou však zůstalo, na jaké trhy by se Japonsko mělo orientovat. Japonci museli splácet dluhy svým věřitelům, a tudíž si nemohli dovolit akceptovat nekonvertibilní měnu. Obrat hospodářského vývoje nepřinesl ani devítibodový program ekonomické stabilizace, zaměřený na maximální snížení vlastních nákladů. Ve svých důsledcích zhoršil životní situaci statisícům lidí.

Ke změně došlo až v důsledku vypuknutí Korejské války v červnu 1950, kdy se výrazně zvýšila poptávka po japonském zboží, jímž byly zásobovány jednotky OSBN v Koreji. Zvýšení vývozu a uvolnění dovozu se pozitivně odrazilo v japonské obchodní bilanci. Zatímco americké zakázky tvořily v roce 1951 čtvrtinu vývozu, o dva roky později se přiblížily 40 %.

V následujících letech se prosperující Japonsko stalo základem americké bezpečnostní politiky ve východní Asii.

Jaroslav Láník