Josef Kajzr

Jedno z nejvyšších britských vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky, resp. rotmistry, totiž Vojenskou medaili (Military Medal), obdržely během druhé světové války téměř dvě desítky příslušníků čs. pozemních jednotek na západní frontě. Jen jeden z nich se však mohl současně chlubit i podobným americkým vyznamenáním, a sice Bronzovou hvězdou (Bronze Star Medal). Byl jím Josef Kajzr, příslušník Čs. samostatné obrněné brigády, který je, kromě dalších vyznamenání, získal za boje u Dunkerku.

Narodil se 3. srpna 1914 v Dolních Beřkovicích v rodině továrního dělníka, jako Josef Kaiser (změna jména na Kajzr mu byla povolena v roce 1946). Po vychození obecné školy ve svém rodišti a dvou tříd měšťanky v Liběchově (1928) se v Mělníku vyučil truhlářem. Učení dokončil v červenci 1932 a uprostřed hospodářské krize hledal ve svém oboru jen těžko uplatnění. Nacházel jen krátkodobé, příležitostné práce. Teprve v červnu 1934 získal stálé místo domovníka v nádražní restauraci v Podmoklech (dnes součást Děčína).

Od 1. října 1936 vykonával vojenskou prezenční službu u 7. roty pěšího pluku 41 „Dr. Edvarda Beneše“, který byl dislokován na severozápadním Slovensku. Absolvoval poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti četaře. Do civilu odešel 1. března 1939.

Krátce pracoval jako dělník v cukrovaru v Mělníku a v červnu 1939 se přihlásil na práci do Německa. Šlo však jen o klamný manévr, díky němuž se mu po několika týdnech podařilo uprchnout přes Belgii do Francie, kde byl, stejně tak jako další Čechoslováci, zařazen do Cizinecké legie v Alžíru. Po vypuknutí války jej z legie propustili a převezli do jihofrancouzského Agde, kde se začala formovat čs. zahraniční armáda, do níž byl prezentován 26. září 1939.

Byl zařazen ke 2. rotě pěšího pluku 1. Následně 29. prosince 1939 byl přijat jako poddůstojník z povolání a povýšen na rotného. Se svojí jednotkou se zúčastnil bojů v červnu 1940. Během ústupu se však opozdil a nestihl poslední loď odplouvající po uzavření příměří do Velké Británie. Vrátil se do Agde, kde byl v září 1940 francouzskými úřady demobilizován. Odjel pak do Marseille, kde v té době ještě pololegálně působil čs. konzulát, a následně pracoval jako sezónní dělník.

Po obsazení jižní Francie nacisty v listopadu 1942 přešel přes Pyreneje do Španělska, kde byl internován. V září 1943 se podařilo zástupci čs. exilové vlády Zdeňku Formánkovi za pomoci Britů dosáhnout jeho propuštění. Následně odjel přes Portugalsko lodí do Velké Británie, kde byl 29. října 1943 znovu prezentován u čs. Náhradního tělesa v Southend-on-Sea v hrabství Essex. Následně sloužil u polního četnictva NT.

Posledního březnového dne roku 1944 byl přemístěn k Smíšenému přezvědnému oddílu Čs. samostatné obrněné brigády. S ním odjel na přelomu srpna a září 1944 do Normandie a v jeho řadách se také zúčastnil obléhání Dunkerku. Přímo na frontě prodělal v únoru 1945 střelecký tankový kurz a následně se stal zástupcem velitele čety u 2. roty. K 10. březnu 1945 byl MPO reorganizován na Tankový prapor 3 a Kajzr povýšen do hodnosti rotmistra pěchoty v záloze. Ještě na frontě obdržel Čs. medaili Za zásluhy II. stupně (5. března 1945) a Čs. válečný kříž 1939 (2. května 1945). Kromě toho byl samozřejmě také držitelem obligatorní Čs. vojenské pamětní medaile a již po skončení války byl vyznamenán i Čs. medailí Za chrabrost (13. dubna 1946). Americkou Bronzovou hvězdu obdržel 10. října 1945 a britskou Vojenskou medaili pak na Štědrý den téhož roku.

Několikaměsíční pobyt na demarkační čáře v jihozápadních Čechách měl dopad i na jeho soukromý život – počátkem listopadu 1945 uzavřel sňatek s 22letou Vlastou Marií Sládkovou z Velkého Boru. V manželství se jim narodily dvě děti.

V té době se také rozhodl zůstat v armádě. Prvního říjnového dne roku 1945 byl přijat jako rotmistr z povolání. Sloužil u své původní jednotky, která byla počátkem června 1945 reorganizována na 13. tankovou brigádu a po odchodu z demarkační linie na podzim téhož roku dislokována v Olomouci. K 21. prosinci 1946 jej povýšili na štábního rotmistra. Od listopadu 1947 do července 1948 byl frekventantem Aplikační školy v Tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova. Po jejím úspěšném absolvování byl přemístěn ke 12. tankové brigádě do Šternberku. Zde se 23. října 1948 dočkal jmenování do hodnosti poručíka tankových vojsk.

V polovině dubna 1949 došlo k jeho přeložení k 23. tankové brigádě do Milovic a 27. října 1949 byl povýšen na nadporučíka. Vcelku úspěšně se mu (přestože zůstal nestraníkem) podařilo přečkat prvních několik vln čistek v armádě. Důvodem bylo zřejmě to, že nepatřil k „buržoazním oficírům“ a odchovancům předmnichovské Vojenské akademie a také to, že byl od července 1948 technickým důstojníkem, tedy specialistou, jichž měla nová armáda výrazný nedostatek.

Od listopadu 1950 zastával dalších sedm let funkci zástupce pro věci technické velitele 23. tankového samohybného pluku v Pardubicích. V roce 1951 byl povýšen na kapitána a o tři roky později na majora. V roce 1957 však přišla další vlna velkých čistek, jimž padli za oběť téměř všichni v armádě zbylí „zápaďáci“, stejně tak jako „vládní vojáci“ a vojáci válečné „slovenské armády“. Tato čistka se již nevyhnula ani mjr. Kajzrovi a koncem listopadu byl propuštěn do civilu.

Počátkem prosince 1957 nastoupil jako kontrolní technik na Státní traktorové stanici v Pardubicích, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu počátkem srpna 1969. K 1. říjnu 1969 byl ještě povýšen na podplukovníka v záloze, což byl zřejmě dozvuk nedokončeného pokusu o rezortní rehabilitaci. Datum jeho úmrtí se nepodařilo dohledat.

 Jiří Plachý