Kdy to spustíme? Před 77 lety, 5. května 1945, vypuklo Pražské povstání.

Vývoj situace na frontách vedl v dubnu 1945 hlavní odbojové proudy v Praze k intenzivnímu jednání o závěrečném vystoupení proti německým okupantům. Bolavými místy tohoto plánování byl však nedostatek zbraní, absence spojení se spojeneckými štáby a minimum kontaktů mezi ilegální Českou národní radou, kterou začali ovládat komunisté a odbojáři, a vojenským odbojem v čele s odbojovými skupinami „Alex“ a Bartoš“. Velkou neznámou tak zůstávalo, kdy bude vhodný okamžik pro vydání povelu k povstání proti okupantům a kdo za tento povel převezme odpovědnost?

Při této příležitosti je třeba říci těm, kteří u nás módně a především nesmyslně odsuzují boje na pražských barikádách ve dnech 5. – 9. května 1945 jako projev českého alibismu v povstání „za pět minut dvanáct“, že tehdy nikdo nevěděl o tom, kdy válka skutečně skončí. K tomu dodejme, že například sovětské velení plánovalo zahájení Pražské operace 7. května s tím, že předpokládalo, že jeho jednotky dorazí do Prahy 13. května. Právě povstání v Praze i na českém venkově vše urychlilo a de facto zkrátilo válku ve střední Evropě. Vraťme se však do dubnové Prahy.

Chybějící autorita

Po různých jednáních vojenských ilegálních organizací v Praze došlo konečně ve dnech 25. – 26. dubna 1945 k rámcové dohodě, podle níž by divizní generál František Hrabčík připravil novou organizaci ministerstva národní obrany, brigádní generál Karel Kutlvašr s pplk.gšt. Františkem Bürgerem ze skupiny „Bartoš“ měli řídit v případě povstání vojenské akce v Praze, zatímco v čele veškerého vojenského odboje v Čechách měl stanout „generál Alex“. Platnost této dohody však byla podmíněna osobní Alexovou přítomností v Praze a jeho dalším jednáním s generálem Hrabčíkem, jež by teprve definitivně potvrdilo rozdělení kompetencí a úkolů.

Českému vojenskému odboji v Praze na jaře roku 1945 stále chyběla autorita, která by svůj velitelský post odvozovala z kontinuity velitelů Obrany národa a zároveň by byla uznávána československou vládou v Košicích. Jedinou nadějí v tomto směru měl být podle tvrzení nejaktivnějšího organizátora vojenského odboje v Praze pplk.gšt. Mrázka brigádní generál František Slunečko-Alex, který se před gestapem ukrýval od 2. prosince 1939 (!) a v návaznosti na zahraniční odboj v Londýně na podzim roku 1944 velel oblasti Sever (okresy Mladá Boleslav, Turnov, Semily, Jičín).

V neděli 29. dubna 1945 po desáté hodině večerní proto přišel k Vítězslavovi Holasovi do Březiny u Mnichova Hradiště neznámý muž a představil se mu jako „Konvalinka“. Na dotaz, co si přeje, odpověděl smluveným heslem „Roháč z Dubé“. Po Holasově odpovědi „Jan Žižka“ byl muž přijat. Vzápětí oznámil, že je spojkou z Prahy a že „jede pro generála“. Neznámým mužem byl evangelický farář a bývalý pplk.duch.služby Bohumil Radechovský.  Holas odjel rychle pro Slunečka, aby ještě v noci zajistil vůz k převozu generála do Prahy.

Brzy ráno v pondělí 30. dubna 1945 odjel generál Slunečko s Radechovským do Prahy na nákladním autě firmy Faitl & Bergman z Mnichova Hradiště, které řídil Oldřich Bergman.

Již v sedm hodin dopoledne byl Slunečko v karlínském bytě Raimunda Mrázka, který mu poskytl základní informace o stavu vojenského odboje v Praze.

V kanceláři Dunajské paroplavební společnosti na Poříčí č. 36 se potom v deset hodin uskutečnila první schůzka generála s příslušníky jeho nového štábu. Zde se konečně mohl ještě blíže seznámit se stavem vojenského odboje v Praze a středních Čechách a převzít funkci „vrchního velitele vojenského odboje v Čechách“.

Kryt v Bartolomějské

Ve skutečnosti však generál mohl působit jen na vojenský odboj v Praze, oblast generála Fišery (okresy Kladno, Slaný, Beroun, Rakovník), svoji skupinu Sever a některé samostatné okresní vojenské organizace (Brandýs nad Labem, Louny, Benešov, Vlašim…). Mimo to měl však téměř každý člen skupiny „Alex“ osobní kontakty s dalšími odbojovými skupinami na venkově, které se však již vzhledem k rychlému spádu událostí nepodařilo prohloubit a během bojů následujících bojů využít.

V Praze se potom mohl opřít o skupinu „Bartoš“, která byla v rámci odbojových možností nejlépe pro svůj úkol připravena. Jejím trumfem bylo mimo plánu obsazení rozhlasu a vypnutí všech německých telefonních linek v Praze i velitelské stanoviště – předem vyhlédnutý podzemní kryt pražské protiletecké ochranné policie v centru města v Bartolomějské ulici číslo 5.

Velitel povstání generál Karel Kutlvašr a náčelník jeho štábu pplk.gšt. František Bürger-Bartoš zde měli k dispozici předem získaný vycvičený spojovací a administrativní český policejní personál se samostatnou spojovací ústřednou, na kterou bylo napojeno 35 přístrojů policejní a státní sítě; zvláštní linky pro přímé spojení se šesti policejními úseky, na něž byla Praha rozdělena, dále spojení s ředitelstvím drah, pošt, pražským hasičským sborem a pozorovatelnami na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici.

Tento kryt měl pro rychlé vydávání rozkazů i dálnopisné spojení nejen na policejní úseky, ale i na všech 46 policejních revírů, takže rozkaz diktovaný do klaviatury mohlo přejímat písemně na pásce současně všech 52 účastnických policejních stanovišť. Bylo zde i rozhlasové zařízení, jež díky rozhlasové kabině s mikrofonem umožňovalo přepojení na státní rozhlas, mělo i spojení s městským rozhlasem a disponovalo i interním policejním rozhlasem, který sloužil k velitelským účelům, kdyby selhal telefon.

Toto stanoviště bylo beze sporu významným strategickým bodem, ze kterého se dalo úspěšně řídit povstání v tak velkém městě, jako je Praha. Proto byl tento kryt obsazen již v dopoledních hodinách 5. května 1945, když napětí ve městě začalo sílit, a zde potom po nečekaném zahájení bojů o rozhlas převzal v 14.40 hod. generál Kutlvašr se souhlasem generála Slunečka odpovědnost za vojenské velení povstání.

To ovšem rozzuřilo levicové politiky v České národní radě v čele s komunistou Josefem Smrkovským, kteří se cítili vojáky zaskočeni a obviňovali je zpočátku z „reakčních piklů“, protože oni plánovali poněkud naivně svržení okupačního režimu v pondělí 7. května pomocí generální stávky…

Paradoxně i vojenský odboj původně plánoval jako nejbližší možný termín svého vystoupení 7. květen. Ale spád událostí byl poněkud jiný a bylo proto třeba rezolutně jednat. Povstání se již nedalo zastavit.

Jindřich Marek