Kolaborující vládní vojsko? Rozhodně ne, říká historik Jindřich Marek

V další z přednášek o nepříliš známých aspektech odboje za 2. světové války se historik Vojenského historického ústavu Praha PaedDr. Jindřich Marek věnoval tématu Protektorátního vládního vojska, na které je mezi zájemci o historii dvojí pohled. Jindřich Marek zdůraznil, že k některým činnostem, které jsou představitelům vládního vojska vyčítány, byli donuceni (například vynucený pochod před rakví Reinharda Heydricha), vyzdvihl chování a přístup velitele vládního vojska generála Jaroslava Emingera a také stovek vojáků, kteří – když byla příležitost – přešli „na druhou stanu“. Především k italským partyzánům.

Vládní vojsko vzniklo 16. října 1939 na základě vládního nařízení č. 216/1939 a bylo do něj převedeno 5940 profesionálních vojáků. Cílem okupantů bylo najít zaměstnání především pro rotmistry a délesloužící poddůstojníky bývalé československé armády. Současně mělo být i takto vytvořeno zdání autonomie Protektorátu Čechy a Morava. „Třetím cílem bylo mít pracovní sílu, která bude nasazována na odstraňování polomů v lesích, následků povodní apod. To bylo pro německé vojáky moc ponižující,“ vysvětlil v úvodu přednášky s názvem Háchovi Melody Boys historik Vojenského historického ústavu Praha PaedDr. Jindřich Marek. Název přednášky vysvětlil vzápětí. „Tuto přezdívku jim vynesly veřejné koncerty hudebních čet vládního vojska, které byly ve své době vcelku časté,“ dodal Jindřich Marek s tím, že posměšná přezdívka vypovídala o tom, co si lidé o příslušnících vládního vojska mysleli především díky tomu, kde byli vojáci i jejich vedoucí představitelé k vidění. „Dnes je nám jasné, že k řadě činů, které byly terčem kritiky veřejnosti, byli donuceni. Sami mezi sebou si říkali “Vladaři“,“ řekl Jindřich Marek. Jako příklad vynucené přítomnosti na veřejnosti uvedl pochod před rakví zavražděného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kde nezvedali pravici jako nacisté, ale salutovali. Mezi pochodujícími byl i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger.

Ten přitom o působení ve vládním vojsku nestál a hodlal emigrovat. K nástupu do čela vládního vojska ho přemluvil předseda vlády Alois Eliáš, který mu vysvětlil, že pro „společnou věc“ bude prospěšnější více doma, než za hranicemi. „Řekl mu také, aby byli s jeho vojáky mírní jako holubice, ale chytří jako hadi,“ dodal Jindřich Marek. V několika příkladech požadavků kladených na Emingera vyzdvihl jeho postoj, kdy vysvětloval představitelům okupační moci, že úkoly jsou složité nebo neproveditelné a svým mužům dával takové instrukce, aby svou verzi podpořil. „Když například byli vysláni k hledání parašutistů, o kterých se nacisté domnívali, že budou seskakovat nad protektorátem, tak jim řekl: Když jich bude málo, tak je nenajdete, když hodně, tak se k nim přidáte,“ tato replika vzbudila mezi posluchači salvu smíchu ty, kteří si zapisovali poznámky byla důvodem k popsání pár řádků.

Nechuť vojáků vládního vojska vykonávat příkazy okupantů neunikla pozornosti německých velitelů. Na nespolehlivost vládního vojska si stěžoval K. H. Frank Adolfu Hitlerovi při jejich setkání 7. února 1944. Podle něj bylo vládní vojsko politicky nespolehlivé a požadoval, aby bylo vyvezeno za hranice protektorátu, kde by plnilo podobné úkoly jako v protektorátu. To se mu splnilo o čtvrt roku později, kdy po vydatném úsilí docílil vydání toho, že velitel Wehrmachtu v protektorátu Ferdinand Schaal poslal dopis generálu Emingerovi s informací, že „jako projev uznání za dosavadní vojenské služby ve prospěch německé branné moci bude vládní vojsko pověřeno novými vojenskými a bezpečnostními úkoly v rámci celkového vedení války, a to mimo území protektorátu,“ uvádělo se v dopise, který generál Eminger obdržel 8. května 1944. Pokusil se protestovat s tím, že statut jeho vojska neumožňuje nasazení v zahraničí, ale neuspěl. Na konci května – konkrétně 23. - 25. května odjelo 215 důstojníků a 4763 členů mužstva vlaky do Itálie.

Nechuť sloužit pod nacistickým velením se projevila i tady a jakmile to bylo možné, příslušníci vládního vojska přeběhli na stranu italských partyzánů. První případ byl zaznamenán již 28. května, byl jím svobodník Antonín Rotrekl.

Vzhledem k tomu, že v pokynech k nasazení československých vojáků pro nejvyššího vedoucího Zbraní SS a policie v Itálii generála Karla Wolfa od šéfa SS Heinricha Himmlera bylo výslovně uvedeno, že Čechoslováci nemají být používáni v boji, ale nýbrž jen pro střežení železnic a objektů. Bylo tak s nimi naloženo. „Jenže vojáci rychle vymysleli fintu, jak přejít k partyzánům, aby to nebylo odhaleno. Zinscenovali přepadení vlakové stanice, po okolí pocákali zvířecí krev a zinscenovali jejich zavlečení partyzány do hor. Oficiálně tak nebyli považováni za zběhy, ale za zavlečené,“ vysvětlil Jindřich Marek s tím, že ještě v březnu 1945 wehrmacht jako „zběhy“ evidoval 35 příslušníků čs. vládního vojska. „Přitom ale víme, že odznak italského partyzána dostalo 429 československých vojáků,“ předestřel vybádaná čísla historik Vojenského historického ústavu Praha Jindřich Marek s tím, že s těmito posilami byli italští partyzáno velice spokojení také proto, že příchozí měli zbraně, ale především pro jejich dobrý vojenský výcvik.

„Němci nakonec rozhodli o odzbrojení zbylých vojáků vládního vojska a vytvořili z nich pracovní jednotky, na které bedlivě dohlíželi,“ doplnil Jindřich Marek.

Upozornil také na fakt, že mnoho vojáků nemělo příležitost k italským partyzánům přejít, jelikož byli v oblasti, kde partyzánské skupiny nepůsobily. „Někteří se báli přejít na druhou stranu, jelikož jim Němci vyhrožovali tím, že zběhnutí bude trestáno na jejich rodinách. Proto z obavy o své blízké zůstali v řadách vládního vojska.“

Časopis vyčnívající nad dobový tisk

Jindřich Marek také vyzdvihl časopis Vládní vojsko, který se vymykal tomu, co v té době v protektorátním tisku vycházelo. Podotkl, že vycházel v nákladu 9000 výtisků a měl i řadu civilních čtenářů, protože se obsáhle věnoval českým autorům. Vycházely v něm texty o Komenském, Němcové, Smetanovi a dalších Vycházely povídky Jiráska, Basse či Kubka. První číslo časopisu, který se snažil brzdit germanizační úsilí okupantů, vyšlo v lednu 1940.

Kolaborující vládní vojsko? Rozhodně ne

I když někteří tvrdí, že vládní vojsko bylo plné kolaborantů, ve skutečnosti tomu tak nebylo, což ukázal i poválečný vývoj. Obviněno z kolaborace bylo 50 mužů z celkového počtu zhruba 7000 příslušníků vládního vojska. Před soud přestoupili 3. Mezi nimi byl i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger, kterého však soud zprostil všech obvinění. Generálové Libor Vítěz byl za publicistickou činnost a rozhlasová vystoupení oslavující německé úspěchy odsouzen ke 4 letům vězení. Generál Jan Obručník byl odsouzen na doživotí. Prezident Antonín Zápotocký mu trest snížil na 20 let vězení. Z tohoto výčtu je tedy zřejmé, že příměry o tom, že příslušník vládního vojska = kolaborant absolutně nesedí.