Lednové plénum

Třetího až pátého ledna 1968 zasedal ústřední výbor KSČ, tzv. lednové plénum, na němž došlo k odvolání prvního tajemníka Antonína Novotného a jeho nahrazením Alexanderem Dubčekem. K moci se dostalo reformní křídlo uvnitř KSČ.

Tato výměna kádrů ve vedení stran nebyla nikterak nahodilá, ale byla výsledkem dlouhodobého procesu dvou názorových proudů (konzervativní a reformní) na získání rozhodujícího vlivu uvnitř a strany a tedy i na chod státu.

Kořeny tohoto boje o moc lze najít již v polovině padesátých let, kdy nástupce sovětského vůdce J. V. Stalina N. S. Chruščov odhalil na XX. sjezdu KSSS pro úzký okruh straníků nezákonnosti Stalinova režimu a poprvé otevřeně kritizoval kult osobnosti. Chruščovova politika reforem, často nedůsledných, znamenala uvolnění dosavadního strohého dirigování komunistických stran i celého mezinárodního dělnického hnutí Moskvou. Tím byl dán impuls ke kritickému posuzování stalinského pojetí socialismu, k formulování vlastních reformních představ o socialismu. Vše ovšem bylo striktně vymezené potlačením maďarské revoluce Sovětskou armádou v roce 1956.

Tento proces velice pozvolně probíhal i v Československu. Tím spíše, že Antonín Novotný a jeho věrní ve vedení KSČ těmto myšlenkám nijak nepřáli a důslednému odhalovaní komunistické politiky první poloviny padesátých let a rehabilitaci jejích obětí naopak bránili nebo aspoň zdržovali. Po odhalení tzv. kultu osobnosti a pod vlivem nové politiky N. S. Chruščova začala postupně opadávat atmosféra strachu i v Československu a vystřídalo ji období kritického posuzování stavu společnosti. Napomohlo tomu i relativní uvolnění vztahů mezi Východem a Západem a možnost části čs. občanů srovnat vlastní životní úroveň s životem ve vyspělých demokracií Západu.

První zřetelnější reakcí na změnu politické linie moskevského vedení a známkou formování protinovotnovské opozice bylo volání řady komunistů i některých stranických organizací po svolání mimořádného sjezdu, který by se zabýval situací v československé společnosti. Tyto snahy se dařilo Novotnému více méně potlačovat, avšak pod tlakem přibývajících neúspěchů, především v hospodářství, byl stále více nucen lavírovat pod kritikou hlasů ve straně i ze společnosti. V důsledku toho se střídala různě dlouhá období uvolňování či upevňování komunistického režimu v Československu. Nicméně od počátku šedesátých let dochází ke stále většímu uvolňování režimu v Československu.

Symbolicky ho zahájilo v roce 1962 stržení monstrózní Stalinovy sochy v Praze na Letné. V té době již pracovala tzv. Kolderova rehabilitační komise posuzující politické procesy padesátých let. Na ní navazovala tzv. barnabitská komise, jež se zabývala rehabilitací tzv. buržoazních nacionalistů (odsouzení slovenští komunisté v čele s Gustávem Husákem). Práce obou komisí odhalila zrůdnost procesů padesátých let, roli sovětských poradců v nich a nevinu obětí. Výsledkem práce těchto komisí se staly impulsem pro řadu nových historických prací o nejnovějších čs. dějinách. Aktivizovala se i kulturní fronta sdružená okolo Literárních novin a na Slovensku okolo časopisu Kultúrny život. Šedesátá léta se stala „zlatým věkem“ československého filmu, divadla a literatury. Objevila se nová díla filozofů, historiků, ekonomů a politologů, vznikla řada vědeckých týmů, zabývajících se řešením nejrůznějších otázek života čs. společnosti.

Již od počátku roku 1967 sílily kritické hlasy požadující prohloubení ekonomických reforem do dalších oblastí života společnosti. Neřešené problémy se hromadily a přerůstaly ve stále otevřenější krizi komunistického systému. S první otevřenou kritikou byrokratického režimu A. Novotného vystoupili na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 Václav Havel, Ivan Klíma, Antonín Kliment, Pavel Kohout, Milan Kundera, Antonín J. Liehm a Ludvík Vaculík. Požadovali svobodu slova, zrušení cenzury, a demokratizaci života. Vedení KSČ to vyhodnotilo jako otevřený pokus o nastolení protisocialistické platformy a sáhlo vůči spisovatelské obci k represím.

Na podzim téhož roku nazrála situace k tomu, že reformní hnutí komunistů i nekomunistů šlo do otevřeného střetu s dosavadním vedením KSČ v čele s Novotným. Antonín Novotný jako prezident republiky a první tajemník ÚV KSČ vrchním velitelem ČSLA, Lidových milicí a předsedou Národní fronty. Šlo o to zbavit ho funkce první tajemníka, neboť on a jeho stoupenci se stali hlavní překážkou pro řešení nejpalčivějších problémů ve společnosti. Pozice A. Novotného nezachránila ani náhlá neoficiální návštěva L. I. Brežněva 8. a 9. prosince 1967, přestože Brežněv ve svém vystoupení na neoficiální schůzce s členy a kandidáty předsednictva ÚV KSČ naléhavě „doporučoval“ odložit řešení dekumulace funkcí na pozdější dobu. Nicméně se domníval, že skutečným problémem je osobní animozita hlavních aktérů sporu. Varováním do budoucna mělo být pro zúčastněné jeho vyjádření, že „péče o obranu SSSR a celého socialistického tábora musí být vždy na prvním místě.“

Při jednání pléna ÚV KSČ ve dnech 18. až 21. prosince 1967 vystoupila větší část členů ústředního výboru s kritikou metod a práce Novotného. Požadovali objektivní a kritický rozbor práce nejvyšších stranických orgánů. Vzhledem k tomu, že síly obou táborů byly vyrovnané, bylo zasedání přerušeno a mělo pokračovat na počátku ledna příštího roku. Mezi prosincovým a lednovým plénem vyvíjeli generálové J. Šejna, předseda Hlavního výboru KSČ na MNO, a M. Mamula vedoucí 8. oddělení (státní administrativy) ÚV KSČ velikou aktivitu na záchranu pozic Novotného a samozřejmě i na záchranu vlastního postavení. Absolvovali řadu jednání a schůzek včetně s téměř kompletní špičkou čs. generality s výjimkou ministra Lomského, jeho náměstkem Dzúrem a náčelníkem Hlavní politické správy Prchlíkem. Objevily se i nepotvrzené zprávy o možném vojenském vystoupení jednotek ČSLA či zásahu StB na podporu Novotného.

Pokračování přerušeného pléna ve dnech 3. až 5. ledna 1968 proběhlo v ostrých zápasech o vedení komunistické strany. Jejich výsledkem bylo rozdělní funkce prezidenta a první tajemníka ÚV. Prezidentem nadále zůstal A. Novotný a do čela strany byl zvolen dosavadní první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Tato změna proběhla i kvůli informační bariéře bez většího zájmu veřejnosti, jež se domnívala, že šlo o tradiční výměnu vedoucích kádrů ve straně. Přijatá politická rezoluce, která se nijak nelišila od předchozích podobných dokumentů ze zasedání ÚV, to jenom potvrzovala. Vrcholný orgán strany požadoval prohloubení ideové a akční jednoty KSČ, upevnění její vedoucí úlohy ve společnosti či uplatnění leninských principů ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Politická linie XIII. sjezdu KSČ zůstávala v platnosti.

Teprve až za několik týdnů se začaly projevovat skutečné důsledky této pro mnohé současníky kosmetické změny ve vedení KSČ. Mlčení nového stranického vedení o smyslu lednového pléna přerušil Josef Smrkovský svým článkem v deníku Práce z 21. ledna, v němž velice jednoznačně vystoupil za opravdovou demokratizaci veřejného života. Prvního února vyzval Alexander Dubček na VII. sjezdu jednotných zemědělských družstev k prohlubování socialistické demokracie a větší účasti všech pracujících na veřejném dění. O dva dny později informovalo Rudé právo, že výroční členské schůze KSČ, svolávané na leden a únor, provází nebývalá účast a aktivita členů, s mnoha projevy kritiky vlastní práce i vyšších stranických orgánů.

Na slavnostním shromáždění na Pražském hradě k 20. výročí „Vítězného února“ promluvil A. Dubček kriticky o výsledcích minulých let a vyzval k nápravě minulých chyb. Přítomný L. I. Brežněj přednesl projev, v kterém zdůrazňoval nutnost spolupráce socialistických zemí a věrnost marxisticko-leninskému učení. Po vystoupení Smrkovského a Dubčeka následovaly v krátké době články dalších politiků, stejně tak i vystoupení řady představitelů vědy, kultury a sdělovacích prostředků. Šlo vesměs o jakási osobní programová prohlášení charakterizující postoj autorů k počínající politické a ekonomické reformě.

Na přelomu února a března vstupují do politického života čs. sdělovací prostředky, zbavené dosavadní cenzury. Dochází k informační explozi a k názorové konfrontaci i na témata dosud tabuizovaná. Společnost je zavalena spoustou informací o chybách režimu A. Novotného a zvláště pak o hrůzách režimu padesátých let. Pod sílícím tlakem veřejnosti a okresních stranických konferencí Antonín Novotný 22. března 1968 ze „zdravotních důvodů“ odstoupil z funkce prezidenta ČSSR. Jeho odstoupením se ještě více urychlil demokratizační proces v Československu a donutil jeho stoupence, aby dočasně vyklidili pozice ve stranickém a státním aparátu, v armádě a dalších ozbrojených složkách státu. Někteří z nich se za několik měsíců, po sovětské okupaci, vrátí a stanou se hlavními představiteli normalizace v Československu.

Ačkoliv lednové plénum v prvých dnech a týdnech nevyvolalo větší zájem či pozornost veřejnosti a ani sami jeho aktéři mnohdy nedoceňovali jeho skutečný význam, stalo se počátkem reformního procesu v československé společnosti. Obavy a znepokojení, které vyvolal v Moskvě, v Berlíně, ve Varšavě a v Sofii, dávalo tušit možné budoucí komplikace na jeho obhájení.

Jan Šach