Lehký kulomet ZB 26

Mezi legendárními zbraněmi, jež proslavily československý zbrojní průmysl ve světě, zastává nepochybně jedno z čelních míst lehký kulomet ZB 26, zavedený do výzbroje čs. armády, ale především vyvážený do řady států. Československá republika se také stala ze všech nástupnických států, vzniklých po rozpadu monarchie, jedinou zemí, jejíž domácí průmysl vyvinul a vyráběl vlastní konstrukce kulometů.

Počátky domácího vývoje automatických zbraní jsou nerozlučně spjaty se jménem Václava Holka (1886–1954), jehož konstrukce ovlivnily v mnoha směrech výzbroj čs. armády v meziválečném období, ale také pomohly Československé zbrojovce v Brně vybudovat značné renomé na mezinárodním poli. Václav Holek významnou měrou ovlivnil vývoj automatických zbraní v Československé zbrojovce v Brně, s níž spojil valnou část svého plodného profesního života.

V roce 1921 zkonstruoval Václav Holek svůj první, vzduchem chlazený kulomet, označený Praga I, fungující na principu uzamčeného závěru a hlavní pohyblivou vpřed. Záhy opuštěný systém nahradily Holkovy kulomety Praga II.A a II.B, s nimiž šla zbrojovka do první soutěže MNO, zahájené na jaře 1923. V červnu předložila Zbrojovka Praga zkušební komisi v Milovicích vylepšený model Praga I.23 s odstraněným ochranným pláštěm hlavně, vybavený přepínačem režimu střelby a zásobovaný ze závěsné schránky s nábojovým pásem. S ním se také továrna dostala do druhého kola kulometné soutěže, zahájeného v březnu 1924. Kromě domácího výrobku se jí zúčastnily zahraniční kulomety Madsen, Hotchkiss, Vickers-Berthier, Lewis a Browning (FN BAR).

Ze zkoušených zbraní se na přední místo koncem léta propracoval kulomet Browning, nabízený belgickou firmou Fabrique Nationale. Úvahy o jeho zavedení do výzbroje čs. armády vyústily nejen v předběžné zpracování projektu budoucí výroby konstrukční kanceláří Škodových závodů, ale v uzavření licenční smlouvy Československé zbrojovky s firmou FN, což vyvolalo ve Zbrojovce Praga oprávněné obavy z dalšího vývoje.

Z přímého podnětu škpt. Ing. Jaroslava Potěšila ze zbrojně technického oddělení začal Václav Holek urychleně pracovat na konstrukci nové zbraně, zásobované již nikoliv z pásu, nýbrž ze schránkového zásobníku, vsazovaného shora do pouzdra závěru. Zbraň měla stejný systém náhonu pomocí odběru tlaku plynů z komory před ústím hlavně, tím však veškerá podobnost s původním kulometem Praga I.23 končila.

První exemplář nové zbraně se ještě v řadě aspektů lišil od později zavedeného vzoru. Jeho hlaveň neměla ještě rukojeť, umožňující snadnou výměnu v rozpáleném stavu, přední část pouzdra závěru nesla předpažbí s rukojetí, dvojnožka byla zavěšena u ústí plynové trubice a výhozný otvor nezakrývala suvná krytka. První předváděcí střelecké zkoušky nové zbraně proběhly 5. září 1924 v České zbrojovce ve Strakonicích, následně kulomet absolvoval pokusné střelby v továrně a na střelnici v Kobylisích za účasti komise MNO.

Na základě pokynu přepracoval Václav Holek zbraň během tří týdnů do podoby druhého modelu, z něhož bylo v továrně vystříleno okolo 24 000 ran. Počátkem listopadu 1924 odvezl V. Holek zbraň ke zkouškám do Milovic, kde při konečné zkoušce vystřílel konstruktér ze zbraně s jednou krátkou přestávkou 13 000 ran, přičemž kulomet v Milovicích absolvoval celkem 75 000 výstřelů.

Další exemplář vznikl na základě nařízení náčelníka generálního štábu gen. E. Mittelhausera, jenž byl také podroben zkouškám, avšak ani ten nepředstavoval definitivní vzor. Od čtvrtého, posledního ručního kulometu Praga vz. 24 se lišil konstrukcí výklopného spušťadla a řadou dalších detailů.

Koncem roku 1924 ministr národní obrany F. Udržal rozhodl o zavedení lehkého kulometu Praga vz. 24 jakožto definitivního typu do výzbroje armády, potvrzené výnosem MNO č. 19/29. odd. ex 25 ze dne 19. ledna 1925. Současně pověřil Československou zbrojovku v Brně a Škodovy závody spoluprací na dořešení konstrukce pro sériovou výrobu. Čtvrtý, poslední, a také definitivní vzor lehkého kulometu předala Zbrojovka Praga do Brna 31. ledna 1925 na základě smlouvy o předání licence na výrobu.

V průběhu prvních tří měsíců roku 1925 zpracovali konstruktéři Škodových závodů ve spolupráci s Václavem Holkem a Miloslavem Rolčíkem výkresovou dokumentaci, podle níž brněnská zbrojovka zhotovila v červnu první vzorek a o měsíc později MNO objednalo 20 zkušebních kulometů, tehdy ještě označovaných ZB vz. 24. Zbrojovka je zhotovila do konce ledna 1926 a zároveň začala s výstavbou kulometky v Brně-Zábrdovicích.

První objednávku na 4000 lehkých kulometů „Praga“ dostala od MNO na základě nabídky 11. listopadu 1925 s původní dodací lhůtou do konce roku 1927. Kromě dvaceti vzorkových kulometů si zbrojovka vyrobila interně šest exemplářů, na nichž prováděla postupně řadu změn, na jejichž konci vznikl počátkem roku 1927 definitivní model, označený jakožto ZB vz. 26.

V průběhu roku 1927 hledala zbrojovka nejvhodnější materiál na výrobu hlavní, zkoušela hlavně z ocelí Poldi WO 2 a CKV. První z nich použila u první série kulometů, u dalších používala ocel CKV s vyšší životností v rozmezí 13 000 až 14 000 výstřelů.

Od roku 1927 prováděl zbrojně technický úřad v Brně trvanlivostní střelby s různým hlavňovým materiálem. První série kulometů vz. 26. měla např. hlavně z materiálu Poldi WO 2, podle hlášení s trvanlivostí 11 000 až 12 000 ran s normálními náboji. Později přešla výroba hlavní k materiálu Poldi CKV s trvanlivostí 13 000 až 14 000 ran. Pouzdro mělo podle hlášení ze začátku roku 1929 trvanlivost asi 250 000 ran a závorník 60 000. Zlepšila se i trvanlivost zpruh, se kterými byly na začátku potíže. Trvanlivostní zkoušky probíhaly ještě v průběhu roku 1929.

První partie sériově vyrobených kulometů ovšem nepřebíralo MNO, nýbrž směřovaly na export do Litvy a SHS (Království Srbska, Chorvatska a Slovinska – od října 1929 Království Jugoslávie). Původní dodací lhůtu armádní objednávky zbrojovka v důsledku řady změn, ale také uvedených dodávek do zahraničí, plnit nestihla, takže první partie kulometů dostala armáda až na jaře 1928.

Historicky první sériově vyráběný lehký kulomet domácího původu fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na ústí hlavně. Závěr uzamykal vertikálně sklopný závorník, schránkový zásobník na 20 nábojů byl nasazován shora. Z důvodu vertikálního umístění zásobníku měl kulomet vyosená mířidla, takže základna mušky vybíhala na expanzním pouzdře do levé strany a na téže straně mělo pouzdro závěru připevněné bubínkové hledí originální konstrukce s vačkou, jejímž otáčením střelec přestavoval nastavení mířidel pro palebné vzdálenosti od 200 do 1500 metrů.

Značnou výhodu představovala rychle vyměnitelná hlaveň, zajištěná v pouzdře závěru otočnou hlavňovou spojkou s ovládacím ramenem, umístěným na levé straně. Bezproblémové uchopení rozpálené hlavně umožňovala sklopná transportní rukojeť, otočně umístěná v zadní třetině délky žebrované hlavně. Proti vnikání nečistot do zbraně měla zásobníková šachta odsuvnou krytku a výhozný otvor ve spodní části pouzdra závěru, jímž při výstřelu vylétávaly směrem dolů vystřelené nábojnice, zakrývala dvoudílná krytka. Při zahájení střelby přitom nemusel střelec kontrolovat výhozné okénko, jelikož krytku před prvním výstřelem otevřel dopředný pohyb závěru.

Zpětný ráz zbraně zmírňovaly dvě šroubové pružiny, uložené v pažbě pod ocelovou botkou, doběhovou energii závěrového mechanismu absorbovala kromě vratné pružiny rovněž pružina nárazníku, umístěná v zadní části hlaviště pažby. Pohyb poměrně velkých hmot závěrového mechanismu (1210 g) způsobovala rozkmitání zbraně, což bylo také důvodem k dalšímu vylepšování stávající, jinak velmi zdařilé konstrukce.

V roce 1928 MNO objednalo dalších 2300 a 2000 kulometů, dalších 2300 o rok později. Na další objednávku, tentokrát 7700 kusů si musela zbrojovka počkat až do května 1931. V prosinci 1933 si MNO objednalo jen 200 kulometů s příslušenstvím a další zakázku dostala továrna až v červenci 1936, znějící na 10 000 kompletních kulometů a 2600 kusů bez podstavců (dvojnožek), doplněnou v září o 80 kompletních ZB 26.

V roce 1938 si MNO v důsledku zvýšené potřeby sice objednalo ve dvou objednávkách 8593 kulometů (7193 + 1400 ks), avšak ty v důsledku politických událostí v říjnu stornovalo. Zůstala jen objednávka na 10 600 kusů pro výzbroj pevnostních objektů v rámci ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), z níž zbrojovka rovných 10 000 dodala k poslednímu lednu 1939. Dalších rozpracovaných 10 000 kulometů již MNO odmítlo převzít, avšak továrna je v důsledku stavu rozpracovanosti mohla s jeho souhlasem vyrobit za předpokladu, že je použije k exportním účelům a v náhradu za ně dodá MNO jiný materiál. Celkově tak čs. armáda odebrala v meziválečném období 45 132 kulometů ZB 26.

V průběhu let 1927–1938 vyvážela Československá zbrojovka lehký kulomet ZB 26 do řady zemí světa, přičemž největší objem kusů směřoval do Číny (více než 30 000 kusů). Německá vojenská správa na počátku okupace nejen že zhodnotila výrobní potenciál zbrojovky, ale také začala přizpůsobovat výrobní program svým výzbrojním potřebám. Kořistní kulomety z majetku bývalého MNO sice zavedla do výzbroje pod označením MG 26 (t), avšak jejich další výroba na základě objednávek OKH (Oberkommando des Heeres – Vrchní velitelství pozemních sil) běžela v menším rozsahu jen do srpna 1942, kdy byla ukončena.

V roce 1940 vznikly ve zbrojovce vzorky kulometů, upravených na pásové podávání s využitím pásu německého kulometu MG 34. Vývojové práce na pásovém podávání, vedené ve dvou konstrukčních liniích, úzce souvisely se zkouškami trvanlivosti pokusných hlavní s odlišnou technologií výroby. Přes stádium vzorků se kulomety na pás však nikdy nedostaly.

Kromě počátečních problémů s funkcí zbraní při použití nábojů s nábojnicemi z hlubokotažné oceli německé provenience, musela zbrojovka provést na příkaz německé vojenské správy revizi materiálů k výrobě součástí kulometu ZB 26 a stávající oceli v řadě případů nahradit materiálem nižší jakosti.

V poválečném období smontovala v roce 1945 celkem 3000 kulometů z rozpracované válečné výroby. Do prosince 1945 jich zbrojovka vykázala 1766 kusů, zbývajících 1244 dokončila na počátku roku 1946. MNO o další kulomety zájem ale nemělo, proto se brněnská zbrojovka snažila navázat na předválečné exportní úspěchy.

Koncem roku 1947 byl rozpracován nadějný obchod s Pákistánem na 1500 kusů a brzy na to další na 500 kusů do Etiopie. Proto v Brně rozjeli výrobu dalších 2000 kulometů vz. 26, z nichž prvních 500 dokončili v září 1948, a ty pak na počátku roku následujícího putovaly do Etiopie, kulometný obchod s Pákistánem však nevyšel. Přesto výroba ZB 26 pokračovala, neboť zbrojovka dostala v roce 1949 objednávku MNO na 2000 kusů, takže po 604 kusech z roku 1948 vyrobil závod v roce 1949 dalších 2328 kulometů ZB 26. Poslední objednávky plnila zbrojovka v letech 1952–1953, kdy vyrobila 1204 kusů a celkově tak během poválečných let zhotovila 7136 lehkých kulometů. Čs. armáda je také používala společně s řadou kořistních zbraní až do doby, kdy se k útvarům postupně dostávaly lehké kulomety vz. 52 domácího původu.    

Exemplář z roku 1950 získalo muzeum v roce 1967 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1162 mm

Délka hlavně: 602 mm (včetně tlumiče plamene: 667 mm)

Délka záměrné: 567 mm

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 9280 g

Teoretická kadence: 600 ran/min.

Jan Skramoušský