Leopold Vrána

Mezi opomíjené české hrdiny z let 1939–1945 patří i ti, kteří za svobodu své vlasti bojovali například v italských a jugoslávských horách. Jedním z těchto mužů byl i pplk. ing. PhMr. Leopold Vrána (1911–1991). Velitel hrdinů z Dračího údolí.

Budoucí velitel nejúspěšnějšího československého partyzánského oddílu v Itálii v letech 2. světové války se narodil 16. listopadu 1911 v Hranicích jako desáté dítě z dvanácti v rodině dělníka na dráze. Po absolvování vojenské presenční služby byl mladý a nadprůměrně nadaný muž v době vzrůstajícího ohrožení republiky v roce 1936 přijat na Vojenskou akademii v Hranicích. Z té byl po úspěšném absolutoriu slavnostně vyřazen 29. srpna 1937 v hodnosti poručíka telegrafního vojska a vzápětí byl vtělen do stavu Telegrafního praporu 3 v Trnavě.

Na Slovensku jej zastihl v březnu 1939 i rozpad Československa a okupace českých zemí nacistickým Německem. Poté na základě nařízení protektorátní vlády č. 216 ze dne 25. 7. 1939, jímž se zřizovalo vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morav, byl Leopold Vrána v srpnu 1939 povolán ke 12. praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou. Zde byl zařazen do funkce velitele spojovací čety.

Tak se stal „vladařem“, jak si záhy začali mezi sebou familiárně říkat příslušníci vládního vojska. V červenci 1942 se v Hranicích oženil s magistrou farmacie Julianou Šimečkovou. Jejich manželství, které trvalo až do Vránovy smrti téměř padesát let (!), však ještě před narozením prvního dítěte nekompromisně narušilo v květnu 1944 odloučení, způsobené odesláním českých vládních vojáků k strážní službě v severní Itálii. Tím se nacisté chtěli zbavit pro sebe krajně nespolehlivé ozbrojené složky na území protektorátu a oslabit možnosti domácího odboje při přípravách celonárodního povstání v závěru války.

Vránův prapor byl umístěn od poloviny června 1944 v Turínu a jeho okolí. Od prvního dne po příjezdu do Itálie hledal Leopold Vrána spojení s italským odbojem a příležitost k organizovanému útěku k partyzánům. Nejlepší příležitost se mu nabídla v pondělí 26. června 1944, když byl poslán s nákladním autem a 11 muži své čety se zásobami do Lombardore, kde se právě četa por. Portyše chystala odejít k partyzánům. Leopold Vrána okamžitě nad touto akcí převzal velení. Tak se z 51 českých „vladařů“ rázem stali italští partyzáni, které čekalo 78 dní náročné bojové mise v italských horách.

Historie oddílu npor. Vrány je protkána množstvím odvážných průzkumů, léček, přesunů v těžkém horském terénu, drobných přestřelek i větších bojů s nepřítelem. Nejednou byl v přímém ohrožení i sám Leopold Vrána. Vše provázel častý hlad, nedostatek střeliva a zvláště Italům hrůzu nahánějící slovo rastrellamento – termín pro čistky, které v horách prováděly početné nepřátelské jednotky Němců, italských fašistů a jejich spojenců z řad Gruzínců a Turkmenů.

V pátek 11. srpna 1944 však prožil oddíl 59 českých partyzánů svůj nejslavnější den v Dračím údolí řeky Orco při obraně zátarasu, který zde vytvořil před několika dny s pomocí 80 kilogramů tritolu rotmistr Oldřich Havlíček. V následující urputné bitvě proti obrovské přesile byly italské a německé jednotky o síle cca 1500 mužů, složené z italských fašistů a německých vojáků z jednotek SS, německých horských myslivců, italské divize Monte Rosa a brigády fašistických „černých košil“ ze svazu X. MAS odraženy. Obrovskou vzpruhou pro všechny české bojovníky se v dalších dnech se staly zprávy o tom, že v boji zastřelili plukovníka Quagliatu, majora Ondatiho a vážně zranili vysoké fašistické pohlaváry ministra Mussollliho vlády Pavoliniho a prince Borgheseho! Při výslechu zajatců bylo potom později zjištěno, že v Dračím údolí padlo přes 300 italských a německých vojáků!

Přes všechny bojové úspěchy byli partyzáni neustále v těžké situaci. Po navázání kontaktu s britskými zpravodajskými důstojníky ze Special Operations Executive, kteří Čechy informovali o vylodění Čs. samostatné obrněné brigády na severu Francie, bylo proto rozhodnuto odejít z Itálie a posílit řady čs. zahraniční armády.

V úterý 12. září 1944 československý oddíl přešel po horské stezce do Francie. Přes Bonneval, Saint Maurice a Chambery se místy, kde se občas ještě bojovalo, dostali se bývalí partyzáni do Lyonu, odkud je 5. října 1944 autokolona Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii odvezla na sever do Gurrienu. Zde začal proces přijímání do čs. zahraniční armády a vystrojování, vyzbrojování a prvotní výcvik s anglickými zbraněmi. Leopold Vrána byl však záhy vyslán do Velké Británie, kde byl ustanoven zástupcem velitele výcvikové skupiny radiotelegrafistů čs. tankového výcvikového střediska v Barnard Castle. Zde působil až do konce války. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána a po mnoha měsících se setkal nejen se svou manželkou, ale také poprvé se svým synem Leopoldem, který již před více než měsícem dosáhl jednoho roku.

Již 1. listopadu 1945 byl bývalý partyzánský velitel přijat do II. ročníku Vysoké školy válečné (VŠV). V té době však také citlivě prožíval divoké poměry v pohraničních oblastech a zvláště potom politický boj o moc v čs. armádě. Přestože mu úspěšné absolutorium VŠV otvíralo další možnosti kariérního růstu v armádě, rozhodl se již 1. listopadu 1947 odejít po desetileté důstojnické kariéře na vlastní žádost do zálohy a začal studovat dálkově farmacii na pražské Karlově univerzitě.

Tímto odchodem z armády unikl pravděpodobnému uvěznění, které postihlo nejednoho z našich hrdinů čs. zahraničních jednotek. Stihl dokonce úspěšně vystudovat farmacii, ale přesto se spolu s manželkou jako „vladař a zápaďák“ dostal na několik let do kolotoče dobové šikany, která u manželů Vránových znamenala nálepka „buržoazních živlů“ a tím pádem i Leopoldovu degradaci na vojína. Mimo to byl v 50. letech opakovaně volán k (někdy i několikadenním) výslechům na úřadovně StB v Ostravě. Teprve období politického uvolnění v 60. letech přineslo určitý klid do života rodiny, částečnou rehabilitaci i radost z krátké vlny zvýšeného společenského zájmu o čs. partyzány v Itálii.

Leopold Vrána od roku 1960 až do odchodu do důchodu v roce 1978 pracoval na ředitelství Okresního ústavu národního zdraví v Jičíně. Období let 1964–1969 přineslo i díku zájmu médií obnovení styku s italskými spolubojovníky. V roce 1987 dokonce na Moravu přijela s brigádní standartou pro změnu skupina italských partyzánů v čele s jejich posledním velitelem Viniciem Bussacchettim z brigády, které podléhal Vránův oddíl. Sám Leopold Vrána se však již nikdy do Itálie za svými italskými spolubojovníky na místa společných bojů nepodíval. Dříve nesměl a nyní mu to nedovolovalo jeho nemocné srdce. Uvítal ještě listopad 1989, ale v úterý 12. listopadu 1991 byl postižen třetím infarktem, který nemilosrdně ukončil životní pouť tohoto statečného partyzánského velitele „mužů z Dračího údolí“...

Jindřich Marek

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.