Listopadový vídeňský dodatek mnichovského diktátu

Ostudný mnichovský diktát umožnil nejen triumf Adolfu Hitlerovi a jeho páté koloně v podobě sudetoněmecké iredenty, ale dodal odvahu i dalších sousedům Československé republiky – beckovskému Polsku a horthyovskému Maďarsku, aby začaly vydírat poraženou republiku svými územními požadavky, které podpořily i pohraničními incidenty.

Již 30. září 1938 krátce před půlnocí předal polský vyslanec Papée československé vládě v Praze nótu požadující odstoupení Těšínska do následujícího dne 1. září v poledne!

Syrového vláda, otřesená mnichovským diktátem přijala i toto nestydané vydírání a tak již v neděli 2. října zahájili Poláci postupnou okupaci Těšínska. Tím se však nehodlali spokojit a 1. listopadu 1938 ve své další nótě žádali korektury československých hranic v oblasti Čadce, Javoriny a Spiše.

Konkrétně šlo o celé údolí Skaličanky a Čierňanky i s železniční stanicí a obcemi Svrčinovec, Čierne a Skalité včetně Serafinova a železniční tratě a silnice na Jablunkov. V oblasti Javoriny Poláci žádali velkou část lesů i horských hřebenů Vysokých Tater a na spišských Pieninách potom chtěli přeložit hranici tak, aby oba břehy Dunajce byly v Polsku.

Maďarsko použilo poněkud jinou taktiku. Diplomaty předešly ostré ozbrojené útoky. K prvním bojům na slovensko-maďarských hranicích došlo již 5. října 1938 v Jesenské, Vlkyni, Dubovci a na dalších místech jižně od Rimavské Soboty, kdy k odražení útočníků musely být na československé straně nasazeny dokonce tanky.

K dalšímu z vážných incidentů s horthyovci na Slovensku došlo v úseku čety Stráže obrany státu (SOS) Parkaň (dnešní Štúrovo) v prvních hodinách pátku 7. října 1938. Zde se totiž chtěla pod ochranou noci přes Dunaj přeplavit silná skupina honvédů III. praporu 2. pěšího pluku, která měla za úkol zajistit na tehdejším československém území dostatečné předmostí, z kterého by byl z týlu dobyt uzavřený most do maďarské Ostřihomi a tím umožněn kvalitní nástupní prostor pro další postup horthyovské armády do slovenského vnitrozemí.

Ve dvě hodiny ráno 7. října však strážný vzbudil velitele čety SOS Parkaň vrchního respicienta finanční stráže Ladislava Jetela a oznámil mu, že na řece lze slyšet tiché pleskání vesel. Z mostu byla okamžitě vystřelena světlice. Na řece bylo deset pramic s šedesáti honvédy, kteří se chystali přistát na slovenské straně Dunaje!

Kulomety příslušníků SOS ihned zahájily palbu. Velitel čety vrchní respicient Jetel sám obsluhoval těžký kulomet, který měl palebné postavení ve střílně ochranné zdi mostu. Z maďarské strany začaly okamžitě odpovídat kulomety horthyovské armády...

Přesná palba československých hraničářů však již přinášela své výsledky. Několik pramic bylo zasaženo a potápělo se. Na řece se ozýval křik a nadávky. Dvě z loděk však jako první dorazily na břeh a jejich posádky zaútočily proti postavení příslušníků SOS. V boji zblízka použili hraničáři granáty a útok odrazili.

Když dorazila k mostu vojenská asistence, bylo již po boji a hlídky finanční stráže mohly předat na velitelství úseku několik zajatých honvédů i s jejich poručíkem a rotmistrem...

Dalo se předvídat, že horthyovci se při svých útocích nevyhnou ani území Podkarpatské Rusi. K první velké teroristické akci došlo již v časných ranních hodinách 10. října 1938, kdy dvaačtyřicetičlenná tlupa Szabadczapatoku, vedená nadporučíkem Jozefem Premem, přepadla vlak v železniční zastávce Mužijovo jihovýchodně Berehova. Průvodčího vlaku Jaroslava Hoška teroristé zavraždili a několik cestujících zranili. Trať a lokomotivu potom zničili výbušninami. Z místa činu potom teroristé uprchli pod ochranou tmy do kopců nad Berehovem s několika zajatci, mezi kterými byl i četnický strážmistr Jaroslav Šubčík.

Československé jednotky však maďarským útočníkům uštědřily několik tvrdých porážek, a tak jim přispěchali ochotně na pomoc jejich polští spojenci, toužící po společné hranici s Maďarskem, kteří od 23. října 1938 rozpoutali malou pohraniční válku pro změnu na severní hranici tehdejší Podkarpatské Rusi. Jedním z jejich cílů bylo dokázat mezinárodní veřejnosti, že Československo je nestabilní stát, který je zdrojem pokračujícího neklidu ve střední Evropě.

Československé vojenské i bezpečnostní složky udržely polské bojůvkáře i horthyovské teroristy z organizace Szabaczapatok na uzdě a v četných bojových střetnutích jim způsobily citelné ztráty. Proto museli maďarskému regentovi Horthymu příjít pro změnu na pomoc jeho vlivnější spojenci – nacistické Německo a fašistická Itálie, kteří po Mnichovu viděli v Československu mrtvolu, která se dá pitvat za živa. A tak 2. listopadu 1938 ve vídeňském zámku Belvedere zinscenovali dovětek mnichovského diktátu – tzv. vídeňskou arbitráž...

Ta pod režií ministrů zahraničí Německa (Ribbentrop) a Itálie (Ciano) přiřkla rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi (včetně Košic, Užhorodu a Mukačeva) Maďarsku.

Boje na "divokém východě" tehdejšího Československa měly na čas skončit. Pro čs. vojáky a hraničáře z jednotek SOS nastal potupný ústup z další uloupené hranice. Výprodej demokratického Československa pokračoval…

Jindřich Marek