Výročí "75": Minulost vzdálená i stále blízká - tři generace od konce druhé světové války.

Před sedmdesáti pěti lety, 8. května 1945, se na evropském kontinentu po sedmi letech uzavřel dosud největší vojenský konflikt, jaký lidstvo zažilo ve své historii. Druhá světová válka je již tři čtvrtiny století minulostí. Pokud na jednu generaci počítáme dvacet pět let, pak tři plné generace žijeme ve světě, kterému jsme si navykli příznačně říkat „poválečný“.

Sedmdesát pět let je relativně dlouhá doba na to, aby se rány zahojily a stíny přešly, ale i na to, aby se zapomínalo. V případě druhé světové války však i dnes můžeme vnímat její dozvuky, setkávat se s jejím dědictvím a dopadem. A to i přes skutečnost, že těch, kteří v ní bojovali, je už naprosté minimum, a pamětníků, kteří ji prožili alespoň jako dospělejší a mohli ji vnímat plněji, již také není mnoho.

Válečný konflikt, kterým Evropa procházela v letech 1939 – 1945, byl největší svými mnoha desítkami miliónů obětí z řad vojáků i civilního obyvatelstva, byl ničivý i svými obrovskými materiálními ztrátami. Válka ukázala, čeho děsivého je člověk schopen, pokud má k dispozici náležité technické prostředky. Dodnes se potýkáme a vyrovnáváme i s utrpením a smrtí v koncentračních táborech, s vyvražděním miliónů obyvatel židovského původu v plynových komorách. Lidstvo prožilo něco, co skutečně nemělo v jeho historii obdoby.

I proto dodnes druhá světová válka nezmizela z lidské paměti, z našich myslí. Těžko se dnes vžijeme do mentality člověka roku 1890 a toho, jak tehdy lidé mohli vzpomínat na napoleonské války, které skončily v roce 1815 a od nichž je rovněž dělilo sedmdesát pět let. Ale je velmi pravděpodobné, že byly mnohem více minulostí, než jak je tomu v případě dnešních lidí a druhé světové války. Vracíme se k ní znovu a znovu: ať už v hodinách dějepisu, v debatách odborníků i laiků, v nesčetných mediálních projevech, v nejrůznějších knižních podobách, filmových pořadech dokumentárních i hraných. I v nejmodernějších technologiích je přítomna; v počítačových hrách bychom našli množství druhoválečných námětů a motivů.

Byla to válka, která dovedla vyspělý svět až za hranu lidsky důstojné existence, na kraj propasti. Nepříliš zralá demokracie se v meziválečném období ocitla ve defenzivě, ohrožována z jedné strany pravicovým extremismem, fašismem a nacismem, z druhé stejně bojovným a nesmiřitelným levicovým bolševismem. V zenitu první fáze války, kdy Německo mělo pod svojí vládou prakticky celou Evropu, když pak v létě roku 1941 vítězilo na pláních východní Evropy a USA ještě nevstoupily do bojů, se v jednu chvíli mohlo zdát, že civilizovaný svět čeká temná budoucnost. Válku však nakonec Německo (a jeho souputník, militaristické expanzivní Japonsko) prohrálo. Hlavní a nezpochybnitelný podíl na porážce nacistů měl Sovětský svaz; v něm ovšem vládl režim rovněž utlačovatelský, nehledící na lidské životy. Svoji zásadní roli proto jak ve válečném dění, tak především v poválečném uspořádání, hrály i vítězné země západních demokracií.

Přirozenou logiku chodu lidských společností nelze nikdy popřít, dějinné zákonitosti nakonec vždy dojdou svého naplnění. Druhá světová válka skončila, ale po pár letech se rozhořela „válka“ další, tentokrát studená. Opět v ní stála na jedné straně přirozená lidská potřeba žít dle své vůle a ve svobodě, bez nenávisti k jiným, a na straně druhé komunistické režimy států východního bloku, které toto svým obyvatelům neumožňovaly. A stejně jako v druhé světové válce nakonec represivní a nesvobodný blok prohrál. To, že na jeho troskách vyrostl v současném Rusku režim opět autoritativní, ohrožující ostatní, je dokladem, že dějiny nekončí a stále v nich běží o mnoho.

Druhá světová válka byla velkým společenským předělem. Byla definitivním koncem zbytků starého světa, ještě toho s kořeny v 19. století. Ten se sice zhroutil již během prvního válečného konfliktu 1914-1918, ale ukázalo se, že celý proces proměny západní společnosti směrem k plné modernitě, jejíž součástí je vysoce výkonné hospodářství a zároveň důraz na lidskou svobodu a demokratické hodnoty, bude mít ještě dlouhé trvání. Někdy se říká, že první i druhá a světová válka jsou vlastně jedna velká „třicetiletá“ světová válka. Obě války spolu skutečně příčinně souvisejí, druhá bez té první není myslitelná.

Během třiceti jedna let 1914 – 1945 se přitom změnilo mnohé. V roce 1914 šli vojáci po stovkách tisíc - a mnohdy s nadšením - do války, o níž si mysleli, že bude mít krátké trvání. Čekalo je ale pětileté peklo; válečná technika, masivní nasazení kulometů a děl, i zcela nové chemické zbraně, proměnily tvář války i světa. Do druhé světové války už lidé skoro nikde nešli ochotně. Museli. Ale mnozí už dobře věděli, proč a zač bojují. Smysl zde byl na straně Spojenců jasný: bojovalo se zprvu za prosté přežití, pak za svobodu. I za život v jiných, lepších podmínkách.

Druhá světová válka nejen více zvýraznila roli techniky, ale stala se vskutku totální záležitostí všech občanů všech zainteresovaných zemí. Vojáci na frontách bojovali a lidé v týlu pracovali - jen proto, aby válku jejich země vyhrály. Bylo minimum těch, kterých se válka nedotýkala.

Na jejím konci se pak objevila zbraň zcela nového typu, atomová bomba. S jejím výbuchem nad dvěma japonskými městy starý svět definitivně skončil. Ohlásila se jaderná epocha a s ní možnost zničit v podstatě celou lidskou civilizaci, na celé Zemi. Něčemu takovému člověk ještě nečelil. Tato změna se promítla do vědomí každého jedince a je v něm dodnes. I proto je druhá světová válka stále přítomná: víme, že pokud by války měly mít podobnou „vzestupnou“ tendenci, jako jsme to viděli na příkladu první a druhé, pak ta další by asi byla definitivní, kterou bychom nemuseli jako lidstvo přežít.

Sedmdesát pět let, to je jeden lidský život. Odehrálo se za tu dobu mnoho věcí, svět se razantně proměnil a zrychlil. Ale zůstává a nemění se vědomí, že podobný konflikt, jako byl ten druhý válečný světový, už nechceme podstoupit, že čehokoliv podobného bychom se měli vyvarovat. Po této válce máme v archivech i v myslích miliony obrazů, a ty vzbuzují strach i obavy. Bát se jistě není dobrý stav duše, ale mít obavy zároveň znamená dělat něco pro to, aby ke skutečnému ohrožení nedošlo. Že jsou hrůzy druhé světové války stále přítomny, má i svoji důležitou pozitivní funkci.

Udržování paměti a vědomí o tom, co byla druhá světová válka, a také jakým způsobem se dotkla českého národa i někdejšího československého prostoru, patří ke klíčovým funkcím Vojenského historického ústavu Praha. V našich depozitářích, v našich sbírkách i veřejně přístupných expozicích máme stovky a tisíce artefaktů, které válku připomínají. Od největších zbraní, od těžké techniky jako jsou tanky, letadla, děla, přes ruční zbraně, stejnokroje, výstroj, týlové vybavení, až po nesčetné množství dokumentů, fotografií či individuálních předmětů, spojených s konkrétními událostmi, vojáky a lidmi. Je naším úkolem a cílem toto vše nejen shromažďovat a udržovat, ale také představovat a připomínat.

Minulost je vždy neměnná. Budoucnost neznáme, je otevřená. Abychom se nevraceli a neopakovali chyby, abychom měli přítomnost v naší moci, utvářeli svět tak, jak to chceme a jak to prospívá lidstvu obecně, k tomu nám může pomoci poznání toho, čím jsme už prošli. Druhá světová válka je co do počtu roků vzdálenou minulostí, ale přesto zůstává historií blízkou a živou. Kdyby tomu tak nebylo, vždy bude hrozit, že jevy a skutečnosti, které válku zapříčinily a provázely, se znovu objeví a my budeme stát před podobnými výzvami a přetěžkými úkoly, jako stáli naši předkové od konce 30. let do roku 1945. To si asi opravdu nikdo nepřeje.

Andrej Halada