Zajímavou kapitolu v historii československých vojenských jednotek na Západě tvoří tzv. vzpoura v Cholmondeley, která kulminovala v posledních červencových dnech roku 1940. Akce měla i své výrazné politické pozadí, svoji roli v ní hrála agitace členů KSČ.
Počáteční uvolnění, patrné bezprostředně po příjezdu československých vojáků do Velké Británie vbrzku vystřídala vlna vzedmutých emocí, spojená s událostmi posledních dnů a týdnů. To bylo zřejmé především v táboře pozemních jednotek v Cholmondeley u Chesteru.
Velmi tvrdá kritika zazněla na adresu velení čs. armády především z řad bývalých příslušníků mezinárodních brigád španělské republikánské armády, vesměs členů a sympatizantů Komunistické strany Československa (KSČ), kteří ve spojení s londýnským vedením strany zahájili otevřenou akci.
Směsicí oprávněných připomínek, ale především propagandistické demagogie a polopravd se jim podařilo na svou stranu získat i část nespokojeného mužstva. Komunisté využili těchto nálad a odmítli dál sloužit v československé zahraniční armádě, jejíž důstojníky označili za fašisty, a bojovat ve válce, kterou považovali za imperialistickou.
Již 23. července 1940 byli vojáci odmítající setrvání v čs. armádě odzbrojeni a shromážděni na odděleném místě tábora. Situace kulminovala v době návštěvy presidenta republiky v Cholmondeley dne 26. července 1940.
Na přehlídce konané ve vojenském táboře před presidentem defilovala jednotka vzbouřenců pod vedením por. Karla Schwartze a ppor. Vrkoče. President pak přijal jejich delegaci. Ani po té však nedošlo k urovnání situace. V důsledku toho bylo 28. července 1940 celkem 539 vojáků (z toho asi 150 bývalých interbrigadistů) předáno britským úřadům, které je odsunuly do internačního tábora Oswestry asi 40 km jihozápadně od Chestru. Jedním ze vzbouřených vojáků byl. např. komunistický poslanec voj. JUDr. Vladimír Clementis. Z Oswestry byli krátce na to převezeni do internačního tábora v Yorku a ve druhé polovině srpna 1940 do tábora Sutton Coldfield u Birminghamu.
V internaci pak většina vojáků požádala o zařazení do britských ženijních jednotek (Auxiliary Military Pioneer Corps, AMPC), kterým „dávali přednost“ před službou v čs. armádě. Odmítlo jen asi 180 nejfundamentálnějších komunistů, za což měli být odsunuti do Kanady. Názor změnili teprve na výzvu londýnského vedení KSČ.
Počátkem října 1940 bylo do AMPC odvedeno asi 460 bývalých čs. vojáků. Zbylí byli odsunuti do tábora Knapdale ve Skotsku a nakonec počátkem roku 1941 propuštěni na svobodu. Z těch, co nastoupili službu, byly vytvořeny dvě roty MAPC (226. a 227.), které prošly výcvikem v Ilfracombe v jihozápadní Anglii.
Přestože v prvních chvílích čs. velení uvažovalo o nejpřísnějším potrestání vzbouřenců, v souvislosti s konsolidací situace našich jednotek ve Velké Británii emoce postupně opadávaly, a to na obou stranách. Řada vojáků svedených komunistickými agitátory ještě z internace opatrně sondovala půdu pro návrat. Čs. vojenské úřady nakonec konstatovaly, že mezi vzbouřenci je řada vlastenecky založených vojáků, kteří do armády přišli jako uprchlíci z Protektorátu a ke vzpouře se připojili z nejrůznějších důvodů.
Po vstupu SSSR do války projevili zájem o návrat i komunističtí vojáci. Presidentem republiky pak byla 24. prosince 1941 vyhlášena abolice pro všechny bývalé vojáky, kteří se do 24. března 1942 vrátí do československé armády. Žádost o abolici si nakonec podalo z 539 vzbouřenců celkem 316. K čs. jednotkám jich pak nastoupilo 268, u 48 byla abolice zamítnuta.
Již na podzim 1941 byly obě „čs.“ roty AMPC sloučeny do jedné, která byla zrušena a o rok později. Asi 120 vojáků, kteří v ní v té době sloužili, bylo převedeno do britské armády. (Řada z nich však již spíše z důvodů osobních. Jedním z nich byl např. voj. Ludvík Hoch, pozdější britský mediální magnát Robert Maxwell, který válku skončil v hodnosti kapitána britské armády.)
Jiří Plachý