Dne 24. března 1950 se uskutečnil největší hromadný letecký útěk v dějinách Československa. Jeho protagonisty se stali českoslovenští letci bojující předtím v letech druhé světové války v britském královském letectvu (Royal Air Force - RAF).
Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se z hrdinů protinacistického odboje rychle stali podezřelí sympatizanti Západu. Jednou z reakcí na rostoucí případy propouštění z armády se staly odchody letců za hranice. Důvodem nebyla jen nevalná životní perspektiva v novém režimu, ale i reálné ohrožení provokacemi, mučením ve vyšetřovnách 5. oddělení hlavního štábu.
Do zahraničí odešlo bezprostředně po únoru 1948 na 450 letců, včetně již předtím demobilizovaných. Více než sto z nich se po válce znovu uplatnilo v RAF. Plány či pokusy o opuštění republiky představovaly nejčastější důvody soudního postihu letců. V pojetí tehdejší justice nešlo o pouhé opuštění republiky ale o velezradu. Soudy odůvodňovaly přísné rozsudky tzv. notorietou. Bylo jim totiž „notoricky známo“, že se uprchlíci v zahraničí automaticky zapojí do činnosti proti režimu.
Úvah, příprav a pokusů o úlet byla řada. Letci využívali vojenská, sportovní i dopravní letadla. Asi největší pozornost vzbudil synchronizovaný úlet tří dvoumotorových letadel Československých aerolinií Douglas C-47 s posádkami bývalých příslušníků RAF na vnitrostátních linkách 24. března 1950. Byli to Oldřich Doležal, Bořivoj Šmíd, Stanislav Šácha, Vít Angetter, Kamil Mráz, Ladislav Světlík a Viktor Popelka. Letadla startovala v přibližně stejnou dobu z Bratislavy, Brna a Ostravy a směřovala do Prahy. Během letu posádky zamířily přes státní hranice do Spolkové republiky Německa, a to většinou aniž by si toho cestující vůbec všimli.
Letadla postupně přistávala na americkém vojenském letišti v Erdingu u Mnichova. Z celkem 83 cestujících ve třech letadlech jich zůstalo v zahraničí po přeletu do Německa dvacet pět. Z konspiračních důvodů většina cestujících nemohla být informována o plánovaném útěku. A také proto se mnozí vrátili, protože nechtěli emigrovat bez přípravy a svých rodin. Na Západ se tak dostala například matka krasobruslařky Áji Vrzáňové Anna nebo budoucí žena redaktora BBC Zdeňka Mastníka Helena Polívková.
Po návratu cestujících a letadel do Československa zahájil režim velkou propagandistickou protiamerickou kampaň, která se stala první z řady dalších otřesných událostí toho roku v Československu. V březnu a dubnu to byl proces s představiteli katolických řeholí, v dubnu 1950 následovala likvidace klášterů (akce K), v červnu proces a poprava Milady Horákové a na něj navazující následné procesy s údajnými i skutečnými odpůrci režimu.
Ještě roku 1950 vyšla propagandistická kniha Jindřicha Suchého „Únos do Erdingu“. O dva roky později natočili režiséři Ján Kadár a Elmar Klos propagandistický film „Únos“. Úlet je ve filmu konstruován zcela nepravdivě jako americké spiknutí. Rovněž další průběh pobytu cestujících v Německu je popsán zcela tendenčně: Američané jsou po přistání zklamáni, že se většina cestujících chce vrátit domů a že unesený odborník (herec Ladislav Pešek) odmítá prozradit tajné plány výstavby velkého průmyslového závodu. Další cestující poslanec Horváth dokonce z americké internace uprchne a s pomocí německých antifašistů a československého konzula dosáhne osvobození unesených. Film posloužil jako ukázka americké brutality a triumf statečnosti československých vlastenců. Současně byly negativně vykresleny i profily bývalých letců RAF. Režiséři Kadár a Klos později natočili i film „Obchod na korze“ oceněný roku 1966 dokonce cenou a Americké filmové akademie za nejlepší cizojazyčný film. Sám Kadár paradoxně roku 1968 emigroval do USA.
Úlet do Erdingu měl významné následky i pro další bývalé letce RAF. Ke 27. březnu 1950 zaměstnávaly Československé aerolinie 101 členů létajícího personálu. Z toho bylo 53 bývalých příslušníků RAF. Po březnovém úletu byli v průběhu roku postupně všichni tito letci z ČSA propuštěni.
V souvislosti s hromadnými útěky do zahraničí je možno zmínit i případ tzv. Vlaku svobody. Železničáři Konvalinka a Truxa spolu s dalšími informovanými uprchlíky konečnou stanicí rychlíku v Aši projeli bez zastavení a podařilo se jim přejet státní hranici až do bavorského Selbu. Stalo se to 11. září 1950. Na 35 cestujících zůstalo tehdy v Německu. Z činu byly opět obviňovány USA, ale šlo nepochybně opět o iniciativu českých občanů.
Úlet tří civilních letadel se liší od únosů v pozdějších desetiletích především tou skutečností, že s letadly uletěli příslušníci jejich posádek. Tedy k ohrožení cestujících nedošlo a nemohlo dojít. Protiletecká ochrana Československa navíc v té době nepředstavovala rovněž žádné ohrožení pro takový úlet. Případ se odehrál navíc v době politicky vysoce vypjaté, kdy letcům RAF hrozily politicky motivované sankce a perzekuce, včetně věznění.
Prokop Tomek