„Největší U-Boot muzeum světa“. Ponorka třídy Juliett v německém Peenemünde.

Severoněmecká obec Peenemünde u Baltského moře je známá především z druhé světové války, a to díky raketovému vývojovému středisku. Vedle něj, respektive nynějšího muzea v bývalé elektrárně, je nicméně k vidění i další výrazný vojenský muzeální objekt. Sovětská ponorka z poválečné doby, označená nyní jako U-461. Patřila pod Projekt 651, v kódu NATO šlo o třídu Juliett.

Již v roce 1936 odkoupilo Říšské ministerstvo letectví celou severní část ostrova Usedom (jde o spíše o poloostrov, od pevniny ho v dané oblasti dělí ústí řeky Peene) a v roce 1937 se přímo v Peenemünde začalo budovat armádní výzkumné středisko. Za rok bylo dokončeno, technickým ředitelem se stal šestadvacetiletý Wernher von Braun. Ten zde také vedl vývoj nacistických zbraní včetně raket V-2.

Tuto dějinnou kapitolu dnes připomíná historicko-technické informační centrum a muzeum, které sídlí v budově bývalé elektrárny. Ta tvoří dominantu místa, její mohutná stavba je zajímavým dokladem meziválečné industriální architektury.

Nicméně jen pár set metrů od ní, na hladině přístavu ve vodách řeky Peene, nalezneme další unikátní vojenský objekt. Kotví zde někdejší sovětská ponorka, která je coby námořní muzeum přístupná veřejnosti. Reklamní slogan hlásá: „Größtes U-Boot Museum der Welt!“, má tedy jít o největší ponorkové muzeum na světě. Téměř devadesát metrů dlouhé plavidlo si lze projít od jednoho konce k druhému. A je to zážitek silný, zcela jedinečný.

Ponorka označená nyní jako U-461 patří pod Projekt 651 – v kódu NATO třída Juliett. Třída byla vyvíjena už koncem 50. let 20. století a v jejím rámci vzniklo celkem 16 ponorek postavených během let 1961–1968. Ponorky byly určeny jako zbraň k napadání protivníka, šlo o nosiče letounových střel proti skupinám letadlových lodí USA. Postupné vyřazování třídy začalo na počátku 90. let a týkalo se všech 16 vyrobených ponorek.

Ze zbraňového hlediska jsou ponorky zajímavé právě svými letounovými střelami. V horní palubě ponorek byly zapuštěny vypouštěcí kontejnery pro čtyři manévrující střely P-6 s dosahem 460 km. Střely bylo možné vypustit pouze při plavbě na hladině, před výstřelem se odpalovací trubice vyklopily vzhůru. Později byly ponorky přezbrojeny osmi protilodními střelami typu P-500 Bazalt. Kromě toho nesly ponorky šest příďových 533mm torpédometů pro klasická torpéda a čtyři záďové 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonaváděním.

Pohonný systém tvořily dva diesely a dva elektromotory, roztáčející dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost byla 16 námořních uzlů (28,8 km/h) na hladině. Délka stroje U-461 činí 85,9 metru, šířka 9,7 metru a ponor 6,3 metru. Výtlak pod hladinou byl 4 180 tun, běžná hloubka ponoru 240 metrů. Posádku tvořilo 78 mužů. Ponorka mohla samostatně plout po dobu 90 dní, maximální délka ponoru činila 33 dní.

Ponorka U-461 byla vyrobena již počátkem 60. let, do provozu se dostala v roce 1965 pod označením K-24, posléze byla přejmenována na B-124. Během své služby působila při hlídkách v severním Atlantiku. Od roku 1988 byla v záložním stavu a v roce 1991 došlo k jejímu vyřazení. Na své nynější místo v Peenemünde se s pomocí dvou remorkérů dostala v roce 1998.

Zatímco vstup do ponorky je pro návštěvníka pohodlný, v přídi stroje je běžný vchod pro vyšší mužskou postavu, uvnitř plavidla už je nutné se pohybovat skrčeněji: přesně řečeno, musíte se provlékat kulatými otvory o průměru asi metr, jimiž jsou od sebe odděleny jednotlivé části/komory ponorky.

Co na prohlídce zaujme okamžitě, je obrovské množství trubek, ovládacích a manipulačních koleček, pák, měřidel atd. Návštěvník je doslova obklopen strojem samotným, jeho útrobami. Kromě pár místnůstek s postelemi a kuchyně tu není nic určeného k pohodlí, k životu: vše je tu jen proto, aby se stroj pohyboval a aby mohl bojovat. Tuto samozřejmost si možná neuvědomíte při vstupu do útrob tanku nebo při usednutí do kokpitu stíhačky, ale zde na vás dýchá účelovost zbraně vším, a doslova fatálně.

To ještě umocňuje fakt, že jde o stroj konstrukčně pocházející ještě z 50. let, je to tedy technika spíše staršího ražení. Skoro by se dalo říct: taková parní lokomotiva, byť toho nejmodernějšího typu. I obrovské množství trubek táhnoucích se plavidlem po všech jeho stěnách evokuje dojem, jako byste se nacházeli uvnitř kotle parního stroje.

Prostory pochopitelně působí stísněně, nicméně téměř depresivní dojem vyvolává nikoli nuzná plocha k pohybu a životu zde, ale právě fakt ne-lidskosti a totální techničnosti prostředí. Člověk je zde drcen masou kovu, jejíž spletitost a složitost v něm vyvolává chaos a nejistotu. Je jasné, že posádka dobře věděla, jaký kohout k čemu patří a co kam vede, ale i tak je stěží pochopitelné, jak v tomto temném ústrojí mohl někdo přežívat dny a týdny. Nemám bohužel srovnání s tím, jak to vypadá v dnešních moderních amerických ponorkách – patrně jde o lidštější prostory. Nicméně „pohodlná“ nemůže být služba na ponorkách asi nikdy.

Procházka útrobami plavidla U-461 obvykle nezabere delší čas. Prostor totiž působí natolik úzkostně, že máte nutkání ho spíše rychle opustit. Přesto je určitě zajímavé snažit se pochopit, která část k čemu sloužila, co se kde ovládalo. Pro laika je to však úkol v podstatě neřešitelný: je toho zde tolik a tolik neznámého, že se orientovat nelze. Nepochybně by pomohla prohlídka s průvodcem.

Vstoupíte-li do poslední části ponorky na její zádi a náhle uvidíte opět volný prostor, oblohu a vodu, uleví se vám. Procházka ponorkovým muzeum je sice „těžká“, ale je určitě výjimečná a v lecčems poučná. Člověk si při návštěvě takového plavidla také uvědomí, co všechno lidský duch a schopnosti dokáží vymyslet a vyrobit. V tom dobrém i horším.

Andrej Halada