Nepřehlédněte: italský plamenomet v zákopech první světové války

Součástí expozic Armádního muzea Žižkov je v roce 2015 nadále reprezentativní výstava V zákopech první světové války, jež byla připravena k loňskému stému výročí vypuknutí konfliktu. Jedním z pozoruhodných exponátů výstavy je také italský plamenomet.

Byla to právě první světová válka, v níž se vojenský plamenomet poprvé prosadil v širokém měřítku. Útoky ohněm jsou pochopitelně mnohem staršího data, jsou spojeny s válkami už ve starověku, nicméně moderní vojenský plamenomet se objevil až na přelomu 19. a 20. století. Byl vynalezen v Německu v roce 1901 a byl široce užíván během mnoha válek 20. století. V moderní válce byl poprvé použit roku 1915, a to s velkými úspěchy. První německý plamenomet byl ovšem jen vylepšením principu tzv. řeckého ohně – šlo o zbraň vyvinutou v 7. století, byzantinci ji tehdy používali především v námořním boji.

V první světové válce se plamenomet používal zejména v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám. Plamenomety fungovaly tak, že zápalná kapalina - nafta nebo benzín – byla vystřelována tlakem inertního plynu nebo se pro každý zášleh užilo energie malé výbušné nálože. Dosah těchto zbraní činil zhruba dvacet metrů. V druhé světové válce byly plamenomety rovněž používány (na rozdíl od chemických zbraní, které se také objevily už v první světové válce). Navíc byly konstruovány i speciální plamenometné tanky, u nichž dosah plamenů činil až sedmdesát metrů.

Italský malý plamenomet D.L.F. (Direzzione-Lanciafiamme), který najdeme v hlavním sále expozice V zákopech první světové války, je umístěn v sekci věnované chemickému boji. Plamenomet se skládá z plynové lahve o obsahu 1 litr, nádrže o obsahu 12 litrů, stříkačky a nosných řemenů, díky kterým mohl být plamenomet nošen na zádech. Byl vyroben firmou Adorni Magghi & C. v Miláně v roce 1918. Plamenomet pracoval na principu stlačeného vzduchu, který vyháněl hořlavinu z nádrže do stříkačky, u jejíhož ústí byl hořící knot. Tlak vzduchu v plynové lahvi byl 100-150atm (10-15MPa).

Směsi používané pro výrobu hořlavin do plamenometů se od sebe příliš nelišily u žádného z válčících států. Skládaly se z benzolu a dehtových olejů, petroleje s benzinem nebo alkoholem, případně to byla směs lehké nafty a benzinu. Tlak v nádrži s hořlavinou musel být regulován pojistným ventilem, protože snesla tlak asi 30atm (3000kPa).

Italský plamenomet D.L.F. byl součástí inventáře Heeresmusea, jehož sbírky přešly po skončení druhé světové války do Vojenského historického ústavu.

RED