Oběť zbožného radisty. Příběh parašutisty Josefa Žižky.

V noci z 3. na 4. dubna 1944 se podařilo poprvé od října 1942 čs. exilovému ministerstvu národní obrany ve Velké Británii vysadit opět do okupované vlasti parašutisty s úkolem navázat rádiové spojení s domácím odbojem. Šlo o paraskupiny CALCIUM a BARIUM, které ještě během dubna následovaly skupiny SULPHUR, CHALK, CLAY a CARBON. Šlo o dvacet mužů různých charakterů a osudů. Jeden z těch tragických patřil Josefovi Žižkovi.

"Josef Žižka byl hluboce věřící člověk, evangelík. Jako radiotelegrafista nebyl takový nadprůměrný talent, jako byli Čestmír Šikola, Jarda Klemeš, Oldřich Dvořák, František Nedělka či třeba Lubomír Jasínek. Ten přijímal například 135 písmen a 140 číslic za minutu a za minutu dokázal odeslat 100 znaků. Žižka byl takový průměr, ale byl nesmírně zodpovědný, spolehlivý, neustále cvičil. Měl to v povaze. On byl opravdu strašně hodnej a seriozní kluk!"

Rozhovor bývalého parašutisty a velitele Vojenské rádiové ústředny v letech 1942–1945 mjr. v. v. Zdeňka Golda s autorem z 21. června 1983

Četař aspirant Josef Žižka navázal prostřednictvím své vysílačky MARTA radiové spojení s Anglií 19. dubna 1944 a udržoval jej, byť s určitými problémy a přestávkou na konci roku až do 14. ledna 1945. Za tu dobu vyslal své centrále 287 depeší. Déle než on vysílali z okupovaných českých zemí jen jeho kamarádi četař aspirant Čestmír Šikola (radiostanice EVA) a rotný Karel Niemczyk (radiostanice MILADA).

Mládí a odchod za války

Josef Žižka se narodil 10. října 1913 ve Vejprnicích u Plzně v rodině dělníka z plzeňské Škodovky, kterého syn prakticky nepoznal. Jeho otec Václav Žižka padl na počátku světové války na srbské frontě. Maminka Josefa byla hluboce věřící evangelička z Jednoty Bratrské, která výrazně svou výchovou ovlivnila celoživotně svého prvorozeného syna.

Když se po válce znova vdala, získal časem Josef čtyři nevlastní sourozence (tři sestry a bratra). Rozdíl mezi nimi činil 6 – 14 let. V roce 1923 Josef následoval matku s otčímem do Kaceřova na Sokolovsku. Českou menšinou školu však musel navštěvovat v šest kilometrů vzdáleném Kynšperku nad Ohří. Později začal navštěvovat české reálné gymnázium v Karlových Varech, ale již v sedmnácti letech byl vzhledem ke svému mimořádnému nadání vyslán jako stipendista do Francie na Lycée Carnot v Dijonu, kde úspěšně maturoval. Poté začal studovat právnickou fakultu, ale již po dvou semestrech, musel studium z finančních důvodů přerušit a začít v Plzni pracovat jako úředník.

V říjnu 1935 však nastoupil dvouletou základní vojenskou službu u 38. pěšího pluku v Berouně. Nevyužil možnosti, aby jako maturant absolvoval záložní důstojnickou školu a do civilu odcházel o dva roky později jako vojín (s pochvalným dekretem), aby si při dobré znalosti pěti jazyků našel práci v Bratislavě jako tlumočník u mezinárodní společnosti expresních vlaků Mitropa. O rok později prožil stejně jako statisíce dalších československých vojáků mobilizaci a chvíle masového odhodlání bránit německým nacismem ohroženou republiku i následující hořký ústup z nástupních prostor po mnichovském diktátu.

Po okupaci zbytku českých zemí nacisty se rozhodl odejít v březnu 1940 přes Balkán do zahraničního odboje a ve Francii o měsíc později vstoupil do čs. zahraniční armády. V jejích řadách se jako příslušník 8. roty 1. čs. pěšího pluku zúčastnil v červnu ústupových bojů a po porážce francouzské armády se dostal na lodi Rod el Farag do Anglie. Zde se dostal ke spojařům, což zásadním způsobem, aniž to tehdy ještě tušil, určilo jeho další osud...

Přívětivý úsměv...

Podívejme se do vzpomínek Jana Štursy, který byl za války prvotřídním radiotelegrafistou: „Z Vojenské rádiové ústředny v Hockliffe u Bedfordu jsem od dubna 1944 měl na starost spojení hlavně a především se stanicí Josefa Žižky. Znal jsem ho od léta 1940, kdy byl zařazen po našem ústupu z Francie do Anglie k naší spojovací četě 1. praporu. Nenápadný muž spíše menší, ale dobře rostlé postavy, světlé dozadu učesané vlasy s poměrně velkými kouty. Většinou vážná tvář, ale když se občas usmál, byl to upřímný přívětivý úsměv.

Moc toho jinak nenamluvil. Takových těch typických vojenských legrácek na světnici se nezúčastňoval. Když jsme mohli, tak jsme chodili do anglických hospod na pivo a na šipky. On s námi však šel málokdy. Když se vydal do blízkého města Leamingtonu, tak šel do kostela, nebo do kina. Zpravidla sám.

U čety jsme stále o něčem debatovali. Vzpomínám si, že vášnivě nenáviděl nacisty. Jinak si ho všichni u jednotky vážili a respektovali jej, protože vždy držel slovo. Upřímnost, svědomitost a poctivost, to byly typické znaky jeho povahy.

Jako radiotelegrafista nebyl tehdy nic moc, ale on všechno doháněl neskutečnou poctivostí a snahou při výcviku. Když se už v roce 1943 připravoval na vysazení do protektorátu, dozvěděl jsem se, že je před odletem do akce velice nervózní kvůli navázání spojení, aby nic nezkazil, a tak jsem se snažil ho potom při našem společném nácviku rozptýlit. Místo cvičného vysílání jsme ještě probírali detaily, dohodli jsme se například na dvanáctiminutovém vysílání na jedné frekvenci, aby ho Němci nemohli snadno zaměřit. Když jsem odcházel, naposledy jsme si podali ruku. Už jsem ho nikdy neviděl…

Po válce jsem mluvil s Tomášem Býčkem, který jediný z jejich skupiny přežil. Vyprávěl mi o tom, jak Žižka celou dobu před vysazením i po dobu plavby lodí do Itálie, odkud odletěli s polskými letci do okupované vlasti, stále cvičil na klíči, a jak si opakoval chytání znaků Morseovy abecedy. To byl celý on. Nesnesl myšlenku, že by selhal. Byl vždy odpovědný, a jak se později ukázalo, až do samotného konce života…“

U parašutistů

Zásadní zlom v Žižkově účasti v zahraničním odboji představuje datum 30. října 1942, kdy nastoupil v severním Skotsku do „assault course“, po kterém ihned následoval parašutistický výcvik v Ringway, což byl předstupeň toho, že byl v únoru 1943 vybrán do řad mužů ze Zvláštní skupiny D pro výsadkové operace v okupované vlasti. Vzápětí absolvoval zdokonalovací radiotelegrafistický kurs pod patronací britské Secret Intelligence Service (SIS) a již v květnu 1943 je opět v Ringway, kde absolvuje další čtyři seskoky padákem. Pod dohledem SIS absolvuje dvě konspirativní rádiová cvičení. To je již pouhých 162 cm vysoký modrooký světlovlasý voják zařazen do tříčlenné paraskupiny BARIUM, se kterou odlétá v říjnu 1943 do Alžíru a odtud v lednu 1944 do osvobozené jižní Itálie, odkud se tehdy z letiště Campo Cassale u Brindisi chystala obnova letů do okupované vlasti, protože lety přes Německo, plné nočních stíhačů a silné protiletadlové obrany, byly příliš riskantní.

Nad jejich operací převzala dohled tentokrát britská SIS, zatímco většinu čs. paraskupin měla na starosti legendární zpravodajská a sabotážní britská organizace Special Operations Executive. Dva pokusy o vysazení zhatilo špatné a tak úspěšní byli v noci z 3. na 4. dubna 1944 až polští letci z 1586. letky zvláštního určení, kteří parašutisty s jejich operačním materiálem vysadili s obdivuhodnou přesností. Okupovaná vlast je uvítala po letech teplotou na bodu mrazu, slabým větrem a mokrou, blátivou půdou, na které občas někde ležely poslední stopy sněhu.

Podívejme se do vzpomínek parašutisty Tomáše Býčka: „Seskakujeme ve 23:15 u Vysoké nad Labem. Po seskoku všichni zdrávi. Rozhodujeme se padáky a balící materiál vrhnouti do Labe. Žižka a já odnášíme po dvakráte materiál do Labe, zatím co Šandera připravuje tlumoky se spojovacím materiálem…“

Po určitých problémech na tzv. záchytných adresách měla skupina BARIUM štěstí, navázala styk s domácím odbojem a Josef Žižka navázal poprvé spojení s Anglií dopoledne 19. dubna 1944 z bytu Františka Zajíčka v Rychnově nad Kněžnou. První depeše byla celkem stručná, ale záhy se korespondence s Vojenskou rádiovou ústřednou (VRÚ) značně rozšířila. Vedle jmen řady zrádců a kolaborantů a především velkého množství zpravodajských informací oznamuje MARTA do Anglie i jména svých spolupracovníků, což bude později pro Josefa Žižku jeden z motivů jeho zásadního rozhodnutí, až se dostane do rukou nacistů.

Těch jmen byla dlouhá řada, protože síť skupiny BARIUM se rychle rozvíjela a dosáhla záhy na 380 spolupracovníků z řad železničářů, vládních vojáků, policistů a četníků a řady zaměstnanců zbrojních závodů, kteří dodávali Londýnu velice cenné zpravodajské informace z rozsáhlého území (včetně zpráv o výrobě součástek rakety V2!). V září došlo k sjednocení celé oblasti severovýchodních Čech do silné vojenské ilegální organizace, v jejímž čele stáli bývalí legionáři generálové František Bláha a František Slunečko–Alex. V okresech Žamberk, Hradec Králové, Jičín, Turnov a Hořice byly připraveny příjmové skupiny, které měly na vybraných plochách převzít letecké shozy zbraní.

Bohužel tehdy se odbojové organizaci kolem skupiny BARIUM dostal na stopu konfident gestapa Gustav Žid, který se vetřel do přízně Tomáše Býčka a systematickými intrikami podporoval jeho osobní konflikty s velitelem výsadku.

Gestapo úřaduje

Koncem září 1944 se od Žida šéf královehradeckého gestapa Albert Hardke dozvěděl detaily o skupině BARIUM. Ihned proto vše oznámil do Prahy. Nacisty vyděsila šíře odbojové sítě, její zpravodajské možnosti, radiové spojení s Londýnem a především fakt, že se chystá přijmout letecké dodávky zbraní. Proto již 2. října 1944 zahájili rozsáhlé zatýkání, během kterého padlo do rukou nacistů 171 spolupracovníků skupiny BARIUM! Z nich bylo popraveno, umučeno v koncentračních táborech či při výsleších, a nebo spáchalo sebevraždu, 38 českých vlastenců.

Gustav Žid se pokusil několikrát vlákat do pasti i parašutistu Tomáše Býčka, který ztratil spojení se Šanderou a Žižkou. I poslední jeho pokus 18. listopadu ve Vlastibořicích byl neúspěšný, i když horlivý zrádce dokonce na Býčka vystřelil z pistole. Parašutista mu uniknul a konce války se dožil v řadách partyzánů.

Také Šandera s Žižkou nacistům se štěstím unikli. Oba našli azyl v usedlosti Rudolfa a Boženy Žabkových v osadě Polsko u Žamberka. Odtud vyslal Josef Žižka od 9. října do konce měsíce VRÚ 29 telegramů o německém zatýkání a novém vývoji situace. Na počátku listopadu se MARTA z taktických důvodů odmlčela a zůstala jen na příjmu. Tohoto „rádiového klidu“ chtěl Šandera využít k zjištění šíře nacistického úderu, k získání nových kontaktů a naplánování nových akcí.

Ale dlouhé prsty gestapa se na konci roku opět přiblížily i k úkrytu obou parašutistů u rodiny Žabkových v podobě Šanderova přítele a velitele paraskupiny GLUCINIUM kpt. Vítězslava Lepaříka, který byl v té době konfidentem gestapa. Lepařík tehdy sice první setkání s Šanderou gestapu zatajil, ale nacisté to zjistili z jedné depeše VRÚ, protože Žižka 3. ledna 1945 zahájil opět vysílání. Lepařík byl podroben tvrdému výslechu a nechal se opět zlomit a 16. ledna přivedl gestapáky před stavení Žabkových.

Josef Šandera se po výhrůžkách nacistů, že vyvraždí celou osadu, střelil z pistole do spánku (zemřel 9. března 1945 v královehradecké nemocnici). Josef Žižka chtěl také použít svou pistoli, ale byl přemluven zoufalou plačící paní Žabkovou, aby si nebral život, a skončil v poutech. Svého velitele nenásledoval nikoliv ze zbabělosti, ale protože byl jako hluboce věřící křesťan zaskočen vývojem situace. Před válkou sám napsal nábožensko-filozofickou studii, pro jejíž název použil Masarykův výrok „Ježíš, ne Caesar!“. Problém sebevraždy Masaryk chápal jako projev zoufalství a ztrátu smyslu života a podobně to chápal i Josef Žižka. Nyní se však musel rozhodnout jinak, protože nacisté všemi způsoby nyní usilovali o to, aby radistu a jeho vysílačku dostali na cestu zrady. Josefa nejvíce zdrtilo poznání šíře bohatých znalostí gestapa.

Po válce vznikla – především díky vychloubání zatčených gestapáků – legenda o tom, že nacisté dokázali od počátku dešifrovat zachycené telegramy mezi Londýnem a stanicí MARTA. Skutečnost byla však taková, že německá odposlouchávací služba od 7. července 1944 pečlivě evidovala všechny telegramy VRÚ pro stanici MARTA, protože byly vysílány ve stejném čase a na stejném kmitočtu. Nedařilo se jen přesně zaměřit Žižkovo vysílání, protože ten dělal pečlivě vše proto, aby zaměřování jeho stanice Němcům komplikoval.

Nátlak

Gestapo dokázalo nakonec až v listopadu a prosinci 1944 po zásahu proti východočeské odbojové síti rozšifrovat jen depeše od VRÚ. Dva roky studia systému depeší z Anglie a využívání zajatých šifrantů v některých rádiových protihrách přivedlo německé kryptology konečně k úspěchu.

Při nátlaku na Žižku, kterého chtěli nacisté stůj co stůj získat pro spolupráci, se ovšem snažili zajatého parašutistu ohromit svými znalostmi a podsouvali mu bezpochyby i to, že znají i obsah jeho depeší, ve kterých bylo plno jmen a adres domácích odbojářů. Žižka tak mohl snadno podlehnout myšlence, že se – byť bezděčně – jako radiotelegrafista svým vysíláním podílel na jejich neblahém osudu.

Rezignoval na jakékoliv taktizování i možnost prodloužit si život tím, že by přistoupil na radiovou protihru s VRÚ. I zcela poražený může trvale zvítězit, pokud si zachová čest a svoje neposkvrněné morální zásady. Josef Žižka odmítl licitaci o svůj život a místo toho se rozhodl pro čisté svědomí a neposkvrněnou čest vojáka i věřícího. K zuřivosti nacistů se ve čtvrtek 18. ledna 1945 ve své cele v pankrácké věznici oběsil...

Krátce po válce byli „Velký Josef“ (Šandera) a „Malý Josef“ (Žižka), jak byli pod těmito přezdívkami známi východočeskému odboji, nějaký čas s úctou oslavováni. Přišel však únor 1948 a vše bylo náhle jinak. Tomáš Býček emigroval do Velké Británie, kde v Londýně 29. listopadu 1986 zemřel. O Bariu se nepsalo vůbec či s despektem či ironií. Mnozí jeho spolupracovníci se stali obětí komunistického teroru. Například Rudolf Žabka, který přežil se svou manželkou Boženou Terezín, strávil 11 let v komunistických kriminálech!

Trvalo řadu let než se parašutistům a jejich obětavým spolupracovníkům dostalo opět důstojného hodnocení. Vedle řady každoročních pietních akcí stojí za zmínku i to, že k 60. výročí vysazení skupiny BARIUM vydal radioklub OK1OHK diplom „Barium 60“ pro radioamatéry za jejich navázaná spojení pro připomenutí hrdinských činů parašutistů a jejich spolupracovníků i v zájmu propagace amatérského vysílání. Toto radiotelegrafické rekviem za čistou duši Josefa Žižky patří mezi důstojné projevy piety k těm, kteří jsou nezištně ochotni jako Josef Žižka obětovat sebe, aby místo nich netrpěli jiní lidé. Čest jeho památce!

Jindřich Marek