Obléhání Olomouce a bitvy u Guntramovic a Domašova roku 1758 (1. část)

Rok 1758 měl být pro obyvatele českých zemí již třetím válečným rokem a naše země opět čelily invazi Prusů pod osobním velením krále Friedricha II. Tentokráte se hlavním středoevropským bojištěm měla stát Morava, přes kterou si chtěl pruský král probojovat cestu na Vídeň.

První světová válka v krajkách

Sedmiletá válka, kterou můžeme označit za jeden z prvních celosvětových konfliktů, trvala v Evropě již třetím rokem. Zprvu nevyhlášený konflikt, který začal v Severní Americe již roku 1754 jako spor mezi Francií a Velkou Británií o údolí řeky Ohio a pokračoval roku 1755 jako koloniální válka v Severní Americe a Indii, přerostl roku 1756 svůj koloniální ráz. Na jaře 1756 Francouzi vyslali expedici k Menorce, následně porazili britskou středomořskou eskadru, dobyli klíčovou pevnost Fort St. Philip a zmocnili se ostrova.

Do britsko-francouzské války v létě téhož roku vstoupili i spojenci obou velmocí, neboť po diplomatické revoluci, která zásadním způsobem změnila spojenecké aliance v Evropě, se pruský král Friedrich II. cítil natolik ohrožen novou koalicí (habsburské soustátí se spojilo s Ruskem, Francií, Švédskem a Saskem, zatímco Prusko se začalo orientovat na Velkou Británii s podporou severoněmeckých států), že zahájil preventivní úder proti Sasku. Válka, kterou nyní označujeme jako sedmiletou, tím dostala globální charakter, neboť obě aliance se spolu střetly v obou Amerikách (poté, co se později do boje zapojilo i Španělsko a Portugalsko), v Indii, v Africe a na světových mořích. V Evropě se roku 1758 bojovalo ve východním Prusku (Prusko proti Rusku), v Pomořanech (Prusko proti Švédsku), na Rýně a v západním Německu (Prusko a severoněmecké státy proti Francii a jihoněmeckým státům – tzv. říšské armádě) a ve střední Evropě, kde největší tíhu bojů okusilo Sasko, Slezsko a České země.

Situace na počátku roku 1758

 Situace na počátku roku 1758 nebyla pro Friedricha II. právě růžová. V předchozím roce fatálně zkrachovalo jeho tažení do Čech a on sám utrpěl první porážku v polní bitvě (viz ZDE). Koncem roku 1757 sice dokázal stabilizovat situaci, neboť 5. listopadu v bitvě u Rossbachu odrazil postup Francouzů a říšské armády do Saska a o měsíc později 5. prosince vítězstvím v bitvě u Leuthenu vyhnal tereziánskou armádu ze Slezska, ale tyto oslnivé úspěchy v podstatě znamenaly „pouze“ odvrácení katastrofy. K rozhodujícímu vítězství potřeboval porazit vojsko Marie Terezie, jež bylo po leuthenské porážce a zimním ústupu ze Slezska ve špatném stavu. A protože v Čechách neuspěl ani roku 1756 (viz bitva u Lovosic – ZDE a ZDE), ani o rok později, rozhodl se tentokrát pro tažení na Vídeň přes Moravu. Olomouckou pevnost si totiž pamatoval z roku 1742 jako zanedbanou fortifikaci, která před jeho vojskem rychle kapitulovala, a i když pro další úspěšný postup by musel dobýt ještě Brno, které prokázalo své kvality jak roku 1742, tak o sto let dříve (viz ZDE - obléhání Brna 1645), Olomouc se, stejně jako pro Švédy po roce 1642, mohla stát dobrou operační základnou pro další vedení války na nepřátelském území.

Friedrichovo tažení na Moravu

Již v dubnu si Friedrich II. zajistil nástupní prostor a operační linie tím, že dobyl slezskou pevnost Svídnice (dnes Świdnica v Polsku) a zatímco tereziánský polní maršál Daun jej očekával v Čechách okolo pevnosti Hradec Králové (čímž kryl všechny cesty ze Slezska do Čech), Prusové zamířili přes Nisu k Opavě, která padla 29. dubna. Odtud byl k Olomouci již jen krok a první pruské oddíly se objevily před pevností již 3. května 1758.

Olomoucká pevnost ale v letech 1742 až 1757 prošla výraznou modernizací a opravami, a tak u této dřívější moravské metropole čekalo Friedricha II. nemilé překvapení. Fortifikace byla ve slušném stavu, posádku pevnosti tvořilo asi 7.500 vojáků a jejich velitel, téměř šestašedesátiletý generál polní zbrojmistr Ernst Dietrich Marschall (31. 10. 1692 – 31. 8 1771), patřil mezi tvrdé a zkušené důstojníky a rozhodně se nemínil jen tak vzdát. Posádka i obyvatelé města se připravovali na obléhání. Pruskému králi tedy nezbylo nežli pokusit se pevnost dobýt a přistoupil k formálnímu obléhání.

Obléhání pevností v 18. století

Zde udělejme jen kratší vsuvku, aby bylo srozumitelnější, jak takové obléhání probíhalo. Nejprve se obléhací armáda rozložila v polních táborech ve větší vzdálenosti kolem pevnosti (v tomto případě asi 7 kilometrů) a pokusila se odříznout pevnosti veškeré spojení s vnějším světem, což se nazývalo blokováním pevnosti. Samo o sobě to vyžadovalo značné množství sil, které se rozprostřely na značné ploše, takže vzrůstalo riziko výpadů z pevnosti, neboť obléhaní operující na vnitřních liniích si mohli vybírat, kam udeří s možnou lokální převahou. V případě pevností na vodním toku vše komplikovala nutnost zajistit pontonovými mosty cestu přes řeku k udržení komunikací.

Poté byla provedena rekognoskace terénu a určen hlavní směr útoku na pevnost. Formální postup obléhání stanovil již na přelomu 17. a 18. století francouzský maršál a pevnostní inženýr Sébastien Le Prestre, markýz de Vauban. Mimo dostřel pevnostních děl byl vykopán první zákop vedoucí souběžně s opevněním – první paralela. Z něho pak postupovali obléhající šikmými přibližovacími zákopy (které se nazývaly sapy – od toho se vojáci specializovaní na tyto práce nazývali sapéři) vedenými v takovém úhlu, aby do nich nebylo možno z pevnosti pálit. V takové vzdálenosti, která byla vhodná k umístění obléhacích baterií, pak byla položena druhá paralela – zákop opět vedoucí souběžně s opevněním – a na ní byly vybudovány palposty pro obléhací baterie. Tím mohlo začít ostřelování a bombardování pevnosti, jehož cílem bylo vytvořit v opevnění průlom. Zároveň sapéři vedli další sapy směrem k pevnosti a zhruba na úpatí glasis (koliště) položili třetí paralelu, na níž byly budovány krytá shromaždiště umožňující nástup k útoku do průlomu. Také z třetí paralely byly vedeny další sapy kolištěm ke kryté cestě a příkopu, které měly umožnit co nejlepší nástup na zteč. Pokud šlo vše dobře, měla dle Vaubana každá pevnost padnout přibližně za 40 dní.

Tento postup ale mohli poměrně úspěšně narušovat obléhaní výpady vedenými proti obléhacím pracím, při nichž útočili na sapéry, či jen na jejich práci, ničili či odnášeli nářadí kopáčů, zasypávali sapy, zatloukali či ničili obléhací děla atd.

Kapitolou samou pro sebe pak byla podzemní válka, kdy se obléhající mohli pokusit podkopat se pod hradby pevnosti a vyhodit je do vzduchu prachovou náloží (zvanou mina), čemuž obléhaní čelili vedením vlastních podkopů pod podkopy obléhajících, které pak ničili umístěním vlastních menších náloží (nazývanou také protimina). Tímto způsobem bylo také možné efektivně ničit obléhací práce a zákopy obléhajících.

Obléhání Olomouce a malá válka

Pruskému králi trvalo nějakou dobu, nežli vytlačil rakouské předsunuté hlídky z pozic, zabezpečil operační linii a Olomouc sevřel v obklíčení. To lze datovat zhruba mezi 11. a 20. květnem, kdy do pruského tábora dorazily všechny jednotky určené k tažení spolu s těžkým obléhacím trénem. Během těchto dní došlo k několika menším srážkám Prusů s tereziánskými vojáky, jako například 13. května u Brodku u Prostějova či z 18. na 19. května u Moravského Berouna. Rakouská hlavní armáda polního maršála Dauna se mezitím soustředila a přesunula se k Litomyšli, přičemž množství lehkých jednotek (hlavně uherských husarů a chorvatských hraničářů) bylo vysláno narušovat zásobovací trasy nepřítele.

Dne 23. května se Daunova armáda posunula ještě blíže k Olomouci, přičemž hlavní stan byl přeložen do Jevíčka. Friedrich tak rozložení své armády musel chránit nejen cirkumvalační (linie opevnění chránící obléhající před výpady obléhaných) linií proti výpadům obléhaných, ale také kontravalační (linie opevnění chránící obléhající před napadením z vnějšku) linií proti napadení ze strany Daunových sil. Maršál Daun ale věděl, že Olomouc je dobře hájená a nějaký čas vydrží, a proto nehodlal riskovat polní bitvu. Místo toho se rozhodl vést vyčerpávající „malou“ válku a směroval své lehké jednotky k napadení pruských zásobovacích linií.

V noci z 27. na 28. května položili Prusové první paralelu pře Olomoucí a zahájili formální obléhání. 30. května začalo ostřelování a bombardování pevnosti. Zatímco u Olomouce se roztočila kola pravidelné obléhací války, v jejím okolí a na zásobovacích liniích ze Slezska se rozhořela naplno nepravidelná „malá“ válka. Efektivita tereziánských lehkých jednotek přepadajících pruské zásobovací konvoje, menší posádky, hlídky či spojky, byla proslulá již od 40. let. Například plukovník petrovaradínského hraničářského pluku, Karl Ludwig hrabě Lanjus (Lanius) von Wellenburg (roku 1763 získal rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie i český inkolát a zařadil se k české zemské šlechtě) se svým odřadem hraničářů, granátníků a husarů operoval za nepřátelskými liniemi celé 4 týdny a způsobil Prusům značné škody.

Zdeněk Munzar