Osudy legionářů v dobách druhé světové války i té studené

Desítky tisíc českých vojáků prošly bojišti první světové války na straně dohodových mocností jako legionáři. O jejich činnosti v letech 1914-1918 toho bylo - a jistě i bude - napsáno mnoho. Jaké však byly osudy legionářů v dobách od mnichovské krize 1938 až po konec komunismu v roce 1989? Na tyto otázky odpovídá vyčerpávajícím způsobem historik VHÚ PhDr. PROKOP TOMEK, Ph.D.

Jak se legionáři stavěli koncem třicátých let k tomu, že republika se začínala ocitat v úzkých, v ohrožení?

Na tuto otázku nelze dát překvapivou odpověď. Legionáři byli jádrem velení armády a byli naprosto loajální republice. Je potřeba mít na paměti, že patřili spíše ke střední a starší generaci důstojnického sboru, asi nepatřili mezi mladé radikály. Ale radikální byl v době mnichovské krize například bývalý legionář a tehdy armádní generál Lev Prchala.

Ovšem je třeba se také zamyslet nad identitou legionářů skoro dvacet let po skončení jejich odboje. Tvořili silnou skupinu důstojníků a elitu armády. Své hodnosti a vyznamenání si nevyseděli v úřadech, ale vysloužili si je v bojích, v těžkých podmínkách v cizích zemích s rizikem smrti ve válečné vřavě nebo na rakousko-uherském popravišti. Měli velkou a bohatou organizaci, Československou obec legionářskou. ČSOL byla levicová a prohradní, Nezávislá jednota čs. legionářů byla pravicová, pod Medkovým vedením. Pak bylo množství dalších, včetně legionářů-židů nebo legionářů komunistů, ale nelze je považovat za nějakou výlučnou nátlakovou skupinu. Jejich identitou byla příslušnost a věrnost Armádě Republiky československé.

Jak reflektovali druhou republiku? Vnímali mnichovskou dohodu citlivěji než běžní obyvatelé?

Pokud hovoříme o legionářích – vojenských gážistech, nepochybně vnímali mnichovskou dohodu právem jako katastrofu. Okleštěnou republiku šlo jen těžko bránit. Přesto plnili svoji povinnost. Předsedou vlády druhé republiky se stal legionář, generál Jan Syrový. Neznamenalo to ale automaticky, že by získávala armáda silnější politickou pozici.

Lze s počátkem okupace postoje bývalých legionářů nějak rozdělit? Opět se postavili za českou věc, na protinacistickou stranu, nebo zaujali i odlišné postoje?

Okupace stavěla lidi v počátečním období před dilema, nikdo ještě nevěděl, jaký bude další vývoj. Válka vypukla až za půl roku. Navíc okupační moc hodlala zpočátku nastolit určitou autonomii Čechů. Proto se třeba armádní generál Alois Eliáš (legionář) stal v dubnu 1939 předsedou protektorátní vlády. Ale současně pomáhal odboji a nakonec se v září 1941 dočkal zatčení a za heydrichiády byl popraven.

Nejdůležitějším odbojovým činem legionářů – bývalých důstojníků bylo iniciování a budování rozsáhlé tajné rámcové armády, nazvané Obrana národa. Zakládající členové Sergěj Ingr a Sergej Vojcechovský byli legionáři (Vojcechovský dokonce Rus). Protože šlo o strukturu ze své podstaty velice zranitelnou, došlo záhy k dekonspiraci a již od podzimu 1939 k postupné likvidaci ze strany okupantů. Legionáři za tuto odbojovou činnost byli těžce decimováni. Z nejvyšší úrovně velení Obrany národa byli popraveni divizní generál Mikuláš Doležal, armádní generál Bedřich Homola, divizní generál Oleg Svátek, divizní generál Václav Šára nebo v koncentračním táboře zahynul divizní generál Jan Netík. A to uvádíme jen hodnostně nejvyšší.

Část ohrožených organizátorů Obrany národa uprchla před zatčením do zahraničního odboje, legionáři se podíleli i na organizování odchodů odbojářů do zahraničí. Bývalí legionáři a současně důstojníci československé armády se tak ve složitých podmínkách okupace zapojili jednoznačně do odboje za osvobození země.

Našli bychom mezi bývalými legionáři i ty, kteří kolaborovali?

Bývalí legionáři – řadoví vojáci byli součástí obyvatelstva a našli se i jedinci, kteří kolaborovali. Samozřejmě nejvýznamnějším kolaborantem byl plukovník Emanuel Moravec. Důvodem u něj byla asi deziluze z politického vývoje. Nacističtí okupanti však nemohli v legionářích vidět možné spojence. Legionáři přece vystoupili proti rakousko-uherské monarchii, proti německému živlu. A viditelným projevem byla likvidace Československé obce legionářské po okupaci.

Jak konkrétně vystupovali legionáři proti nacistům?

Mezi aktivními účastníky odboje najdeme doma i v zahraničí obrovské množství mimořádných osobností. Až překvapí, kolik hrdinů mělo legionářskou minulost. Z ilegálních pracovníků to byli třeba legendární Josef Mašín i Josef Balabán z tzv. tří králů, neohrožených bojovníků žijících za okupace dlouhé měsíce v ilegalitě; za svoji činnost byli nacisty popraveni.

Z dalších odbojářů-legionářů to byli jen namátkou podplukovník Tomáš Berka (popraven), generál František Bláha (zemřel v Terezíně 1945), plukovník Bohumil Borecký (za odbojovou činnost vězněn nacisty, roku 1949 odvlečen do SSSR, kde zemřel roku 1954 v GULAGu), podplukovník František Coufal (za odbojovou činnost popraven nacisty), divizní generál Mikuláš Doležal (popraven nacisty), brigádní generál Josef Dostál (popraven nacisty), plukovník Šimon Drgáč (vězněn v koncentračním táboře, po válce vězněn i komunisty), plukovník Karel Sergej Dubovský (popraven), plukovník Josef Dvořák (popraven) ... Vyvíjeli činnost zejména v Obraně národa, ale v další fázi války i při pomoci výsadkům a v době osvobození.

Výčet perzekuovaných legionářů za aktivní odboj v době nacistické okupace by byl velice dlouhý. Ale na druhou stranu vrchním velitelem Obrany národa byl bývalý vysoký důstojník rakousko-uherské armády a v době první republiky pochopitelně i Československé armády, armádní generál Josef Bílý. Po odhalení za okupace žil rok v ilegalitě, byl zatčen a po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy popraven.

Další před zatčením unikli do zahraničí, často se již v protektorátu podíleli na Obraně národa. Vyšší důstojníci v zahraničním odboji byli legionáři vlastně všichni: zpravodajec v Londýně Josef Bartík, letec plukovník Josef Berounský, brigádní generál Bohumil Boček, brigádní generál Jaroslav Čihák-Znamenáček. Ale legionáři bojovali i na Východě, za všechny jmenujme Ludvíka Svobodu.

Je nutno připomenout, že legionáři působící za druhé světové války v odboji už ale nebyli žádní mladíci.

Legionáři skutečně byli na počátku války minimálně čtyřicátníky. Ale pokud v armádě působili po celou dobu první republiky, zastávali významné velitelské posty. Nebyli to tedy většinou vojáci přímo v poli, nebo piloti bojových letadel. I když i takoví se našli - například Karel Mareš, italský legionář, před válkou vynikající letec, ve Velké Británii velel v letech 1940-1941 československé 311. bombardovací peruti a sám aktivně létal jako pilot bombardovacích letadel nad Německo. A Čs. samostatné obrněné brigádě u Dunkerque velel v letech 1944-1945 brigádní generál Alois Liška, ruský legionář.

Odešlo hodně legionářů po roce 1938, resp. 1939 do emigrace? Jakou roli zastávali v československých zahraničních jednotkách?

Odešlo jich jistě mnoho, ale šlo spíše o důstojníky, kteří pak měli v zahraničním vojsku veliký význam jako jádro velení. Z mužstva tolik legionářů do zahraničí neodešlo. Byli to již zralí, nebo starší muži, měli rodiny.

Legionáři hráli roli klíčovou. Nesmíme opomenout neúnavného generála Sergěje Ingra, ministra národní obrany exilové vlády v Londýně. Ingr byl legionářem v Rusku a ve Francii. Ludvík Svoboda velel čs. legionu v Polsku a po vstupu SSSR do války stál u zrodu čs. samostatného praporu a na konci války velel 1. čs. armádnímu sboru v SSSR. Role vojáků, kteří zahájili svoji službu republice již v řadách legií, byla mimořádně významná. Ale nelze říci, že by v zahraničním odboji byli jen legionáři, i bývalých vojáků rakousko-uherské armády bychom tam našli také dost.

Jediný předválečný slovenský generál, armádní generál Rudolf Viest, prošel ruskými legiemi a zastával vysoké velitelské posty v čs. předválečné armádě. V srpnu 1939 odešel bojovat do zahraničí. Stal se v Londýně také členem státní rady a ministrem exilové vlády. V říjnu 1944 zastával funkci velitele 1. Čs. armády v Slovenském národním povstání. V listopadu jej zajaly jednotky SS, byl odsouzen k trestu smrti a na někdy jaře 1945, snad v koncentračním táboře Flossenbürg, popraven.

Ruský legionář divizní generál Jaroslav Vedral-Sázavský absolvoval v době druhé světové války ve Velké Británii dokonce parašutistický výcvik (ročník 1895!), na vlastní žádost byl odeslán do SSSR a od září 1944 velel 1. Čs. brigádě. Dne 6. října 1944, již na čs. území, najel jeho automobil na minu a Vladimír Vedral jako jediný čs. generál padl v boji s nepřítelem na frontě se zbraní v ruce.

V jakém postavení se legionáři ocitli po roce 1945? Hráli v mezidobí 1945-1948 nadále významnou roli?

Nepřehlédnutelné množství legionářů si vysloužilo další zásluhy v druhé světové válce, takže nemohli být zapomenuti. A jistě se připomínali i legionářské kořeny protinacistického odboje. Ale samozřejmě, hlavní roli hrály události nejnovější. Poslední válka se navíc i hmatatelněji dotkla obyvatel. Země zažila jevy, které sem první světová válka vůbec nepřinesla: nálety, vraždění civilního obyvatelstva okupanty, frontové operace a na samém konci války povstání.

Současně se situace začínala komplikovat. Například v nemilosti byly hned po válce italské legie, protože v poslední válce se Itálie stala součástí Osy. Nastávala také odplata, zasloužilí legionáři generál Jan Syrový nebo Radola Gajda byli obviněni z kolaborace a uvězněni. Jejich vina v době okupace byla často diskutabilní. V zahraničí zůstal armádní generál Lev Prchala, tvrdý kritik politiky Edvarda Beneše. Nesouhlasil s příklonem země k Sovětskému svazu a s limitovanou demokracií. Nelze prokázat, že by hrála v odsouzení nebo zavržení těchto generálů roli jejich příslušnost k legiím. To by bylo v době krátce po válce i politicky neudržitelné.

Objevovaly se ovšem mnohem více alarmující jevy. Armádní generál Sergej Vojcechovský, Rus a příslušník čs. legií, žil od roku 1921 v ČSR, kde také získal občanství. Zastával v Československé armádě významné postavení. Do roku 1939 byl zemským vojenským velitelem v Praze. V době nacistické okupace byl jedním z iniciátorů vytvoření podzemí armády Obrana národa. V květnu 1945 jej ale zatkli příslušníci NKVD a odvlekli do SSSR. Zemřel jako vězeň GULAGu v ústřední nemocnici Ozerlag 7. dubna 1951. Čs. úřady proti jeho odvlečení nijak neprotestovaly.

To jistě už o lecčems svědčí. Jaký postoj pak zaujala KSČ k legionářské minulosti?

V mezidobí 1945-1948 lze ještě vidět zřetelnou snahu komunistů najít na legionářích „to pozitivní“. Navíc Svoboda i Fierlinger byli „zborováky“. Komunisté se snažili vyzdvihovat okamžiky, kdy se skutečně či jen náhodně sešly zájmy čs. legií a bolševiků. Nebo v širším smyslu Čechoslováci-legionáři bojovali spolu s Rusy proti Němcům. To se projevilo třeba při prvních a posledních poválečných „Zborovských slavnostech“ v květnu 1947. V tomto smyslu tehdy promluvil i předseda vlády a předseda KSČ Klement Gottwald.

Ale to byla jen komunistická taktika, protože poté, co uchvátili moc v zemi, se postoj k legiím radikálně změnil. Ze samé podstaty musela totiž komunistická moc považovat legionáře celkově a zejména jejich největší a nejznámější část odboje v Rusku za nepřijatelnou část vojenských tradic. Boj proti ruským bolševikům v době občanské války v Rusku se dal těžko v nových politických podmínkách jen tak přejít.

Nicméně legionáři jako sociální skupina již nebyli tím hlavním, co komunisty trápilo. Od konce první světové války uplynulo v roce 1948 již třicet let. Legionáři byli věkově starší, mnohdy již důchodového věku a v aktivním životě společnosti se tolik nemohli projevovat. Nikoho snad ani nenapadlo, že by mohli představovat komunistům nebezpečnou a organizovanou sílu.

A vztah komunistů k legionářské tradici po únoru 1948? Jak se postupně vyvíjel?

Právě v roce 1948 uplynulo třicet let od konce první světové války a logicky se vzpomínalo i na legie. S počátkem nových pořádků se tak ještě nestabilizovaná nová moc musela s tímto výročím vypořádat kompromisně. V březnu 1948 byla ještě vydána Pamětní bachmačská medaile a 3. 3. 1948 pojmenována železniční brigáda Československé armády na „Bachmačskou“. Vítězný boj s německými vojsky u Bachmače na Ukrajině v březnu 1918 tehdy ještě komunisté akceptovali jako pozitivní tradici.

Shodou okolností dnem 3. března 1948 také došlo k dlouho připravovanému přejmenování vojenských jednotek. 42. pěší pluk dostal pojmenování „České družiny“, ale nesl jej jen do roku 1950. Anebo 21. pěší pluk byl 3. března 1948 přejmenován na „Terronský“ (podle vítězného bojiště francouzských legií v říjnu 1918). 34. pěší pluk ztratil svůj dlouholetý čestný název „střelce Jana Čapka“ 12. 9. 1952 (legionář, padl v řadách italských legií 17. 6. 1918 na Piavě).

Ovšem některé jednotky nesoucí jména sice získaná v legiích, ale ne jasně spojená s legiemi, si názvy ponechaly déle. Byly to třeba 10. čs. střelecký pluk Jana Sladkého Koziny (vznikl 12. 7. 1918 v Rusku), 9. čs. střelecký pluk Karla Havlíčka-Borovského. Ale 12. čs. střelecký pluk generála M. R. Štefánika byl přejmenován 5. 5. 1950 na 12. pěší pluk Jána Kollára a 1. 10. 1958 na pluk 25. února. Dlouho si nepodržel svůj „provokativní“ název 23. pěší pluk „Amerických Slovákov“, protože o něj přišel již 29. března 1949.

Největším legionářským svátkem bylo výročí bitvy u Zborova, kde legionáři vybojovali veliké vítězství nad rakousko-uherskými i německými vojáky. Do roku 1950 byl 2. červenec, den zborovské bitvy, armádním svátkem. A 29. pěší pluk nesl název „Zborovský“ od 3. 3. 1948 do 12. 9. 1952. Ke 30. výročí bitvy byla v květnu roku 1947 zřízena Zborovská pamětní medaile, kterou byli vyznamenáni všichni účastníci.

Ovšem do Němci zničeného hrobu neznámého vojína nebyly od Zborova přivezeny nové ostatky. Hrob neznámého vojína nahradil na Vítkově „Hrob neznámého bojovníka“, jehož ostatky byly převezeny 11. října 1949 z bojiště na Dukle. Až 8. května 2010 byly péčí Vojenského historického ústavu Praha převezeny ze zborovského bojiště ostatky dalšího neznámého vojáka a uloženy na Vítkově. Právě Dukla se stala po únoru 1948 hlavním vojenskými svátkem - s výjimkou 9. května, dne osvobození.

S legiemi byl spojen samozřejmě i státní svátek 28. říjen, den vzniku republiky. Komunisté jej začali připomínat od 28. října 1952 jako den znárodnění, aby tak odstranili připomínku první republiky.

Signálem byl jistě i mocenský přístup k ČSOL. Byla obnovena brzy po skončení války, přijímala do svých řad i příslušníky II. odboje. V květnu 1948 byl však ustaven Český svaz bojovníků za svobodu, kam byly násilně převáděny a centralizovány všechny veteránské organizace. Komunisté se snažili tak jako v jiných oblastech společnosti tuto sféru ovládnout a kontrolovat. V červenci 1949 tak byla násilně zrušena ČSOL. A roku 1951 došlo ke sloučení českého a slovenského Svazu bojovníků za svobodu a vytvoření Svazu protifašistických bojovníků. Tím se i v názvu veteránské organizace zúžily odbojové tradice jen na poslední válku.

Stali se jednotliví významní legionáři po roce 1948 častým cílem represí?

V prvé řadě je třeba uvést justiční vraždu divizního generála Heliodora Piky, ruského a francouzského legionáře a vynikajícího vojáka a diplomata. Popraven v červnu 1949. Italský legionář a účastník Obrany národa za nacistické okupace, generál intendantstva Josef Pešek, byl roku 1949 zatčen Státní bezpečností a odsouzen na dvanáct let. Zemřel ve vězení roku 1953, ve věku 69 let. Armádní generál Karel Kutlvašr, příslušník České družiny v Rusku již roku 1914, účastník bitvy u Zborova a velitel Pražského povstání v květnu 1945, byl roku 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Propuštěn roku 1960, zemřel o rok a půl později. Příslušník ruských legií brigádní generál a v době 2. světové války velitel 2. čs. paradesantní brigády v SSSR Vladimír Přikryl byl zatčen roku 1949, mučen v domečku (věznici 5. Oddělení hlavního štábu) a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na celkem devět let vězení. Vojáci, kteří věznění přežili, museli pak živořit v podřadných zaměstnáních.

To jsou jen vrcholky ledovce. Vynikající osobnosti, lidé, kteří se zasloužili o stát a jeho obranu, byli nesmyslně ponižováni a likvidováni. Na to není vysvětlení a neexistuje pro to ani omluva.

Služba v legiích přitom nebyla tím hlavním proviněním. Spíš to byla součást vývoje osobnosti. Na počátku stály legie, pak dvacetiletá služba demokratické republice. A to byl ten hlavní problém. Komunistická moc těmto lidem nevěřila. Byli to „bývalí lidé“, jak zněl termín užívaný ve Státní bezpečnosti padesátých let.

Vystupovali legionáři opět aktivně proti komunistickému režimu? Zapojili se do III. odboje?

Bývalí legionáři, a to zejména ti z řad důstojníků, byli po nástupu komunistů k moci již věkově starší. Samozřejmě, v procesech se mezi masou odsouzených jistě nějací bývalí legionáři objeví. Ale ti se stali více oběťmi provokací a konstrukcí obžaloby. Z toho nelze vyvozovat nějaké závěry. Legionáře lze spíš najít v řadách zahraničního odboje.

Jaké jsou nejznámější případy jednotlivců, kteří prošli vším – tedy I., II. i III. odbojem?

Bezpochyby jsou to generálové Sergěj Ingr a František Moravec, jejichž podíl na soupeření Studené války je poměrně významný. U obou se komunisté po válce snažili o jejich odstranění z armády.

Ingr byl v době Února 1948 na postu velvyslance v Holandsku, na svůj post rezignoval a odmítl se vrátit. Byl to významný činitel v exilové organizaci Rada svobodného Československa a byl klíčovou osobností při organizování zpravodajského boje proti komunismu.

Generál Moravec, odsunutý po válce na podřadné místo, uprchl krátce po převratu přes hranici do Německa. Navázal na své válečné úspěchy a řídil pod patronací CIA strukturu, která organizovala zpravodajské operace přes státní hranici do Československa. Od roku 1954 žil v USA, kde pracoval pro ministerstvo obrany USA až do své smrti roku 1966.

Méně známý je brigádní generál František Dastich, ruský a francouzský legionář, později diplomat. V roce 1948 rezignoval na funkci čs. zástupce u spojenecké kontrolní rady v Německu a zůstal v zahraničí. V srpnu 1950 se vrátil z USA do Německa jako zmocněnec Rady svobodného Československa (tedy střešní organizace části demokratického exilu), působil i v Rakousku a Velké Británii.

Ovšem jen menšina z těch, kteří odešli ze země, se zapojila přímo do třetího odboje. Nebyly pro to podmínky. Ale v zahraničí založili například ČSOL v exilu s pobočkami ve Velké Británii, Francii, Austrálii, Brazílii nebo v USA Svaz československých důstojníků v exilu. Činnost těchto organizací byla zejména symbolická.

Lze najít legionáře, kteří naopak s komunistickým režimem spolupracovali?

Ano, po únoru se takto zapojila řada vojáků, bývalých legionářů. Nová moc dosud nebyla silná a tak využívala jejich služeb. Byl to například armádní generál Bohumil Boček (1945-1948 náčelník hlavního štábu, 1952 odsouzen na doživotí a téhož roku zemřel ve Valdicích), armádní generál Šimon Drgáč (1948-1950 náčelník hlavního štábu, pak šest let vězněn) nebo sborový generál Alois Vicherek (velitel letectva 1945-1950, ač sám účastník západního odboje ve Francii a Velké Británii se podílel na poúnorové očistě od západních letců, ale roku 1950 byl odvolán a penzionován). To byli spíše mouřenínové, kteří byli sami vyhozeni, když nové moci posloužili.

Zcela jiným typem legionáře-opory režimu byl armádní generál Jaroslav Procházka. Po návratu z ruských a francouzských legií vystudoval práva a jako aktivní komunista dokonce přesídlil roku 1931 do SSSR. Po vzniku čs. praporu v Buzuluku se roku 1942 stal jeho osvětovým důstojníkem. Po válce zastával vysoké funkce v armádě a podílel se spolu s Bedřichem Reicinem zcela zásadním způsobem na čistkách v armádě. V dubnu 1950 se stal náčelníkem generálního štábu. Roku 1952 byl sice z armády odstraněn, ale udělal pak kariéru v akademickém prostředí. Roku 1969 se stal náčelníkem Vojenského historického ústavu a tím pádem i jeho hlavním normalizátorem.

A nelze zapomenout ani na Zdeňka Fierlingera, významného účastníka legií v Rusku. V době druhé světové války se jako československý velvyslanec v Moskvě angažoval ve prospěch SSSR a po válce představoval levé křídlo v sociální demokracii, kterou pomáhal dovést do komunistické strany.

Již jste několikrát zmínil Ludvíka Svobodu. To by legionář, který se za komunismu dostal nejvýše: stal se prezidentem republiky.

Samozřejmě. Dostal se sice počátkem padesátých let na nějakou dobu do nemilosti, ale byl poměrně brzo rehabilitován a v šedesátých letech mohl působit alespoň ve VHÚ. A nakonec se dočkal i politické kariéry. Na jaře 1968 se stal prezidentem a přenesla se na něj i pověst reformátora, tzv. muže ledna. Jeho charisma přetrvávalo paradoxně až do let normalizace. Nejvíce asi proto, že jako jeden z mála zůstával ve vysoké funkci. Ale i u něj byla vždy naprosto překryta jeho minulost legionáře slavným působením ve funkci velitele čs. jednotky v SSSR v době druhé světové války. Legie byla jen kolonka v životopise.

Legionářská tradice byla v padesátých letech potlačena a umlčena. Změnila se situace nějak v šedesátých letech?

Nastala jistá mírná změna. Určitě tomu napomohl i jiný pohled na západní vojáky z druhé světové války. Začaly se objevovat ojedinělé nadějné události. Například v Litoměřicích v květnu 1967 se uskutečnila oslava Zborovské bitvy. Zúčastnil se jí i generál Syrový a dostalo se mu při tom bouřlivého uvítání. Přišli také zástupci okresního krajského výboru Svazu protifašistických bojovníků, ale pozvaní zástupci národního výboru a výboru KSČ se nedostavili. A třeba roku 1968 se objevili uniformovaní legionáři v prvomájových průvodech nebo při sázení mnoha „lip republiky“ na různých místech státu k 28. říjnu 1968. Legionáři se stali jistým průvodním jevem uvolnění.

Plně rehabilitováni ale mohli být až po roce 1989. Bylo tehdy téma legií ještě živé, anebo už patřilo jen do historie?

Přímých účastníků bojů v legiích žilo po roce 1989 již jen pár. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že jim tehdy muselo být minimálně kolem devadesáti let. O legiích se začalo znovu psát a legionáři se účastnili oficialit spojených s výročími státu. Řada legionářů dostala vyznamenání, byť in memoriam: Řád Bílého lva generálové Hasal, Eliáš, Homola, Číla, Vojcechovský, Řád M. R. Štefánika generálové Ingr, Kutlvašr, Luža… Poslední přímý účastník bojů legií a dokonce i bitvy u Zborova, Alois Vocásek, zemřel ve věku 107 let roku 2003.

V důsledku stáří členů a jejich malého počtu se ale až koncem roku 1991 ustavila znovu ČSOL v rámci Svazu bojovníků za svobodu. Kvůli prodlení se členům obnovené ČSOL nepodařilo včas nárokovat navrácení velkého majetku ČSOL. Získali jen Hotel legie, z jehož zisku dnes ČSOL pokrývá své výdaje. V roce 2001 se ČSOL odtrhla od Svazu bojovníků za svobodu. Znovu se tedy podařilo obnovit ČSOL, ale v současnosti je to organizace již bez původních legionářů. ČSOL sdružuje dnes účastníky I. a II. odboje, válečné veterány – příslušníky zahraničních misí Armády ČR, rodinné příslušníky, pozůstalé a všechny příznivce, kteří chtějí naplňovat její cíle, totiž usilovat o mír, bezpečnost a lidská práva, zachovávat a předávat demokratické a humanitní tradice prvního a druhého odboje, pečovat o hmotné památky na odboj, podílet se na vzdělávání a výchově a starat se i o hmotné zajištění veteránů.

Andrej Halada