Osudy sovětských dezertérů po roce 1989 v Československu

Na odloučení od domova, podmínky života v izolovaných vojenských posádkách a tlak ve službě reagovala řada vojáků Střední skupiny sovětských vojsk v Československu dezercemi. Nešlo ani tak o snahu odejít přes dobře střeženou hranici Československa na Západ, ale v mnoha případech se vrátit domů, do SSSR či jen uniknout z vojenské služby. Po listopadu 1989 byly případy sovětských zběhů jedním z průvodních znaků probíhajících jednání o stažení sovětských vojsk z ČSSR.

O případech zběhnutí od útvarů sovětské armády se zpravidla československá  veřejnost před rokem 1990 ani nedozvěděla. Přitom vojáci bývali dost často ozbrojeni a ve své situaci neměli mnoho co ztratit. Někdy zběhy sovětská strana stíhala sama, takže ani čs. úřady nebyly o dezercích oficiálně informovány. Jindy požádaly sovětské úřady o spolupráci. Protože neexistoval na čs. straně přehled o těchto případech, nelze ani dnes podat vyčerpávající výčet zběhů a tím méně i jejich osudů. Každý rok docházelo k desítkám zběhnutí.

Po listopadu 1989 se stala otázka zběhů dosti citlivou. Jejich počet se vlivem změněné politické situace ještě zvýšil.  Nyní ale na sovětské zběhy veřejnost hleděla mnohdy se sympatiemi. Občané někdy dokonce vojáky ukrývaly a úřední místa po jistém váhání dokonce začala udělovat zběhům politický azyl.

Nejznámějším případem z polistopadové doby bylo asi zběhnutí sovětského vojína Alexandra Vitaljeviče Masljajeva. Ten požádal 17. dubna 1990 kancelář prezidenta republiky o politický azyl v Československu. Šlo o novou situaci, se kterou neměly úřady ještě zkušenost. Promítly se i tradiční postupy zažité z minulosti. Proto byl Masljajev  již 18. dubna 1990, s odvoláním na znění smlouvy o podmínkách pobytu sovětských vojsk z roku 1968, předán zástupcům Sovětské armády. Veřejnost se ale o případu dozvěděla. Vznikl skandál, protože panovaly pochybnosti o humánnosti zacházení s chycenými zběhy v Sovětské armádě. Čs. novináři se později obrátili dopisem na Michaila Gorbačova, v němž vyjádřili obavy o Masljajevův osud.

Po skandálu byly již reakce úřadů k zběhlým vojákům vstřícnější, ale průběh azylového řízení nebyl jednoduchý.  Sovětská strana usilovala o návrat vojáků zpět.

Vojín Petr Petrovič Abolencev dezertoval z Milovic 12. srpna 1990 a požádal 3. září 1990 o politický azyl. Po přesvědčování rodiči, kteří náhle přijeli ze SSSR se 2. října 1990 se vrátil k Sovětské armádě. Rovněž vojáci Tachir Zaripov a Igor Naumov sice na podzim 1989 získali politický azyl, ale nakonec se 17. října 1989 rovněž vrátili do SSSR.

Uspěl vojín Alexej Kuzevanov, který po zběhnutí požádal o azyl 9. listopadu 1990. Byl umístěn v uprchlickém táboře v Krásné Lípě a k vydání zpět nedošlo. Ve věci vojína Kuzevanova psal dokonce ministr obrany SSSR maršál Dimitrij Jazov velvyslanci ČSFR v Moskvě Rudolfu Slánskému. Ministr si stěžoval na postoj československých úřadů, které prý opakovaně ignorovaly sovětské žádosti o setkání s vojínem Kuzevanovem a porušovaly smlouvu o právní pomoci z 7. února 1969.

Vojínu Kuzevanovi pomáhal a o osudy dalších sovětských zběhů se podrobně zajímal filmový dokumentarista Vladislav Kvasnička (1956-1991). V roce 1990 natočil dokumentární film „Uprchlíci z pekla“.

Alexej Kuzevanov připravil nečekané překvapení poslednímu veliteli Střední skupiny sovětských vojsk generálplukovníkovi Eduardu Arkadjeviči Vorobjovovi, když se s ním přišel rozloučit na letiště ve Kbelích 27. června 1991.

Prokop Tomek