Otmar Kučera / 13. 7. 1914 - 6. 6. 1995

13. 07. 2024

Náležel mezi legendy československého stíhacího letectva ve 2. světové válce. Za čtyři roky bojů na západoevropském nebi se svým bojovým zápalem a četnými úspěchy dokázal zařadit mezi stíhací esa. Patřil k hrstce těch, kteří se z obyčejného seržanta postupem času dokázali vypracovat až na majora britského RAF (Squadron Leader). Na konci války byl již velitelem 313. čs. stíhací peruti, v jejímž čele pak v srpnu 1945 vítězoslavně přistál na pražské Ruzyni. Bouřlivé přivítání i udělení již pátého Československého válečného kříže, který mu na přeplněném a slavnostně vyzdobeném Staroměstském náměstí připnul prezident Edvard Beneš, stejně jako radost z mírové práce však neměly mít dlouhého trvání. V rámci jedné z vln poúnorových personálních čistek byl z armády propuštěn, zatčen, degradován a většinu následujících dekád strávil při vykonávání převážně nekvalifikovaných zaměstnání.

Narodil se jako nejmladší syn klempíře Karla Kučery a jeho ženy Žofie, která si do tohoto druhého manželství přivedla syna Theodora a dceru Žofii, a ve druhém měla ještě staršího syna Karla. Po absolvování měšťanské školy se na tříleté odborné kovodělné škole v Brně vyučil strojním zámečníkem.

Při první příležitosti se však přihlásil k letectvu a prodělal Školu pro odborný dorost letectva při VLU v Prostějově (1. 9. 1933–15. 7. 1935), kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Poté 16. 7. 1935 nastoupil prezenční voj. službu u 8. pozorovací letky leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše v Olomouci, kde létal zejména na dvouplošnících Aero Ab-11 a A-211 a Letov Š-328. Dále si zvyšoval leteckou kvalifikaci, absolvoval kurz nočního létání a nakonec 18. 5. 1938 úspěšně završil stíhací výcvik u cvičné letky let. pl. 4 v Praze-Kbelích. Jako četař délesloužící byl pak odeslán do Olomouce k 36. stíhací letky, vyzbrojené standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534, s nimiž jednotka v době branné pohotovosti státu konala hlídkové lety ve prospěch 3. armády na Slovensku. Do okupace podnikl celkem 2 005 letů v úhrnné délce 665 hodin.

Okupovanou vlast opustil 29. 12. 1939 společně s voj. Jaroslavem Kotáskem (budoucí parašutista, padl jako příslušník desantu SPELTER v noci z 16. na 17. 7. 1944 u Myslibořic) a složitou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Řecko a Sýrii se dostal do libanonského Bejrútu, který byl pod fr. správou. Na lodi Providence se pak přes Egypt a Alžírsko přeplavil do metropolitní Francie. Po déle nežli dvouměsíčním útěku byl 3. 3. 1940 konečně prezentován na čs. konzulátu v Marseille.

Jako letec byl odeslán k čs. letecké skupině v táboře v jihofrancouzském Agde a následně na letiště Bordeaux–Mérignac, kde by povýšen na rotného (16. 3. 1940). Přeškolení na francouzskou techniku však již nestihl, neboť Francie se záhy zhroutila. Na palubě uhelné lodi Robour se mu 19. 6. podařilo opustit fr. břehy a odplul do Británie a do přístavu Falmouth dorazil 21. 6. 1940.

Do svazku RAF VR byl přijat 2. 8. 1940 a následně povýšen do hodnosti Sergeant, rovnající se československé hodnosti četaře.

Dne 18. 9. 1940 odjel k 6. OTU do Sutton Bridge, kde absolvoval operační výcvik na Hurricanech. Poté 5. 10. 1940 společně s rt. Miloslavem Mansfeldem zamířil ke své první bojové jednotce, britské 111. stíhací peruti, operující ve Skotsku. S ní se zúčastnil závěrečné fáze bitvy o Británii a dobyl u ní svá první vítězství, počemž byl povýšen na Flight Sergeanta (1. 3.) a rotmistra letectva v záloze (7. 3. 1941). Po půlroce, 15. 4. 1941 jej přeložili k 312. čs. stíhací peruti, k jejímuž tehdejšímu věhlasu přispěl nemalou měrou. Nejlépe se to projevilo v červnu a červenci 1941 v rámci ofenzivních operací, které prováděla v rámci Kenleyského křídla. Vyznamenal se zde agresivním způsobem boje a již 12. 7. 1941 byl navržen k udělení DFM (návrh však neprošel) a následně povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti, a to po obou liniích – na ppor.let. v zál. (28. 10. 1941) a na Pilot Officera (26. 11. 1941). Dnem 14. 4. 1942 jej přemístili k 313. peruti, bojující nad okupovanou Evropou na Spitfirech ve svazku elitního a operačně značně vytíženého Hornchurchského křídla. Po dosažení dalších úspěchů a dolétání turnusu odešel 22. 6. 1942 na zasloužený odpočinek, který strávil na výcvikovém oddělení Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Zde jej zastihlo povýšení do hodnosti Flying Officer (22. 9. 1942) a především o udělení prestižního DFC (29. 9. 1942).

Druhý operační turnus nastoupil 1. 1. 1943, kdy se opět vrátil do bojové činnosti u 313. peruti. Postupně vyspěl ve vynikajícího a respektovaného stíhače s vrozenými velitelskými vlohami. V důsledku absence formálního velitelského školení byl proto odeslán do příslušného kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu (17. 5. – 8. 6. 1943), po návratu byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a ke dni 1. 9. 1943 byl pověřen velením nad B-letkou. Vedl ji obdivuhodným stylem a v nové funkci dobyl i své poslední vzdušné vítězství, když 27. 9. 1943 v utkání v okolí letiště Conches ve Francii mu bylo uznáno sestřelení stíhacího Fw 190.

Druhý operační turnus završil před invazí, konkrétně k 1. 5. 1944, a v rámci odpočinku se stal operačním důstojníkem u štábu 19. sektoru 2nd TAF, jemuž tehdy podléhalo i 134. čs. stíhací křídlo (No 134 Czechoslovak Fighter Wing). Mezitím se ještě 24. 6. 1944 stačil v Paddingtonu oženit s Alexandrou Olmerovou, pracovnicí ČSČK v Londýně, dcerou předválečného čs. pracovníka britského velvyslanectví v Praze a v té době zaměstnance kanceláře prezidenta dr. Edvarda Beneše. Do operační činnosti, tedy do svého třetího turnusu, se znovu zapojil po předepsaném půlroce, jmenovitě 15. 11. 1944, kdy byl jmenován velitelem 313. peruti, kterou na Spitfirech Mk.IX do akcí nad hroutícím se Německem vodil až do konce války. Byl tak jedním z hrstky těch, kteří se veliteli peruti stali bez dosažení maturity.

Předepsané vzdělání, nezbytný předpoklad pro výkon velitelských funkcí u poválečného letectva, si však posléze doplnil a 25. 3. 1945 úspěšně odmaturoval na československé státní reálce v Llanwrtyd Wellsu. Jeho válečná činnost byla úctyhodná. Nalétal bezmála tři operační turnusy, konkrétně 550 operačních hodin, z toho 231 při celkem 130 sweepech nad nepřátelským územím. Jeho osobní skóre se vyšplhalo na 6 jistých sestřelů (z toho 1 ve spolupráci), 1 sestřel pravděpodobný a 1 letoun poškozený.

Do osvobozené vlasti se vrátil 13. 8. 1945, kdy svou 313. peruť přivedl na pražskou Ruzyni. Ještě předtím byl povýšen na kpt. let (1. 6. 1945). V srpnu 1945 se zúčastnil slavnostní pražské přehlídky československého letectva z Velké Británie. Po přehlídce prezident osobně vyznamenal celkem třináct letců, z toho devět Československým válečným křížem 1939. Jmenný seznam oceněných a další podrobnosti se dočtete v tomto článku na našem webu.

Po zařazení mezi důstojníky z povolání byl 16. 1. 1946 ustanoven do funkce zástupce velitele leteckého pluku 7 (později nesl čestný název Invasní), který se zakrátko přesunul do Brna. Poté zastával funkci důstojníka pro osobní záležitosti u 3. let. div. (9. 7. – 4. 11. 1946) a od 15. 11. 1946 již jako škpt. let. (28. 10. 1946) vedl výcvik pilotů 3. letecké oblasti jako velitel její cvičné letky. Dnem 6. 9. 1948 – již v hodnosti mjr.let. – byl ustanoven do funkce velitele let. pl. 7 Invasního.

V rámci další vlny poúnorových čistek byl 15. 1. 1949 pod záminkou služební cesty na osvětové odděl. hl. štábu v Praze zatčen, uvězněn v neblaze proslulém tzv. domečku na Loretě a pak na Špilberku. Ačkoli při přelíčení před senátem Státního soudu v Brně dne 3. 6. 1949 byl pro nedostatek důkazů osvobozen, byl k 1. 11. 1949 z armády propuštěn a 2. 11. 1950 i degradován. Poté následovala dlouhá kalvárie, společná pro naprostou většinu letců, kteří za války bojovali v RAF. Přes noc byl s manželkou a dcerou (Alexandra, *18. 8. 1945) exekučně vystěhován z Brna a dlouhou dobu pak musel vzít zavděk nekvalifikovanou, manuální, špatně placenou prací.

Nejprve kopal štěrk u Stavebních závodů n. p. Brno (společně např. s plk.let. Janem Čermákem a škpt.let. Janem Truhlářem od jeho bývalé 312. peruti), poté pracoval také jako závozník a řidič. Po incidentu s „kádrovákem“ přešel jako izolatér do družstva Izola a nakonec skončil jako garážmistr. Oficiálně dnem 21. 11. 1963 mu byl odebrán cejch „politicky nespolehlivého“ a v rámci částečné rehabilitace byl k 1. 7. 1964 povýšen na pplk. v zál. Prostor ke skutečné rehabilitaci a celospolečenskému uznání však dala až polistopadová doba, kdy byl nejprve povýšen na plukovníka (1990) a následně na generálmajora v.v. (28. 10. 1993). Dva roky poté zemřel ve věku 81 roků.

Vyznamenání:

5 × Československý válečný kříž (8. 8. 1941, 7. 10. 1941, 18. 10. 1942, 26. 7. 1944, 18. 8. 1945);
3 × Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (1. 7. 1941, 30. 7. 1943, 23. 9. 1946);
Československá medaile Za zásluhy I. st. (19. 1. 1946);
Československá vojenská pamětní medaile se štítky F a VB (7. 3. 1944);
řád M. R. Štefánika III. tř. (8. 5. 1992);
Distinguished Flying Cross (29. 9. 1942);
The 1939–1945 Star with Battle of Britain Clasp (6. 1. 1945);
Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp;
Defence Medal;
War Medal;
Mention in Despatch for Distinguished Service (14. 6. 1945);