Polní střet u Čáslavi 1618, před čtyřmi stovkami let

Roku 1618 vypukla v Českých zemích první válka, která později zasáhla takřka celou Evropu. Konflikt, který trval dlouhá tři desetiletí (1618–1648), je dodnes většinou znám pod názvem třicetiletá válka. V plejádě známých událostí ovšem často zapadnou informace o vůbec prvním polním vojenském střetu třicetileté války, který proběhl v září 1618 poblíž středočeské Čáslavi.

Celý konflikt začal pražskou defenestrací 23. května 1618, s níž jste se mohli v naší rubrice seznámit u příležitosti jejího čtyřsetletého výročí zde . Nejen třetí pražské defenestraci, ale i řadě dalších událostí třicetileté války jsme se již věnovali na webových stránkách VHÚ – za všechny jmenujme např. bitvu na Bílé hoře roku 1620 (viz zde).

Následky defenestrace

Defenestrací královských místodržících Slavaty a Martinice z okna české dvorské kanceláře v květnu 1618 začalo české stavovské povstání a spolu s ním i třicetiletá válka. Skupina mužů, která se tehdy vydala na Pražský hrad, aby vyhodila místodržící z okna, nemohla vědět, jak dlouhý a krvavý konflikt rozpoutá. Přesto nekatoličtí vzbouřenci po svém činu nelenili a začali se připravovat na další politické akce, jež bylo třeba podpořit vojenskou silou.

Druhý den po defenestraci, 24. května, ustanovili v Čechách vzbouření stavové prozatímní vládu třiceti direktorů. Deset z nich pocházelo z měšťanského stavu, deset z řad nižší a deset z vyšší šlechty. Předsedou direktoria se tehdy stal Václav Vilém z Roupova, silný vliv na následující politická rozhodnutí měli ovšem také evangeličtí radikálové Václav Budovec z Budova a Jáchym Ondřej hrabě Šlik. Vrchním velitelem stavovského vojska byl jmenován Jindřich Matyáš hrabě Thurn.

Již 25. května byla vydána tzv. Apologie, ve které vzbouřenci vysvětlovali své činy. Z jejího textu vyplývalo, že defenestrace nebyla namířena proti panovníkovi, ale proti jeho špatným rádcům. Jednalo se tedy o tzv. „loajální rebelii“. Přestože se ovšem stavové zaklínali svou loajalitou, začali budovat vojsko. Pět set tisíc tolarů daní, které byly povoleny roku 1615 zemským sněmem, bylo nyní určeno na pokrytí potřeb vojska – na zbrojení a najímání žoldnéřů. (Analogicky zde můžeme připomenout dřívější jednání stavů, které podobným způsobem přistupovaly k problémům takřka tradičně. Viz zde)

Do Vídně se zpráva o defenestraci dostala 27. května. Příslušníci vládnoucího rodu Habsburků na ni však nereagovali jednotně: Císaře Matyáše II. Habsburského i jeho rádce kardinála Melchiora Khlesla událost zaskočila a byli ochotni se vzbouřenci vyjednávat. Jinak se ovšem k věci stavěl Matyášův bratranec Ferdinand Štýrský – vládnoucí český král. Tento nekompromisní a netolerantní katolík viděl v defenestraci jasný akt vzpoury, proti kterému hodlal zakročit. Aby prosadil svůj názor, nechal bez císařova vědomí internovat jeho rádce Khlesla v Tyrolích. Poté bylo možné nerozhodného císaře snadno přesvědčit pro svoji věc, a tak se také záhy stalo.

Stavovská a císařská armáda

Obě dvě strany zbrojily a najímaly vojáky, následující vývoj mohli ovšem značně ovlivnit získaní spojenci. K povstání se brzy po jeho propuknutí připojili stavové ze Slezska a Horní a Dolní Lužice. Uherští stavové a rakouští protestantští stavové zpočátku se svou podporou váhali a vyčkávali dalšího dění. Morava však byla rozhodnutá se k povstání nepřipojit. Jak ještě zmíníme, povolila císařskému vojsku projít přes její území, když táhlo v září 1618 do Čech. Právě fakt, že Morava české vzbouřence nepodpořila, byl jednou z prvních ran stavovskému povstání.

Vyhlédneme-li dále za hranice, povstalce podporovala Protestantská unie, a v jejím rámci především Rýnská Falc. Nizozemí, které právě zažívalo příměří v rámci své vlastní války proti nadvládě španělských Habsburků, snažení českých souvěrců podpořilo zasláním peněz a vojáků. Vedle států, ve kterých dominoval protestantismus, možná překvapí podpora katolického Savojska. I to mělo ovšem své důvody k zapojení se do konfliktu, a sice nevyřízené účty s Habsburky. Kromě jednotek vojáků pomohlo Savojsko českému povstání posláním zkušeného vojevůdce Petra Arnošta II. hraběte Mansfelda.

Přestože vzbouření čeští stavové některé spojence získali, císařova výchozí pozice byla lepší. Vedle podpory katolického Polského království nebo Katolické ligy císař totiž od počátku nemusel pochybovat o podpoře svých příbuzných. Jednalo se především o španělského krále Filipa III. Habsburského a arcivévodu Albrechta, místodržícího ve Španělském Nizozemí, který kromě vojáků poslal císaři na pomoc také veterána bojů ve Flandrech, generála Karla Bonaventuru hraběte Buquoye.

Buquoy byl v létě 1618 vyslán do Vídně, aby se ujal velení císařských vojsk. Do čela habsburské armády se postavil na počátku září v průběhu jejího tažení do Čech. Druhého září se v Polné připojil k jednomu ze dvou proudů armády – ke Khuenovu sboru. O čtyři dny později se tento sbor v Německém Brodě spojil s Dampierrovým sborem a Buquoy se ujal velení nad celou armádou, která čítala asi 12 tisíc mužů. Jindřich Duval hrabě Dampierre, který stál v jejím čele do té doby, se stal Buquoyovým generálním lajtnantem.

Císařské armádě čelilo početně slabší vojsko vzbouřených stavů, které čítalo asi 10 tisíc vojáků. Velel mu generální lajtnant Jindřich Matyáš hrabě Thurn. Druhým generálním lajtnantem stavovské armády byl Jiří Fridrich hrabě Hohenlohe, který se ovšem na počátku září 1618 u hlavního stavovského voje nenacházel a v době tažení proti císařským se blížil Thurnovi na pomoc s posilami.

Před Čáslaví se tedy na konci léta 1618 střetlo desetitisícové stavovské vojsko vedené Jindřichem Matyášem hrabětem Thurnem s vojskem císařským o dvanácti tisících mužích pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye a Jindřicha Duvala hraběte Dampierra.

Vojska míří k Čáslavi

Vojenské akce vzbouřenců začaly roku 1618 už v polovině června. Stavové si byli velice dobře vědomi, že i v převážně nekatolických Čechách existuje několik bašt katolicismu – především Plzeň, České Budějovice a Český Krumlov. Thurn vytáhl na jih, nejen aby bránil zemskou hranici, ale také proto, aby se pokusil dobýt Budějovice. Jeho tehdejší neúspěch se měl na dalším vývoji událostí odrážet i v budoucnu, protože se město stalo významnou základnou císařských.

Obě dvě strany plánovaly útok na hlavní město nepřítele: Čeští stavové promýšleli tažení na Vídeň, císařský dvůr zase plánoval postup na Prahu. Prvním z císařských velitelů, který hranice Českého království překročil, byl v první polovině srpnu 1618 rázný a ofenzivní Dampierre. Dvakrát se neúspěšně pokusil dobýt Jindřichův Hradec, přičemž musel mít po celou dobu na paměti blízké Thurnovo vojsko. Teprve v Pelhřimově si Dampierre zřídil základnu a doufal v brzké tažení na Prahu. Situace se ovšem měla vyvinout jinak: Do čela císařské armády mířil rozvážný a defenzivní Buquoy, kterému se Dampierre musel jen s nelibostí podvolit.

Druhému císařskému sboru velel Johann Eusebius Khuen von Belasi, jenž táhl do Čech přes neutrální Moravu, která s průchodem císařského vojska souhlasila. Khuen postupoval od Znojma na Polnou a poté na Německý Brod, kde se oba sbory spojily pod Buquoyovo vrchní velení.

Khuenův sbor a později celá spojená armáda táhly po tzv. Haberské stezce, což byla středověká obchodní cesta vedoucí ze Znojma přes Jihlavu, Německý Brod a Čáslav do Kolína, odkud již bylo snadné postupovat dále na Prahu. Za Čáslav ovšem kvůli zásahu stavovského vojska císařská armáda už nepostoupila.

Dampierrův sbor pronásledoval hrabě Thurn a jeho vojsko. Thurn měl oproti císařským velitelům výhodu – část svého dětství strávil na nedaleké Lipnici, proto zdejší kraj znal; navíc v rámci jeho vojska táhla hotovost Čáslavského kraje, jejíž dobrá obeznámenost s okolím se rozuměla sama sebou. Jakmile Thurn zastavil postup císařské armády jižně od Čáslavi, začalo se schylovat k polnímu střetu.

Bitva, nebo ne?

Ačkoliv to může překvapit, historikové se v otázce, zda nějaká bitva u Čáslavi v září 1618 skutečně proběhla, neshodují. Zatímco někteří autoři o vhodnosti termínu „bitva“ nepochybují, tradiční výklady vycházející z německé historiografie uvádějí, že se tehdy setkalo císařské a stavovské vojsko, vojáci proti sobě určitou dobu manévrovali, došlo k několika šarvátkám – nikoliv však k bitvě – a císařští odtáhli zpět na jih.

U Čáslavi tehdy proti sobě totiž stály dvě armády, které bojem testovaly opevněné postavení protivníka, palbou si vynucovaly výhodnější pozici a pokoušely se o obchvat nepřítele. Podobné manévrové, unavovací boje byly na přelomu 16. a 17. století obvyklé na velkých bojištích v Uhrách i v Nizozemí. O bitvy jako takové se nutně nejednalo, což ovšem nijak nesnižuje význam těchto bojů. V dobových pramenech se o vojenském střetu, který si v tomto článku připomínáme, zpravidla mluví jako o „šarmiclu u Čáslavě“.

Stavovské vojsko, které zastavilo jižně od Čáslavi, využilo ke svému krytí Horecké výšiny. Císařští Čáslav nezkoušeli nijak obejít, ale zastavili se jižněji – nejprve poblíž obce Bratčice, později na blízké výšině naproti Horkám. Terén byl poměrně členitý – kromě několika výšin a vesnic se v něm také nacházely drobné vodní toky, přičemž poblíž bylo možné nalézt i lesy a bažiny.

Obě armády v rámci boje, který trval několik dní, postupně měnily svá postavení, aby dosáhly co nejbezpečnějšího místa, ze kterého by mohly nepřítele co nejvíce ohrožovat. Defenzivní Buquoy do přímého střetu se stavovskými vstoupit nechtěl, proto nepřítele raději ostřeloval z větší vzdálenosti. Dělostřelecká postavení obou stran byla opevňována valy a příkopy, došlo k vypálení několika okolních vesnic a městeček.

V třetí den bojů zaujalo stavovské vojsko nejvýhodnější pozici a stále očekávalo posily. Císařští ovšem spojence, který by mohl brzy dorazit na pomoc, neměli. Jejich zásobování bylo špatné – např. chléb se dovážel několik dnů až z Rakous. Nedostatečná logistika se proto bezpochyby stala jedním z důvodů, proč se císařští v neděli 16. září stáhli, zatímco svůj ústup kryli dělostřeleckou palbou. Dobové novinové zpravodajství psalo o tom, že na bojišti zůstalo asi 1300 císařských a 500 českých vojáků.

Konec roku 1618 a české stavovské povstání

Neúspěch císařské armády tímto ovšem nekončil: Vojsko bylo vyčerpané. Někteří dělostřelci se vraceli zpět po Haberské stezce k Německému Brodu. Hlavní voj armády ovšem ustupoval směrem na Pelhřimov a plenil obce, které mu ležely v cestě. Vojsko stanulo před Pelhřimovem 23. září a vystavělo si polní ležení. Vysílení muži hladověli a v táboře se navíc rozšířila úplavice, na kterou denně umíraly desítky nakažených. Na takto oslabenou císařskou armádu stále útočilo kvalitně zásobené a zdravé české vojsko, které se za ustupujícím nepřítelem vydalo. Zbytky zdecimované císařské armády nakonec musely ustoupit do Rakous, zatímco pouze část vojska vytvořila posádku v Českých Budějovicích, které nadále zůstávaly císařovým opěrným bodem.

Dalším úspěchem stavovského vojska bylo dobytí katolické Plzně Petrem Arnoštem hrabětem Mansfeldem – vojevůdcem, kterého poslalo na pomoc stavovskému povstání Savojsko. Když na podzim roku 1618 končila vojenská tažení, působila situace povstalců nadějně. V zimě se nebojovalo a konflikt se přesunul na pole diplomacie: Obě strany sháněly spojence a verbovaly vojáky. V diplomatické rovině – jak se mělo v budoucnu projevit – byl ovšem vídeňský dvůr úspěšnější.

V březnu 1619 definitivně skončily naděje ve smírné řešení situace, když zemřel císař Matyáš II. Habsburský. Jeho nástupcem byl v létě téhož roku zvolen nekompromisní Ferdinand Štýrský, který se tak stal císařem Ferdinandem II. Habsburským. Rozhořely se další boje, které byly stále krvavější. Válka skončila až za dlouhých třicet let. Jenom v Českých zemích během ní poklesl počet obyvatelstva zhruba o jednu třetinu.

Klára Andresová