Potopa, obraz inspirovaný válečnou hrůzou

Jméno anglické výtvarnice Winifred Knights je téměř neznámé, nenajdeme je dokonce ani ve většině britských encyklopediích věnovaných výtvarnému umění. A to přesto, že se v roce 1920 stala první ženou, která získala prestižní stipendium (Prix de Rome) na British School v Římě. Dostala jej díky olejomalbě Potopa, jíž vytvořila v témže roce. I když nepatřila k oficiálním válečným malířkám, třeba na rozdíl od svých starších kolegyň Anny Airy (1882–1964) či Flory Lion (1878–1958), dokázala v něm nezvyklým způsobem ztvárnit své osobní zkušenosti z některých hrůz z „domácí“ fronty první světové války.

Potopa ve své výsledné olejomalbě představuje 21 figur, které se snaží zachránit před hrozící záplavou. V ústřední postavě obrazu ztvárnila výtvarnice sama sebe. Inspirací jí však nebyl prvoplánově biblický příběh, ale dvě hrůzné osobní zkušenosti z války. Jednak to byl noční nálet německých vzducholodí na její rodnou londýnskou čtvrť Streatham v září 1916, který si vyžádal 14 mrtvých a 43 zraněných, a jednak – a to zejména – výbuch muniční továrny v Silvertownu ve východním Londýně 19. ledna 1917, jehož se stala, když seděla na horní palubě londýnské dvoupatrové tramvaje, očitou svědkyní... Při tomto neštěstí zahynulo 73 lidí, dalších více než 400 utrpělo zranění.

Obraz Potopa považovali mnozí výtvarní kritici za nejlepší dílo Winifred Knights, jeden z nich jej dokonce označil za „dílo génia“. Přesto byla její tvorba na dlouhá léta pozapomenuta. Až v letošním roce připravila Dulwichská obrazárna velkou retrospektivní výstavu malířčiných prací. Představila nejen několik desítek výsledných olejomaleb včetně Potopy, kterou zapůjčila Tate Gallery, ale také více než sedmdesát přípravných studií, které nám umožňují pochopit její tvůrčí proces. Jak uvedla kurátorka výstavy Sacha Llewellyn, „Winifred Knights sice nepatřila k tehdejší modernistické avantgardě, ale dokázala svým způsobem zachytit moderní svět a vdechnout nový život figurálnímu malířství“.

Winifred Margaret Knights se narodila 5. června 1899 v Streathamu. Již na základní škola projevila svůj výtvarný talent. V říjnu 1915 začala studovat malířství na prestižní Slade School of Art. O více než rok později však svá studia přerušila kvůli traumatickým zážitkům z války. Výtvarnou školu pak dokončila až v letech 1918–1920. Jejím učitelem byl Henry Tonks, chirurg a výtvarník, který se na sklonku války stal oficiálním válečným malířem. Proslavil se zejména studiemi znetvořených tváří zraněných vojáků. Právě on i práce předchozích studentů Slade School, k nimž patřili Paul Nash, Stanley Spencer či C. R. W. Nevinson, měli velký vliv její ranou tvorbu.

Po příchodu na studia do Říma v roce 1920, na Apeninském poloostrově pak strávila dalších šest let, se její paleta výrazně projasnila. Velký vliv na její tvorbu měli malíři italského quattrocenta. V italské metropoli se také provdala, v dubnu 1924 si vzala svého spolužáka, anglického malíře Waltera Thomase Monningtona (1902–1976), který během druhé světové války vypracoval řadu kamuflážních schémat pro letecké základny i továrny a vytvořil také několik obrazů s leteckou tématikou. Ty jsou dnes ve sbírce Imperiálního válečného muzea.

Poté, co se Winifred Knights v roce 1926 vrátila do Londýna, získala mimo jiné velkou zakázku na vytvoření oltáře pro Milner Memorial Chapel v canterburské katedrále. Oltářní obraz – Scény ze života sv. Martina – dokončila roku 1933. Když vypukla druhá světová válka, přestala téměř malovat, vrátily se jí stresující zážitky z prvního světového válečného konfliktu. Soustředila se téměř výhradně nato, aby ochránila svého syna před nebezpečím. K tvorbě se vrátila až v roce 1946, ale rok poté, 7. února 1947 zemřela.

Jaroslav Beránek