Významný přírůstek: pozůstalost po pplk.gšt. V. Kropáčkovi a B. Kropáčkové

Nestává se často, aby byly sbírky Vojenského historického ústavu Praha rozšířeny o pozůstalost, která zahrnuje unikátní předměty a dokumenty vztahující se hned k několika významným osobnostem československého odboje. Mezi nejcennější přírůstky poslední doby patří v tomto ohledu bez pochyb právě v titulku uvedená pozůstalost.

Základ pozůstalosti tvoří především předměty a dokumenty vážící se k jedné z vůdčích osobností odbojové organizace Obrana národa, podplukovníkovi generálního štábu Václavu Kropáčkovi. Součástí rozsáhlého unikátního souboru jsou však rovněž dokumenty mapující odbojovou činnost jeho manželky Boženy Kropáčkové, dále památky na parašutistu Adolfa Opálku a několik fotografií z pozůstalosti generála Aloise Eliáše.

Začněme ale popořádku. Václav Kropáček se narodil 22. června 1898 v Soběkurech (okr. Plzeň-jih). Nedávno jsme si tedy připomněli 115. výročí jeho narození a v prosinci letošního roku pak uplyne přesně 70 let od jeho popravy v drážďanské věznici.

Do života Václava Kropáčka dramaticky zasáhla, stejně jako do života všech jeho vrstevníků, první světová válka. V květnu 1916 byl prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku č. 20 v Krakově. Zúčastnil se bojů na ruské a italské frontě, kde padl v srpnu 1917 do zajetí. Již o pouhý měsíc později vstoupil v italské Padule do československých legií. V jejich řadách absolvoval boje na italské frontě jako velitel výzvědné čety a později výzvědné roty. Do vlasti se vrátil v prosinci 1918 jako nadporučík 39. čs. střeleckého pluku, aby se s ním záhy zapojil do bojů na Slovensku.

Až do roku 1927 působil v Košicích, kde se také seznámil s Boženou Opělovou. V lednu 1924 se konala svatba. Václav Kropáček po absolvování Válečné školy v Praze v roce 1930, dvouletém působení u velitelství 3. divize v Litoměřicích a účasti na odzbrojovací konferenci v Ženevě, nastoupil v Hlavním štábu československé branné moci v Praze. Od ledna 1936 zastával funkci přednosty vojenského kabinetu ministra národní obrany Františka Machníka.

Toto období připomíná v rámci pozůstalosti především řada fotografií a dokumentů jako např. vysvědčení dospělosti Václava Kropáčka z roku 1916, domovské listy obou manželů, vysvědčení škpt. Kropáčka z Válečné školy z roku 1930, vysvědčení z universitní zkoušky z roku 1934, potvrzení o složení zkoušky na podplukovníka generálního štábu z roku 1936, jmenovací dekrety do jednotlivých hodností, dekrety k řádům a vyznamenáním, vstupní průkaz na odzbrojovací konferenci v Ženevě v roce 1935, vojenská legitimace, cestovní pas, řidičský průkaz, řada osobních výkazů atd.

K tomuto období se váže i většina trojrozměrných předmětů z pozůstalosti, ať již jde o odznak Válečné školy z roku 1930, Československý válečný kříž 1918, odznaky letounového pozorovatele zbraní, raritní rukávový znak italských úderných oddílů (Arditů), těžítka atd.

Vojenskou kariéru Václava Kropáčka ukončila okupace v březnu 1939. Další měsíce pro něj byly osudové. Podobně jako tisíce dalších vojáků nezaváhal ani na okamžik a rozhodl se bojovat proti nenáviděnému nepříteli. Cesty Čechoslováků mířících do odboje se v této době rozcházeli. Zatímco řada z nich odcházela do zahraničí, mezi nimi i Adolf Opálka, další nacházeli své pole působnosti na horké protektorátní půdě v řadách domácího odboje. To byl i případ Václava Kropáčka.

V nové roli úředníka ministerstva zemědělství se stal podnáčelníkem štábu Ústředního vedení Obrany národa. Podle vzpomínek generála Bedřicha Neumanna patřil mezi nejbližší spolupracovníky generálů Sergěje Ingra a Josefa Bílého a plukovníka Čeňka Kudláčka, přičemž „...nezaváhal před žádným úkolem. Osobně byl neohrožený, klidný a čestný, vzorný důstojník.“ Mimo jiné měl na starosti právě odchody dalších vojáků do zahraničí. Kromě toho ale sledoval i činnost domácích kolaborantů a byl jedním z blízkých spolupracovníků generála Aloise Eliáše.

Osudným dnem jeho života se stal 14. prosinec 1939, kdy byl zatčen gestapem. O čtyři roky později napsal svým nejbližším v dopise na rozloučenou: „Bylo samozřejmou povinností bojovat. Bojoval jsem čestně a poctivě, budoucnost je naše, našich dětí. V boji jsou ovšem padlí: nermuťte se nad tím...“ Po brutálních výsleších v Petschkově paláci strávil více než dva roky v pankrácké věznici. Ve funkci chodbaře se mu zde podařilo zorganizovat motákovou informační síť, která mařila vyšetřování gestapa a zachraňovala životy řady odbojářů. V létě 1943 byl převezen do Budyšína a následně do Drážďan. Dne 27. října 1943 byl lidovým soudem odsouzen k trestu smrti.

Rozsudek nad mužem, jehož život byl zhmotněním ideálů první republiky, byl vykonán v drážďanské věznici 13. prosince 1943. V posledním dopise své rodině napsal Václav Kropáček i tato slova: „Dělejte vždy čest svému jménu. Přeji si, aby z vás byli stateční a užiteční občané naší vlasti.“

Z posledních čtyř smutných let Kropáčkova života se v pozůstalosti dochovala řada dokumentů, např. výměr o zařazení k ministerstvu zemědělství a svědectví spolubojovníků generálů Ingra, Neumanna a Kudláčka o jeho odbojové činnosti. Nachází se zde i příkaz k ochranné vazbě, obžaloba a další písemnosti ze soudního procesu. Dochovaly se rovněž doklady o jednání s obhájcem JUDr. Egonem Kubuschockem, který byl za nebojácnou obhajobu Kropáčka vyloučen ze svazu právních zástupců. Nejcennější součást však tvoří dopisy a motáky z vězení, které adresoval svým nejbližším, včetně dopisu na rozloučenou. Součástí pozůstalosti je i jeho úmrtní list.

* * *

Václav Kropáček nemohl tušit, že jeho nejbližší přání z jeho posledního dopisu bezezbytku naplnili již o rok a půl dříve. O tom vypovídá další část pozůstalosti, která se váže k osudům Boženy Kropáčkové.

Na jaře roku 1942 pokračovala válka až na výjimky úspěchy německé armády a její konec se zdál v nedohlednu. Přesto se nacházeli další a další stateční muži a ženy, kteří byli ochotni nasazovat den co den své životy v boji proti okupační moci. Patřila mezi ně i přítelkyně Boženy Kropáčkové, Slávka Čechová, která ukrývala parašutisty Josefa Bublíka a Jana Hrubého ze skupiny BIOSCOP.

Do pomoci se záhy zapojila i Božena Kropáčková a opatřovala potraviny a šatstvo. Jan Hrubý díky tomu nosil boty po vězněném Václavu Kropáčkovi. V pozůstalosti je této době věnována řada vzpomínek sepsaných po osvobození. V jedné z nich se dočteme: „Slávka mi vyprávěla, že k nim chodívá na kontrolu nějaký jejich velitel, vylíčila mi ho jako ztělesněného vojáka, „kluci před ním klapou kramflekama“… Zmínil se, že chce změnit byt. Nabídla jsem ihned, že může ke mně kdykoliv přijít, bude-li třeba. V úterý dne 5. května mě Slávka telefonicky vyzvala, abych byla k večeru doma, že přivede nějakého strýčka. Přišli, zazvonili, Adolf Opálka stál u protějších dveří, jakoby k Slávce nepatřil. Já ihned otevřela, poněvadž jsem na ně netrpělivě už čekala. Oba vběhli úplně nepozorovaně do předsíně…“

Takto nalezl velitel skupiny OUT DISTANCE svůj předposlední úkryt. Den po dni plynul až do 27. května 1942: „odpoledne jsem zaslechla o atentátu na Heydricha, ztuhla jsem úplně, poněvadž jsem bezpečně věděla, že hoši od toho daleko nebyli… Noc byla hrozná, všude duněly kroky hlídek, auta zběsile jezdila a já věděla, že budou domovní prohlídky. Tlampače vyzývaly k dopadení pachatelů. Kolem půlnoci byla prohlídka u nás, v naší ulici, v našem domě šli jen do některých bytů, mému se vyhnuli…“

Adolf Opálka přespal u Boženy Kropáčkové naposledy v noci na pátek 5. června 1942: „V pátek před odchodem mě žádal, abych mu připravila něco teplého k oblečení. Vybavila jsem ho dobře. Měl na sobě teplé prádlo, na něm letní, šedý proužkový oblek, v aktovce měl tepláky, ty mu přinesla paní Vlčková a měl teplý anglický svetr šedý, bačkory vysoké, nové, teplé dlouhé dámské punčochy a pánské podkolenky. Liboval si, že nezmrzne, i když bude jako u ledu.“ Šedý vlněný svetr přinesla paní Božena krátce předtím z pankrácké věznice, kde jej Václav Kropáček přes zimu mohl jako chodbař nosit.

S tímto vybavením nastoupil Adolf Opálka svou poslední cestu za ostatními parašutisty do připraveného úkrytu v kryptě pravoslavného chrámu Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Šedý vlněný svetr, v němž prožil Adolf Opálka poslední okamžiky svého života, se nedochoval, součástí pozůstalosti je ale dlouhá léta pietně uchovávané klubko vlny, z něhož jej Božena Kropáčková původně upletla svému manželovi. Další unikátní památkou na Adolfa Opálku je rovněž peněženka, kterou při odchodu zanechal paní Boženě na památku.

Odbojovou činnost Boženy Kropáčkové připomínají její výpovědi, zprávy pro MNO, poznámky, svědectví Slávky Čechové, vzpomínky syna Jiřího Kropáčka, ale i dekrety k vyznamenáním, osvědčení dle zák. čís. 255/1946 Sb. a průkazy Svazu národní revoluce a Svazu bojovníků za svobodu. Jednu z nejsmutnějších kapitol našich novodobých dějin pak dokumentují doklady o soudním stíhání Boženy Kropáčkové v letech 1948 a 1949.

Mezi překvapivé součásti pozůstalosti patří složka s názvem Život generála Eliáše. Nachází se v ní strojopis pamětí generála Aloise Eliáše od Jaroslavy Eliášové a rovněž čtyři fotografie, z nichž tři připomínají jeho osudy z počátečních let první světové války.

Jedna pozůstalost tedy ukrývá příběhy čtyř statečných odbojářů, tří mužů a jedné ženy. Dva z jejich osudů skončily na popravištích, jeden na kůru kostela v Resslově ulici. Unikátní soubor předmětů a dokumentů se nám dochoval díky Boženě Kropáčkové, která jako jediná z této čtveřice přežila válku. Díky ní a také její snaše, paní Libuši Kropáčkové, která pozůstalost Vojenskému historickému ústavu Praha věnovala, a v neposlední řadě díky panu Lukáši Kopeckému, který předání celé pozůstalosti dojednal a zprostředkoval.

Po celkové rekonstrukci Armádního muzea Žizkov se tyto předměty a faksimile uvedených dokumentů stanou významnou součástí stálé expozice připomínající hrdinství našich předků.

Michal Burian