Jaký význam mělo Pražské povstání v roce 1945 a co si z tohoto střetnutí můžeme vzít dnes, po téměř sedmi desítkách let? Nabízíme zhodnocení z pera historika VHÚ Jindřicha Marka.
Boje na pražských barikádách před šedesáti osmi lety jsou v moderních českých dějinách zcela největším bojovým vystoupením Čechů za svobodu a národní nezávislost na jejich vlastním území. Pražské povstání totiž vytvořilo během jediného dne z masy neozbrojených a po šest let brutální silou německých okupantů zastrašovaných a pokořovaných občanů za několik málo hodin mnohatisícovou armádu s potřebnými štáby, jednotkami i týlem.
Tento fenomén by neměl být opomíjen a zlehčován, ale naopak postaven ještě nad další světlé případy pozitivního národního vzepětí a sjednocení v srpnu 1968 a listopadu 1989.
Pražské povstání ve dnech 5.–9. května 1945 však bylo v první řadě vojenskou bitvou, která měla značně krvavý rozměr. Podle evidence povstaleckého Vojenského velitelství Velké Prahy – Bartoš a Policejního ředitelství v Praze bylo do 30. prosince 1945 v Praze identifikováno 1 693 mrtvých českých bojovníků (a dalších 708 neidentifikovaných osob) a 2 938 raněných (z toho 1 575 těžce) osob a také 236 bezbranných Čechů, zavražděných během povstání německými vojáky. Do ztrát povstalecké armády patří však i další jednotliví bojovníci z řad cizinců (Rusové, Bulhaři, Francouzi, Poláci...), a tak lze zatím souhrnně konstatovat, že v pražském povstání padlo na povstalecké straně nejméně 2 000 bojovníků a dalších asi 3 000 osob bylo zraněno.
Pražské povstání nebylo jen vojenskou operací, ale také bohužel velkým politickým dramatem, který, ke škodě většiny barikádníků i celého českého národa, vinou zákulisních velmocenských machinací vyústil v Pyrrhovo vítězství hrdinů z barikád. To byl i důvod, proč se musela v zájmu komunistického režimu historie povstání po čtyři desítky let falšovat a tendenčně vykládat.
Bohužel i dnes se však stále setkáváme s novými zdeformovanými pohledy na tuto významnou historickou událost. Občas se dnes objevující tvrzení, že šlo o „českou alibistickou akci proti poražené německé armádě“, je třeba rázně odmítnout, protože toto povstání plně zapadá do kontextu evropského protiněmeckého odboje, kde můžeme tuto událost z vojenského i politického hlediska srovnávat s podobnými událostmi ve Varšavě, Paříži či velkých severoitalských městech jako jsou Janov, Milán či Turín.
Z vojenského i politického hlediska můžeme boje na pražských barikádách srovnávat především s Paříží, i když Praze hrozilo do značné míry i tragické vyústění, v lecčems podobné tragickému osudu Varšavy, kde povstalci, především mládež, bojovali od 1. srpna 1944 jako lvi, ale zvítězit nebylo v jejich silách. Nakonec po 62 dnech urputných bojů 2. října kapitulovali. Bilance povstání byla strašlivá – 9 700 povstaleckých bojovníků padlo, kolem 20 000 povstalců bylo raněno a dalších 15 000 bylo zajato. Během povstání zahynulo také asi 180 000 civilních obyvatel!
Povstalci v Paříži potom v šestidenních bojích v srpnu 1944 ztratili celkem na 500 padlých a 900 raněných. Během povstání zahynulo ve městě na 1 000 civilistů, často z důvodů krajní neopatrnosti, s jakou sledovali (mnohdy od kavárenských stolků) boje.
Praha však měla i svá specifika, kdy ve zdejším povstání sehráli vedle příslušníků vojenského odboje a lidových dobrovolníků v čele s mládeží velice významnou roli čeští policisté (obdobně jako v Paříži), pracovníci rozhlasu, železničáři a poštovní zaměstnanci. Povstání v Praze bylo zahájeno za zcela nepříznivých podmínek, které vyplývaly ze síly nacistů na straně jedné a z roztříštěnosti a neozbrojenosti českého odboje na straně druhé. Za zmínku stojí i značná vzdálenost front od města v době vypuknutí povstání. Existovaly však odboji známé zcela konkrétní záměry nacistů na zničení Prahy v podobě plánu ARLZ, a proto nešlo čekat na konec války se založenýma rukama.
Přes katastrofální nedostatek zbraní však důležité úspěchy první fáze povstání pozitivně ovlivnily především obdivuhodná bojová morálka povstalců, široký a rychlý záběr jejich úderů, který se navíc díky revolučnímu vysílání pražského rozhlasu neomezil jen na hlavní město. Vize českého vojenského odboje z počátku nacistické okupace, že v rozhodujícím okamžiku budou čeští vlastenci reagovat se stejným nadšením a obětavostí jako při mobilizaci v září 1938, se v květnu 1945 zcela potvrdila.
Květnové povstání v Praze i na českém venkově bylo zahájeno takřka s holýma rukama za poměru sil, které nemá, nepočítáme-li židovské povstalce ve varšavském ghettu v roce 1943, v evropském odboji obdoby. Českým povstalcům ve velké míře však nahrával fakt, že bojová morálka řadové německé armády nebyla již na takové výši, což jim v první fázi povstání umožnilo získat poměrně velké množství zbraní.
Na druhé straně však fanatismus velitelů početných, dobře vycvičených, zkušených a především zcela bezohledných jednotek SS, především v okolí města, potom způsobil, že druhá fáze povstání se změnila v těžký boj s lépe vyzbrojenou přesilou, kdy cynické poznámky některých současných neinformovaných publicistů o „alibistickém boji s poraženými Němci“ nejsou vůbec na místě.
O politickém pozadí pražského povstání, pražské operaci Sovětské armády, důvodech zastavení americké armády před Prahou a poměrech v České národní radě toho bylo již v posledních letech objasněno poměrně mnoho. Proto by si příběh pražských barikád konečně zasloužil v našem historickém vědomí místo, které si plně zaslouží.
Jindřich Marek