Pražský vánoční happyend roku 1742

V těchto dnech si připomínáme 275. výročí ukončení obléhání Prahy, v níž zůstala odříznutá francouzská posádka. Jak vůbec došlo k tomu, že tereziánská vojska obléhala Francouze v Praze? To vám ve stručnosti přiblížíme v dnešním kalendáriu.

Začátek válek o rakouské dědictví

Po smrti císaře a krále Karla VI. koncem roku 1740 nastoupila na český a uherský trůn jeho dcera Marie Terezie. Pragmatická sankce, dokument, který ratifikovala většina tehdejších mocností, zaručoval jak následnictví v ženské linii rodu, tak nedělitelnost dědičných zemí. Právě ona nedělitelnost rakouského dědictví se ale záhy stala casus belli (příčinou války). První se o nároky přihlásil novopečený pruský král Friedrich II., který chtěl od Marie Terezie odkoupit Slezsko.

Když zůstala tato nabídka bez odpovědi, neváhal a v polovině prosince překročil slezské hranice v čele armády, oblehl slezské pevnosti a obsadil zemi až k moravským hranicím. Marie Terezie soustředila přes zimu jednotky k vyproštění obléhaných pevností a 10. dubna 1741 se její vojáci střetli s Friedrichem v bitvě u Mollwitz (dnes Malujovice v Polsku), kde ale utrpěla porážku. To nastartovalo řetězec dalších událostí, neboť při prokázané slabosti mladé panovnice se s nárokem na dědictví záhy přihlásili i další zájemci, primárně kurfiřtové bavorský a saský (jejich manželkami byly sestřenice Marie Terezie) podporovaní tradičním nepřítelem Habsburků - Francií.

A zatímco rakouské jednotky stále bojovaly o Slezsko, koncem srpna obsadili Bavoři Pasovské biskupství a v září vtrhli do Rakouska. Jejich vojsko, výrazně posílené francouzským dobrovolnickým sborem (Francie totiž nebyla s Marií Terezií oficiálně ve válce), se zastavilo pouhých 40 kilometrů před Vídní a přes naléhání Friedricha II. na další postup se otočilo na sever a vpadlo do jižních Čech. Rakušané zatím rezignovali na Slezsko a urychleně se snažili koncentrovat síly proti novým nepřátelům. K Bavorům (a Francouzům) se totiž přidala také saská armáda a jeden sbor poslal do Čech i pruský král.

Spojenecké armády se setkaly před nedostatečně obsazenou Prahou, které táhl na pomoc s tereziánským vojskem František Štěpán Lotrinský (manžel Marie Terezie), a v noci z 25. na 26. listopadu 1741 se úspěšným přepadem zmocnily města. František Štěpán musel ustoupit do jižních Čech a bavorský kurfiřt Karel Albert se nechal v Praze korunovat českým králem.

Chvíle největší nouze mladé královny

Následně spojenci pokračovali v tažení i během zimy 1741-1742, Prusové obsadili Olomouc, Sasové Jihlavu, na čas znovu vtáhli do Rakous, ale v polovině dubna se vrátili k Brnu, které bylo nutné dobýt (podobně jako Švédové roku 1645 viz zde). V té době se ale na jejich armádách silně projevovaly následky prošlého zimního tažení a vojsko decimovaly nemoci, dezerce, špatné zásobování i neustálé výpady a přepady tereziánských lehkých jednotek (uherských husarů, chorvatských hraničářů i českých a moravských milicí). Rakouské vojsko pod Karlem Lotrinským (švagrem Marie Terezie) se mezitím hnulo z jižních Čech na Moravu k Brnu, kde se k němu připojily nově postavené uherské pluky, zatímco sbor maršála Khevenhüllera již počátkem roku osvobodil Horní Rakousy, vtrhl do Bavorska a dobyl Mnichov.

Za těchto okolností se první stáhla zpět saská armáda k ochraně vlastní země a zahájila separátní mírové rozhovory. Karel Lotrinský zatím vytlačil nepřátele z Moravy a vytáhl na Prahu. Do cesty se mu postavilo pruské vojsko vedené králem Friedrichem II. a 17. května se střetli v bitvě u Chotusic (u Čáslavi – bojiště je v prostoru dnešní letecké základny). Friedrich II. sice v bitvě triumfoval, ale ztráty na obou stranách byly obrovské a pruská armáda tímto vítězstvím v podstatě ztratila další bojeschopnost. Nicméně, jakkoliv bylo krvavé, bylo stále vítězstvím, čehož Friedrich II. využil na diplomatickém poli a inicioval separátní mírové rozhovory. Tím z válek o rakouské dědictví vypadlo po Sasku i Prusko, které ukončením takzvané první slezské války získalo většinu Slezska a celé Kladsko.

První obléhání Prahy

Karel Lotrinský, jakkoliv jeho armádou otřásla krvavá lázeň u Chotusic, se ale z porážky vzpamatoval poměrně rychle. Ustoupil do jižních Čech, spojil se s Lobkowiczovým sborem, který tu zanechal, a vytáhl podél Vltavy ku Praze. Přestože prohrál bitvu, de facto dokázal naplnit svůj strategický záměr. Vrchní velení po něm převzal opět jeho bratr František Štěpán a koncem června přitáhl k české metropoli, do níž se před přesilou stáhla většina francouzských sil (tedy vlastně bavorského dobrovolnického sboru – v Čechách žádní francouzští vojáci oficiálně nebyli).

Záhy poté, 27. června, byla Praha sevřena v obklíčení, po němž následovaly zhruba od poloviny července přípravy na řádné obléhání města. Ještě během července docházely k obléhací armádě další posily, neboť úspěšně blokovat tak velkou pevnost, jakou byla Praha, vyžadovalo značné množství sil.

Francouzi maršála de Broglie čelili obléhání výpady, jejichž účelem bylo primárně zásobení posádky a narušování prací obléhatelů. Mezi velké akce tohoto charakteru lze započítat velký výpad 29. července po pravém vltavském břehu směrem na Kobylisy, o němž se ale Rakušané včas dozvěděli od dezertérů a který byl díky tomu neúspěšný. Další výpady a menší boje v předpolí patřily k častým, až každodenním, událostem a díky tomu byla otevřena první paralela až 17. srpna (i tak šlo ale o velmi pomalý postup obléhacích prací).

Již v noci z 18. na 19. srpna provedli Francouzi zdařilý velký výpad, který způsobil obléhatelům značné škody, přičemž další podobné akce následovaly. Pro představu o intenzitě výpadů lze uvést, že ztráty na obou stranách se při větších operacích pohybovaly kolem 500 mužů na každé straně, při menších, ale častějších pak v desítkách vojáků.

Pokus o vyproštění obležených

O nelehké situaci Francouzů v Praze se samozřejmě vědělo, a proto byla v srpnu vypravena na cestu do Čech vyprošťovací armáda pod velením maršála de Mailleboise. František Štěpán byl proto nucen po válečné radě 9. září zrušit obléhání, ponechat u Prahy pouze slabý blokádní sbor a s většinou vojska vyrazit na západ, aby čelil nové francouzské hrozbě. U české metropole tak zůstal jen polní podmaršál Festetics s třemi husarskými pluky a masou nepravidelných lehkých jednotek v celkové síle asi 9.000 mužů. To samozřejmě nestačilo ani na celkovou blokádu města, neboť obležení počtem převyšovali blokádní síly a navíc disponovali výhodou operování na vnitřních liniích.

Maršál Broglie po odchodu hlavních rakouských sil provedl koncem září velký výpad až do Litoměřic, čímž vykročil napřed vyprošťovací armádě. Hlavní rakouské síly, tou dobou již posílené o jednotky maršála Khevenhüllera, které dorazily z Bavorska, ale zastavily pochod Mailleboisových Francouzů u Chodové Plané, aniž došlo k bitvě. Maillebiose sice získal 10. října solidní operační základnu obsazením Chebu, ale další francouzské pokusy proniknout dále do Čech podél Ohře skončily 14. října 1742 fiaskem po prohrané srážce u Kadaně (šlo o zajištění přechodu přes řeku).

Koncem října Mailleboisovi Francouzi opustili Čechy, kde zanechali jen silnou posádku v Chebu. Rakouské hlavní síly pak vytáhly k Dunaji, aby zamezily případnému vpádu Francouzů do Rakous. Vedením operací v Čechách byl pověřen sbor polního maršála Lobkowicze. Ten se tedy mohl soustředit na Litoměřicko a na Prahu, kde se situace Rakušanů výrazně zhoršila.

Prolomení blokády

Po odchodu hlavních rakouských sil (do 14. září) spustil maršál Broglie v čele pražské posádky sérii akcí, které do konce měsíce prakticky prolomily blokádu. Nejprve si uvolnil cesty na sever, 20. září obsadil Mělník a díky tomu mohl provést již zmíněný velký výpad do Litoměřic. Dne 22. září vyrazili Francouzi z města k oběma rakouským pontonovým mostům (na severu u Roztok, na jihu u Modřan a Chuchle) a slabé rakouské síly zahnali na ústup.

Koncem září zároveň vypršel termín, do něhož měly zůstat v poli chorvatské hraničářské milice, které se posléze začaly rozcházet, a o blokádě hlavního města již nemohla být řeč. Broglie se 26. září zmocnil mostu u Modřan a obsadil Zbraslav, přičemž Festetics musel ustoupit až k Berounu. Přesto vyslal silný husarský oddíl k Velvarům, aby blokoval postup k Ohři, takže Broglie se sice dostal na Litoměřicko, ale ke spojení s Mailleboisem to nestačilo. Koncem října byl po debaklu u Kadaně Maillebois odvolán z funkce a jeho místo převzal Broglie, kterému se podařilo šťastně proklouznout k saským hranicím a odtud k Chebu. Velení francouzských sil v Praze převzal maršál Belle-Isle.

Polovičaté obnovení blokády

Polní maršál Lobkowicz zahájil tažení 27. října a počátkem listopadu se jednotlivé francouzské oddíly detašované na operační linii do Saska začaly stahovat zpět ku Praze. Posádky zůstaly jen v Děčíně, Litoměřicích a Mělníku. Lobkowiczovy jednotky se 8. listopadu utábořily u Zbraslavi, postavily pontonový most u Modřan a 12. listopadu se přesunuly na pravý břeh Vltavy k Běchovicím.

Po spojení se zbytky Festeticsových sil disponoval Lobkowicz asi 17.000 mužů, což zhruba odpovídalo počtu obránců. S ohledem na absenci těžkých obléhacích děl neměl Lobkowicz mnoho možností, jak účinně proti Francouzům zakročit. Omezil se tedy na částečnou blokaci metropole, snahu o blokování spojnice na Cheb silným jezdeckým odřadem a postupnou likvidaci zbývajících francouzských posádek. Belle-Isleovy jednotky na tom ale také nebyly nijak zvlášť dobře, šířily se nemoci. Nastala opotřebovávací válka o zásoby.

V polovině listopadu Rakušané obsadili Starou Boleslav a Mělník, poté 22. listopadu zaujali pozice před Litoměřicemi. Útok na město byl zahájen 25. listopadu a následujícího dne se francouzská posádka vzdala. To v důsledku přineslo i vyklizení Děčína 30. listopadu a znamenalo definitivní odříznutí Prahy od jakékoliv vnější pomoci. Koncem listopadu také Lobkowicz hlásil do Vídně, že ke kompletní blokádě Prahy nemá dost sil, nicméně odpovědí mu bylo pouze tolik, že nemá s obleženými uzavírat jinou kapitulaci, nežli takovou, která by znamenala zajetí obležených. Za těchto okolností Belle-Isleovi nezbývalo nežli naplánovat prolomení obklíčení a ústup k Chebu.

Únik k Chebu a čestná kapitulace

K tomu nakonec došlo 16. a v noci na 17. prosince 1742, kdy se většina francouzské posádky v čele s maršálem Belle-Islem v počtu 11.000 pěšáků, 3.000 jezdců, 30 děl a trénu vydala přes Jeneč na strastiplný ústup. V Praze zůstalo asi 6.000 vojáků, většinou nemocných, pod velením podplukovníka de Cheverta (paradoxně právě on v čele granátníků Prahu v listopadu 1741 dobyl). Belle-Isle pak prokázal značné umění, neboť v náročných zimních podmínkách a pronásledován rakouským jezdectvem dovedl 26. prosince své muže úspěšně do Chebu, přičemž ztratil „pouze“ 1.500 vojáků a dalších 800 pak skončilo ve špitálech nemocných či s omrzlinami. (Mimochodem až do roku 1812 pak zimní ústup z Prahy do Chebu patřil k nejhorším zimním tažením francouzské armády a v historickém povědomí jej pak překonal až Napoleonův ústup z Ruska.)

De Chevert následně 20. prosince zahájil jednání s maršálem Lobkowiczem. Ten měl nejspíš zimní blokády již také dost, o svých špatných výhledech a o jednání informoval dvůr a 25. prosince, na první svátek vánoční, podepsal francouzskou čestnou kapitulaci. Obležení mohli volně odejít s vojenskými poctami a se všemi zavazadly do Chebu. Rozkaz Františka Štěpána, tlumočící vůli Marie Terezie, aby Francouzi nebyli propuštěni, přišel Lobkowiczovi 27. prosince, o dva dny později, a na předchozím ujednání již nic nezměnil. O den později, 28. prosince, předali Francouzi Rakušanům vyšehradskou citadelu a 2. ledna 1743 Chevertovi muži opustili Prahu, kam se opět vrátilo tereziánské vojsko.

(V rámci zjednodušení zcela opomíjíme události na italském bojišti, kde proti habsburským italským državám vytáhli španělští Bourboni, či v Rakouském Nizozemí, kde se do boje proti Francii zapojily i britské a hannoverské jednotky. V obou případech byly větší válečné operace zahájeny až v roce 1743 a předchozí akce měly na vývoj událostí na hlavním českém bojišti zcela minoritní vliv.)

Zdeněk Munzar