Prchavý okamžik „existence“ českého válečného loďstva

Prchavý okamžik „existence“ českého válečného loďstva

15. 11. 2016

Absence moře trápí mnoho Čechů natolik, že si svou dovolenou nedovedou představit bez pobytu v cizině na mořském břehu. Proto leckoho ze zájemců o vojenskou historii zajímá i fakt, že v letech 1. světové války několik tisíc Čechů sloužilo na Jadranu v řadách rakousko-uherského válečného námořnictva. Stojí však za zmínku, že po jeho zániku v listopadu 1918 na otevřeném moři pluly určitý čas dvě velké válečné lodě pod českou vlajkou.

 

Dá říci, že skutečným vrcholem námořní „slávy“ českých námořníků na Jadranu v roce 1918 bylo vyplutí na širé moře na dvou velkých a celkem moderních bitevních lodích Radetzky a Zrinyi. Zde je třeba také připomenout, že tyto lodě však měly s českými zeměmi mnohem více společného - od pancéřování z Vítkovických železáren, které patřilo k světové špičce, přes kvalitní dělostřeleckou výzbroj z plzeňské Škodovky až po osobu projektanta Pražana ing. S. Poppera (1848-1933).

Radetzky – bitevní loď (semidreadnought třídy „Radetzky“) spuštěná na vodu 3. července 1909 a zařazená do rakouské floty 15. ledna 1911, před válkou vykonala několik plaveb mimo Jaderské moře (například již 24. června 1911 navštívila britský Portsmouth a na světoznámé lodní přehlídce ve Spitheadu úspěšně reprezentovala Rakousko-Uhersko po korunovaci anglického krále Jiřího V). V říjnu 1914 potom v Boce Kotorské ostřelovala francouzské a černohorské baterie na blízké hoře Lovčen. Zúčastnila se 24. května 1915 nájezdu na italské pobřeží, ale podstatnou část války prožila v pulském přístavu.

Zrinyi – bitevní loď (semidreadnought třídy „Radetzky“) spuštěná na vodu 12. dubna 1910 a zařazená do rakouské floty 15. září 1911. Vykonala, podobně jako Radetzky návštěvu Levanty v roce 1912, zúčastnila se 24. května 1915 nájezdu na italské pobřeží, ale podstatnou část války prožila v pulském přístavu.

loděnice: Stabilmento Tecnico v Terstu

válečná posádka: 30 důstojníků + 860 mužů

výtlak: 14 508 t (max. 15 596 t)

délka: 137,45 m na vodorysce

šířka: 24,57 m

ponor: 8,14 m

pancéřování: boky 100 – 230 mm, paluba 18 – 30 mm, věže 60 – 250 mm

maximální rychlost: 20,2 uzlů (37,4 km/hod) – Zrinyi 20,5

akční dosah: 5 200 námořních mil při rychlosti 10 uzlů

výkon strojů: 19 437 koňských sil – Zrinyi 19 860

zásoby paliva: 1 854 tun uhlí a 188 tun oleje

 

výzbroj: 4 kanóny ráže 30,5 cm ve dvou věžích

8 kanónů ráže 24 cm ve čtyřech věžích

20 kanónů ráže 10 cm v bočních kasematech

rychlopalná malorážní protiletadlová a desantní děla ( 6 x 66 mm, 2 desantní děla 7 cm, 2 x 47 mm)

3 torpédomety ráže 45 cm (pod hladinou 2 na bocích a 1 na zádi)

 

plavba po moři pod českou vlajkou: Pula – Opatija – Split cca 208 námořních mil (385,2 km)

10. – 12. listopadu 1918

 

Důvodem této akce byla skutečnost, že nově vznikající Jugoslávie byla sice prostřednictvím Srbska také mezi vítěznými státy Dohody, ale nenasytná Itálie v ní viděla nového konkurenta na Jadranu a rozhodně se s ní nehodlala dělit o výzbroj rakousko-uherského loďstva. S pomocí Britů začali Italové v bývalé hlavní základně rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule přebírat lodě a vztyčovat na nich své vlajky. S koncem války probíhal v přístavu rozvrat a chaos, ve kterém si udrželi jako jediní nějakou organizovanost čeští námořníci, kteří si vytvořili dokonce svou „námořní legii“. Jejich sympatie byly jednoznačně na straně Jugoslávie.

To potom vedlo velení vznikajícího jugoslávského námořnictva v Pule, aby při celkové demoralizaci svých námořníků a nedostatku vlastních odborníků se v zoufalém pokusu o zachránění alespoň některých válečných lodí, obrátilo prostřednictvím kontradmirála Metoda Kocha na Čechy, kteří měli odborný námořní personál i statut spojence Itálie, jež blokovala pulský přístav. A tak se stalo, že večer 10. listopadu 1918 vypluly bitevní lodě Radetzky a Zrinyi pod tradiční českou červenobílou zástavou z přístavu směrem na Split.

Spojenci nestačili na tuto akci včas zareagovat především proto, že pobřežní dělostřelecké pevnosti neměli většinou bojově zajištěny a především také proto, že obě bitevní lodi, na štěstí pro Jihoslovany, kotvily nejblíže ústí z přístavu – Zrinyi necelých 700 metrů a Radetzky potom asi o dalších 200 metrů hlouběji v pulské zátoce.

Jedním z členů posádky bitevní lodi Radetzky byl i český námořník Josef Kožený z Úval: „V převratových dnech v Pule v měsíci listopadu 1918, zůstalo nás na bitevní lodi Radetzky po odchodu mužstva národnosti německé, maďarské a polské, jen asi dvacet Čechů, mimo námořníků chorvatských a dalmatských. Bylo nás, tuším, všech dohromady asi kolem osmdesáti. Náš nejvyšší velitel byl kadet, Dalmatinec...

Po veplutí italského loďstva do Puly a obsazení přístavu byli jsme vyzváni, abychom opustili loď a přidali se k transportu Čechů, vracejících se do vlasti. Mezitím však navštívila naši loď deputace jihoslovanské Národní rady a prosila nás, abychom dopravili naši loď do některého dalmatského přístavu, aby tak nově tvořící se stát Srbů Chorvatů a Slovinců měl do začátku alespoň něco.

Okamžitě svolali jsme schůzi zbývajícího mužstva a o této věci rokovali. Menší část byla proti podobnému na pohled šílenému pokusu a ostatní však nadšeně byli pro, a to hlavně námořníci čeští. Ihned rozdělili jsme si službu mezi sebou a jelikož nás scházelo mnoho, šli jsme my Čechové, zaskočit za chybějící. Vše šlo jako na drátku i disciplína byla jedinečná. Nikdo nehleděl na to, že mohl jet už do vlasti a že nyní jde do nejistého, ba i na smrt, jelikož nebyly dostatečné plány minových polí a mužstva na tak velkou bitevní loď bylo málo. Každý však měl na mysli pomoci bratrům Jihoslovanům za každou cenu.

Z přístavu jsme vypluli večer se zhasnutými světly. Šťastně jsme se dostali ven, a pak plnou parou dolů na jih. V 19.45 hod. zakotvili jsme u Medolina. Zde jsme zůstali až do rána a přesně v 7.35 hod. jsme vytáhli kotvy a pluli dále za nejistým cílem. V poledne míjeli jsme již Opatiji. Všichni jsme byli ve slavnostní náladě a obzvláště již proto, že na hlavním stožáru vlála velká česká vlajka. První válečná loď, která plula pod našimi barvami! Kdo z nás nebyl by na to hrdý!“

Zde je třeba udělat malou odbočku k trase obou lodí i otázce vztyčení české vlajky na nich. Námořní historik ing. René Greger tvrdí, že lodě již pod českou vlajkou vypluly z Puly, Koženého vzpomínky jsou poněkud jiné: „Tuto zástavu jsme vztyčili přesně v 12.30 hod. dne 11. listopadu 1918 za zpěvu naší české hymny „Kde domov můj?“ a chorvatské „Ljepa naša domovina“ s horoucími city a se slzami v očích. Ve dvě hodiny připluli jsme před Bakar a ve 14.30 jsme pluli dále.

Cestou potkali jsme italské torpédovky, které se nás sice snažily zastavit, ale vidouce hrozivě se otáčeti dělové věže proti nim, zanechaly dalších pokusů a nechaly nás v klidu plout dále. To se přihodilo u Šibenika. Do Splitu vpluli jsme v 11.45 s velkou slávou a s hudbou na molu. Oddechli jsme si zhluboka, neb jsme dopluli šťastně a neporušeni. Po zakotvení lodi a provedení všech potřebných prací odebrali jsme se na zem, kde jsme byli obyvatelstvem srdečně uvítáni.

Dlouho do noci hlaholily naše a chorvatská hymna Splitem. Následující dny vylodili jsme veškerý proviant i uhlí, olej atd. pro město, kde vládl všeobecný nedostatek jak potravin tak i uhlí a maziva pro železnici. Náhodou naše loď Radetzky byla plně zásobena na dlouhou dobu pro 900 mužů posádky a to se nyní dobře hodilo...“

Všechna snaha českých a chorvatských námořníků o záchranu lodí však byla marná. Dne 17. listopadu vplula do Splitu americká flotila a lodě druhý den zabavila a jejich posádky vylodila. Čeští námořníci z lodí Radetzky a Zrinyi se večer rozloučili se Splitem a Jaderským mořem a druhý den vyrazili vlakovým transportem přes Záhřeb a Břeclav do Prahy, kam dojeli po mnoha zdrženích na trase až 29. listopadu 1918, kdy vjeli v devět večer na dnešní Masarykovo nádraží. Lodě, které „zachránili“ pro Jugoslávii, nakonec mírová konference v Paříži v lednu 1920 přiřkla nenasytné Itálii, která lodě nechala po několika letech sešrotovat. Česká námořní „válečná“ minulost se tak stala jen zdrojem sentimentálních vzpomínek několika pomalu a jistě odcházejících pamětníků. Přesto i dnes stojí tato zajímavá a unikátní kapitola českých dějin za připomínku.

Jindřich Marek

 

Aktuálně



Videopozvánka: Výstava v Jeruzalémské synagoze v Praze připomíná osudy židovských hrdinů druhého odboje

Videopozvánka: Výstava v Jeruzalémské synagoze v Praze připomíná osudy židovských hrdinů druhého odboje

14. 05. 2025
V Jeruzalémské synagoze v Praze je nově k vidění společná výstava Židovské obce v Praze…
Zúčastněte se konference "Nové pohledy na rok 1945". V Armádním muzeu Žižkov bude od 20. května

Zúčastněte se konference "Nové pohledy na rok 1945". V Armádním muzeu Žižkov bude od 20. května

13. 05. 2025
Ve dnech 20.–21. května 2025 se v atriu Armádního muzea Žižkov v…
Izraelští vojenští historikové a veteráni navštívili Vojenský historický ústav Praha

Izraelští vojenští historikové a veteráni navštívili Vojenský historický ústav Praha

12. 05. 2025
Do Vojenského historického ústavu Praha zavítala vzácná návštěva, předseda Izraelské komise pro…
Být hrdinou se v českých dějinách nevyplácí, říká v rozhovoru historik Jindřich Marek

Být hrdinou se v českých dějinách nevyplácí, říká v rozhovoru historik Jindřich Marek

09. 05. 2025
Česká republika si připomíná 80 let od konce druhé světové války, připravili…
Zákresy míst zásahů obětí Pražského povstání

Zákresy míst zásahů obětí Pražského povstání

08. 05. 2025
Vojenský historický ústav zveřejnil další digitální edici historického pramene s informacemi o…