Přečtěte si: působivé deníkové vzpomínky vojáka italských legií

Ačkoli ve sbírkovém fondu VHÚ se nachází celá řada vojenských deníků a pamětí z 1. světové války, jen málokterý pochází od takové osobnosti jako ten, který v loňském roce věnoval do sbírek VHÚ Praha pan Jiří Souček. Darované paměti sepsal pozdější důstojník 2. (zpravodajského) oddělení hlavního štábu Bohumil Dítě (1896-1950).

Text pamětí vznikl až v poválečném období a je psán formou volného nepřerušeného vyprávění. Autor s obdivuhodným smyslem pro detail popisuje období od počátku války v roce 1914 až po návrat do svobodného Československa o čtyři roky později. Všímá si každodennosti i bojových akcí a pod jeho perem dostávají i rutinní pochody v týlu bojujících armád plastickou tvář plnou puchýřů a žízně.

Přes všechno utrpení, které na své cestě válkou Bohumil Dítě poznává, nepřestává věc posuzovat s až překvapivou citlivostí a humanismem. Autor měl zřejmě v úmyslu pokračovat ve svých pamětech ještě vzpomínkami z bojů o Slovensko v roce 1919, bohužel z této kapitoly stihl napsat pouze nadpis.

Text deníku Bohumila Dítěte (nar. 21. 10. 1896 v obci Lžovice, okr. Kolín; zemřel 27. 7. 1950 na Mírově) začíná v Kutné Hoře, kde autor jako úředník firmy O. Bondy prožíval v roce 1914 poslední dny míru. Svůj volný čas tehdy trávil především čtením klasických děl v místní knihovně a společně se svými dvěma spolubydlícími, kandidáty učitelství, důvěrně poznával i prostředí kutnohorských kaváren.

Rodina by však svého syna nejraději viděla ve státní správě. „Dosáhnouti však definitivního úřednického místa nebylo tehdy jen tak snadné, protože stát právem oceňuje službu vojenskou, ponechával tato místa z větší části svým délesloužícím s certifikáty.“ Ač mladého muže úřednická kariéra příliš nelákala, podal si Bohumil přeci jen na jaře roku 1914 žádost k doplňovacímu velitelství v Mladé Boleslavi, datum dobrovolného odvodu však padlo do prvních dnů mobilizace „a tak, ačkoli jsem se k doplňovacímu velitelství dostavil, sešlo s něho.“

K opětovnému odvodu se Bohumil Dítě dostal až v březnu roku 1915, kdy nastoupil službu u zeměbraneckého pluku č. 10. Základní výcvik jeho setnina prodělávala v Kutné Hoře. V důvěrně známém prostředí mohl čerstvý zeměbranec trávit svůj čas „procházkami se známými dívkami z Kutné Hory“.

Téměř idylickou službu přerušil 23. červenec 1915, kdy vojáci nastoupili do připravených vagónů a odjeli do Haliče. Krátce po příjezdu se seznámili s parazity (byli to vši), kteří se měli stát v následujících letech jejich neodmyslitelným společníkem: „Dostal jsem je hned v Piotrkówě, ani jsem tomu nechtěl věřit, pocit palčivosti na těle, dosud vším nepřivyklém, je strašný. Trvalo to dosti dlouho, než jsme je opět všichni vyhubili, ale od té doby jsme se jich úplně již nezbavili nikdy.“

V Haliči trávila Bohumilova setnina většinu času dalším výcvikem. Sám autor deníku se výcviku nezúčastnil, neboť díky svému vzdělání a schopnostem byl vybrán ke kancelářské práci.

V lednu dorazili vojáci do Přemyšlu. Pevnost poznamenaná nedávnými boji působila na vojáky tísnivým dojmem. „Byli jsme ubytováni v ponurých dřevěných barácích, ani osvětlení zde žádné nebylo. Na všem tady bylo vidět bídu a nedostatek. Ta bída se odráží na všem, i na našem stravování a výpravě.“ Během pobytu v Přemyšlu vojáci poprvé od doby svého nástupu na vojnu poznali, co je hlad. „Balíčky docházející z domova byly úzkostlivě střeženy, ze zásob kdo ještě měl, bylo ukrajováno potajnu, aby druhý neviděl. Bylo pryč kamarádství a družnost, která odevždy u nás panovala.“ Jediné, čím si vojáci v Přemyšlu mohli přilepšit, byl karamel a rum. Tento artikl prodával Žid, který zde jakousi náhodou zůstal v polorozpadlém baráčku.

V polovině března 1916 dostali vojáci novou polní výstroj pro horskou službu. „Byli jsme tehdy vystrojeni velmi dobře a nescházely nám ani ty nejmenší podrobnosti pro službu v horách. Výstroj však byla strašně těžká. Soudili jsme z toho, že půjdeme někam do Alp, na frontu v Tyrolích.“ Za několik dní skutečně opustil Bohumil Dítě se svými spolubojovníky v dobytčím vagonu Halič.

V Itálii došlo k novému rozdělení setniny a Bohumil se téměř sám ocitl u 11. roty domobraneckého pluku č. 6. Rezignovaně píše: „Nebylo již téměř kamarádů, jen cizí lidé, skoro samí Němci, poddůstojníci samí Němci. Hleděli na nás skrz prsty a poddůstojníci s námi zacházeli hodně ostře.“

Se svou novou jednotkou se Bohumil konečně dostal do zákopů na sočské frontě. „Zákopy se táhly lesíkem z jehličnatých stromů. Ale jaký to byl les! Větve zurážené, kmeny zčernalé a ohořelé, stály tu jako kostlivci, až se srdce svíralo. V jednom zákoutí na kraji lesa byly nanešeny mrtvoly vojáků. Pohled na ně v tom modravém šeru časného rána byl děsný. Ležely zde jako dříví, strnule, s rukama a nohama divně zkroucenýma v zamazaných a roztrhaných hadrech, mnohé ještě na celtách, jak je sem donesli. Obličeje modravě žluté a nějak se lesknoucí.“

Každodenní rutinou se stala nepřetržitá dělostřelecká palba, o které si autor poznamenal: „Úlomky železa a kamení létaly se strašnou zběsilostí, že to vzbuzovalo úžas. Nikdy bych si nemohl představiti, že v podobném pekle by mohli existovat lidské bytosti.“

V červenci 1916 padl Bohumil Dítě během protiútoku do italského zajetí. Bez dozoru poddůstojníků nevyšel proti postupujícím Italům jediný výstřel, vojáci ze všech koutů mocnářství měli jediné přání: „aby co nejdříve si nás vzali a odvedli odsud.“ Když se v zajetí celá skupina zajatců shromáždila, mohl překvapený Bohumil konstatovat, že „Němci zářili zrovna tak spokojeností jako my.“

Vojáci se ocitli v táboře Fonte d´Amore ve střední Itálii. Na počátku ledna 1917 přišel do tábora rozkaz, že Češi mají být odděleni od ostatních rakouských zajatců a soustředěni ve vlastním táboře. „Nařízení o koncentraci vyvolalo v nás přehnané naděje. Jak by také ne, vždyť tady jsme se měli tak dobře, což teprve v táboře, kde budou jen Čechoslováci! Někteří však tušili za tímto nařízením docela něco jiného a z obavy, že budou snad posláni na frontu, zapírali svou národnost, hlásili se za Rakušany, Moravany a někdy i Němce.“

V létě 1917 se většina zajatců přihlásila na zemědělské práce, po prostřídání několika zajateckých táborů nakonec Bohumil v březnu 1918 odjel opět na sever Itálie s pracovním praporem, tentokrát už v nové italské uniformě a po jeho reorganizaci se v červnu 1918 vrátil do zákopů jako rotmistr nově zformovaného československého střeleckého pluku č. 32.

Na podzim se válečné štěstí definitivně přiklonilo na stranu spojenců a na počátku listopadu zbraně konečně utichly. „Spal jsem tehdy na půdě jednoho statku spolu s des. Králíkem. Jednou v noci teplé a mlhavé mě kolem půlnoci probudil, abych se šel hned podívat ven, že už je mír. Nejdříve jsem ho odbyl, aby mi dal pokoj, ale pak na jeho naléhání jsem se ustrojil a šel ven. Na frontě byly všechny reflektory obráceny směrem do zázemí a jezdily svými světelnými jazyky po nebi. Množství osvětlovacích raket létalo do vzduchu. Na naší frontě střelba už umlkla, jen zdálky, někde stranou slyšeli jsme ještě dunění děl.“

O několik týdnů později byli legionáři konečně uvolněni a již krátce po štědrém dnu dorazil jejich vlak konečně do vlasti. „Sladké očekávání, že se v brzku shledáme se svými milými, se nám však nesplnilo, neboť v Budějovicích jsme se dozvěděli, že pojedeme ještě téhož dne dále, přes Brno na Slovensko. Tehdy můj velitel nadporučík Metzner velmi hořce plakal ve vagoně, kde byl se mnou sám, zatím co ostatní popíjeli pivo v nádražní restauraci. Na nádraží byly české prapory a nápisy „Vítáme Vás“, ale mně bylo smutno.“ Na tomto místě paměti Bohumila Dítěte končí, ačkoli jeho vojenská kariéra byla v té době vlastně teprve na začátku.

Autor se v roce 1919 účastnil prudkých bojů s Maďary a pro své kvality je v září 1919 povýšen na podporučíka. Jeho nadřízení ho hodnotí jako osobně statečného a inteligentní důstojníka, který si poslušnost zjednává přirozeným způsobem. Po skončení války nastupuje Bohumil Dítě jako úředník československého velvyslanectví v Budapešti, ale mladému člověku se zřejmě stýská po uniformě a tak se zakrátko vrací zpět ke svému pěšímu pluku 32 „Gardskému“, který je tou dobou dislokován na Slovensku.

Zde slouží až do roku 1934, přičemž v posledních letech vykonává funkci zpravodajského důstojníka. Na konci roku je přeložen do Prahy s určením pro 2. (zpravodajské) oddělení hlavního štábu, kde je považován za odborníka na problematiku Maďarska, na tomto místě slouží až do osudného března 1939. Ačkoli je mezi dvanácti zpravodajskými důstojníky, kteří měli 14. března v podvečer odletět společně s plk. Františkem Moravcem do Velké Británie, musí nakonec zůstat v zemi, jenž měla být už druhý den obsazena nacistickým Německem. Během komplikované cesty ze Slovenska, kde vykonával služební povinnosti, utrpěl nehodu a odlet z Prahy nestihl.

Po vzniku Protektorátu je propuštěn z armády a pracuje ve státním statistickém úřadu. Kvůli své zpravodajské odbornosti se nachází pod drobnohledem německých bezpečnostních orgánů a dokonce je několikrát vyslýchán gestapem. Přesto se zapojuje do připravovaného povstání v Týnci nad Labem, sbírá zbraně a je mu připsáno dokonce zničení německého vlaku a zablokování tratě.

Po skončení války a opětovném zařazení do služby nastupuje opět ke zpravodajské práci, záhy je však přeložen a svou bohatou vojenskou kariéru končí jako podplukovník a velitel čáslavského 21. pěšího pluku „Terronského“. V lednu 1949 prodělal během namáhavého nočního cvičení infarkt myokardu a od té doby se nacházel v domácím léčení. V květnu 1950 byl v rámci akce D (neblaze proslulá perzekuční akce namířená proti důstojnickému sboru československé armády) zatčen a převezen do Mírova, kde stále těžce nemocný pplk. Bohumil Dítě bez jakékoli lékařské péče 27. července 1950 umírá.

Petr Bjaček