Před 46 lety se uskutečnil jeden z nejpřekvapivějších útěků studené války

Dne 25. února 1968 v odpoledních hodinách překročil státní hranici Československa do Maďarska generálmajor Jan Šejna spolu se svým synem Janem a přítelkyní Evženií Musilovou. Vzhledem k tomu, že oba muži byli vybaveni diplomatickými pasy, překročila trojice téhož dne ve 20.15 bez problémů i státní hranice Maďarska do Jugoslávie a následující den ve 14.30 do Itálie. Dne 29. února 1968 odletěli uprchlíci do USA.

Kariéra Jana Šejny (nar. 1927) je ukázkou, jaké možnosti dávala doba po únoru 1948 ambicióznímu jedinci. Původně zemědělský dělník vychodil po obecné škole ještě čtyři ročníky reálného gymnázia, ale maturitu nikdy nesložil. Po válce, v devatenácti letech, se stal členem KSČ a současně jednatelem místní organizace KSČ v obci Vítání, okres Horšovský Týn. Ve stranických funkcích rychle postupoval. Roku 1947 byl okrskovým důvěrníkem KSČ a referentem okresního výboru KSČ. Únor 1948 zažil na sjezdu rolnických komisí v Praze (což byla jedna z tehdejších nátlakových skupin), pak absolvoval měsíční kurs krajské politické školy a od listopadu 1948 zastával funkci zemědělského tajemníka okresního výboru KSČ v Horšovském Týně. Od 1. června 1949 byl pro onemocnění z funkce uvolněn a poté pracoval jako člen JZD Vítání a současně opět referent Okresního výboru KSČ. V lednu 1950 (ve 23 letech!) se stal předsedou Místního národního výboru.

Ale nejvýznamnějším nástrojem kariéry se stala Janu Šejnovi armáda. Dnem 1. října 1950 Jan Šejna nastoupil vojenskou prezenční službu k 63. ženijnímu pluku do Terezína. Po přijímači zahájil u pluku poddůstojnickou školu a od ledna následujícího roku se stal posluchačem tříměsíční vojenské politické školy ve Velvětech. Tato příprava mu dala zřejmě dostatečný základ, aby se 25. dubna 1951 (po sedmi měsících služby) stal zástupcem velitele 63. pluku pro věci politické. V říjnu roku 1952 postoupil do funkce zástupce pro věci politické a náčelníka politického oddělení 51. ženijní brigády a o dva roky později se již stal zástupcem velitele pro věci politické ženijního vojska.

Šejna využil destalinizační vlny roku 1956 a po odvolání Alexeje Čepičky z postu ministra se roku 1956 dostal již na úroveň náčelníka sekretariátu vojenské rady ministra národní obrany a tajemníkem kolegia ministra generála Bohumíra Lomského. V letech 1956 až 1961 byl členem Branné komise ÚV KSČ a 1957-1964 členem Vojenské komise obrany ÚV KSČ. A v roce 1964 nastoupil do poslední funkce, stal se vedoucím tajemníkem Hlavního výboru KSČ na Ministerstvu národní obrany. Od roku 1966 byl také členem Byra Hlavní politické správy MNO. Roku 1954 byl „zvolen“ poslancem Národního shromáždění a od roku 1964 byl i členem jeho předsednictva. Poslanecký mandát podržel až do své emigrace.

Šejnovo občanské, politické i vojenské vzdělání přitom bylo více než nedostatečné. Bez maturity absolvoval pouze tříměsíční politickou školu a v roce 1960 jen krátce dálkově studoval na Vojenské politické akademii. Za devět let od nástupu základní vojenské služby se z vojína stal plukovníkem. Roku 1967 jej první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný jmenoval ze své iniciativy generálmajorem.

Po následném zveřejnění se stal případ útěku Jana Šejny asi poslední ranou pro odvolaného prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. Rozkazem presidenta republiky ve věcech kádrových č. 5 ze dne 9. března 1968 byla Šejnovi na návrh vlády odňata hodnost generálmajora. K šetření okolností, souvisejících s útěkem Šejny, byly vytvořeny komise Předsednictva ÚV KSČ a Předsednictva vlády ČSSR. Dále byla zřízena zvláštní komise Ministerstva národní obrany k prošetření rozsahu trestné činnosti Jana Šejny za dobu jeho služebního působení v ČSLA, ve státních a politických funkcích. Komise vyhodnocovaly údaje, které mohl znát z utajovaných skutečností, prověřovaly osoby, s nimiž se Šejna stýkal soukromě i služebně, především důstojníky zpravodajské služby a vojenské kontrarozvědky. Následky vyplynuly i pro dosavadního ministra národní obrany Lomského, který odstoupil z funkcí. Ovšem podezření, že Jan Šejna připravoval vojenský puč na podporu Antonína Novotného, se nepotvrdilo. Mohlo jít maximálně o úvahy.

Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami byl dne 17. dubna 1970 za spáchané trestné činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, zpronevěry, spekulace, zneužívání pravomoci veřejného činitele a zběhnutí Jan Šejna odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, k vedlejším trestům propadnutí majetku, ztrátě čestných titulů a vyznamenání, k náhradě způsobené škody institucím a soukromým osobám.

Je zapotřebí zdůraznit, že aféra Jana Šejny sice měla významné politické následky, ale v jeho osobě nešlo v žádném případě o oběť politického boje. Rozsáhlým šetřením v relativně korektní době pražského jara bylo hodnověrně a věcnými důkazy prokázáno, že jeho zběhnutí do ciziny nebylo motivováno politickými pohnutkami, ale obavami z trestního postihu za reálnou trestnou činnost majetkového charakteru. Vedl nákladný život, takže se stále více zadlužoval a snažil se získávat peníze finančními machinacemi s majetkem ministerstva národní obrany. Uprchl den před plánovaným zasedáním stranické skupiny Předsednictva Národní shromáždění, kde se mělo rozhodnout o jeho případném zbavení poslanecké imunity.

Ale samozřejmě politické podmínky úzce souvisely s Šejnovou beztrestností. Jan Šejna si mohl díky svým stykům dovolit prakticky cokoliv a nikdo si jej netroufal volat k odpovědnosti. To se změnilo v momentě, kdy politickou oporu ztratil. Prokazatelně měl dluhy více než za 500 000 Kčs.

V USA Jan Šejna podrobně vypovídal o svých vědomostech zpravodajským službám a publikoval. Od roku 1981 měl pracovat pro Defence Intelligence Agency.

Asi trvalým dědictvím po Janu Šejnovi zůstanou jeho tvrzení, že se českoslovenští občané podíleli na pokusech s americkými válečnými zajatci v době války na Korejském poloostrově a později ve Vietnamu. Tato Šejnova tvrzení patří k tomu druhu legend, které se nikdy nepodaří vyvrátit. Polemizovat s nimi patří k těžkým úkolům. Mimo jiné to znamená i hájit předlistopadový režim.

Dne 19. listopadu 1992 vypovídal ve Washingtonu před senátním výborem pro válečné zajatce a nezvěstné Senátu Spojených států. Tedy až téměř 25 let po svém dramatickém odchodu za hranice. Je zajímavé, že v pro USA tak citlivé otázce nevypovídal po svém příchodu do USA, ani nic nepublikoval, například ve své knize z roku 1982. Šejnova senátní výpověď svědčí o jeho obratnosti, s jakou pracoval s vlastními zkušenostmi z armádního politického aparátu. Šejna se opírá ve svých výpovědích o existující instituce a osoby (již v té době vesměs zemřelé). Tvrzení se nicméně neopírají o věcné důkazy a protiřečí si.

Jan Šejna zemřel 23. srpna 1997 v New Yorku. Shodou okolností dříve, než mohl zodpovědět otázky zaslané tehdy českými vyšetřujícími úřady k otázce údajných pokusů.

Prokop Tomek