Před třiceti lety odletěli českoslovenští chemici do Zálivu. Začala nová éra.

V prosinci 1990 se odehrála přelomová událost. Československá protichemická jednotka odcestovala do Zálivu, aby se podílela na koaličním úsilí v čele s USA, které mělo za cíl vypudit Irák z Kuvajtu. Zároveň však šlo o první novodobou zahraniční (válečnou) operaci, které se tuzemští vojáci zúčastnili. Po konci totalitního režimu tak začala nová vojenská éra svobodného a demokratického Československa.

Přeprava Československého samostatného protichemického praporu do Saúdské Arábie se podle dobových dokumentů uskutečnila ve dnech 11. až 14. prosince 1990. Někteří pamětníci však zdůrazňují, že první letadlo odstartovalo z ruzyňského letiště již 10. prosince ve 21:15.

Čechoslováky – včetně techniky a materiálu – do Zálivu přepravily letouny C5 Galaxy amerického vojenského letectva. Symbolické chvíle se odehrály již na počátku mise: mezipřistání prvního letadla nesoucího Čechoslováky se uskutečnilo na americké základně v Torrejónu nedaleko španělské metropole Madridu. Po dlouhém období nepřátelství se zde československá jednotka setkala s americkými vojáky jako se spojenci.

Pouštní štít

Irák v čele s prezidentem Saddámem Husajnem začal Kuvajt obsazovat 2. srpna 1990, podcenil však rozhodnost, s jakou na okupaci zareagovalo mezinárodní společenství. Američané téměř okamžitě začali v rámci operace Pouštní štít (Desert Shield) posilovat obranyschopnost sousední Saúdské Arábie, a protože se věc nedařilo vyřešit diplomatickou cestou, začala se formovat silná mezinárodní koalice, jejíž součástí bylo i Československo.

Po příletu Čechoslováků do Saúdské Arábie prapor zaujal prostor ve Vojenském městě krále Chálida. Jeho úkolem bylo provádět chemický a radiační průzkum pro saúdskoarabské ozbrojené síly a tím se podílet na záchraně lidských životů. Jednotka ale neodletěla do Saúdské Arábie jen s humanitárními úkoly, měla se účastnit na osvobození Kuvajtu, což mohlo znamenat i přímou účast v boji.

Velitel československé jednotky plukovník Ján Valo musel na základě místních požadavků řešit, jak prapor rozdělit na tři samostatně fungující odřady. Prapor měl však plnit úkoly současně na čtyřech místech. Českoslovenští chemici (dva odřady) byli nasazeni mimo jiné u saúdskoarabských brigád (4. a 20.) a zaujali tak týlové postavení přibližně ve vzdálenosti 35 až 45 kilometrů od iráckých a kuvajtských hranic. Další chemický odřad pracoval pro Vojenské město krále Chálida. Zde také působil velitel koordinující činnost praporu se spojeneckým velitelstvím severní oblasti.

Poslední součást praporu (mimo jiné velitelství a štáb praporu, zdravotnický odřad nebo chemická hlídka) působila na základně vedle polní nemocnice u města Hafar al-Batin. Začátkem února 1991 byl vytvořen čtvrtý chemický odřad. (V dalším průběhu mise se organizace a umístění jednotlivých částí praporu dále měnily.)

Pouštní bouře

Saddám Husajn mezinárodnímu diplomatickému tlaku neustoupil, a tak dva dny dva dny po vypršení lhůty stanovené rezolucí Rady bezpečnosti OSN začala 17. ledna 1991 operace Pouštní bouře (Desert Storm). Nejprve koalice třech desítek zemí spustila masivní letecké údery a rychle dosáhla vzdušné převahy. Když 24. února 1991 v ranních hodinách zahájili spojenci pozemní ofenzivu s cílem vytlačit Saddáma Husajna z Kuvajtu, byli Iráčané překvapení tím, jak koalice důmyslně rozbila jejich obranu. Americké tanky rychle pronikaly iráckými pozicemi. Postupovali také arabští spojenci Washingtonu, přičemž se saúdskoarabskými brigádami vyrazily i odřady československých chemiků.

Válka přinesla jednoznačný triumf spojenců. Navzdory faktu, že nedošlo také ke svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna, dosáhla koalice svých cílů. Byl osvobozen Kuvajt, a zatímco spojenci přišli přímo v boji o 247 vojáků, irácké ztráty činily více než 20 tisíc vojáků. Dalších 50 tisíc Iráčanů bylo zraněno či zajato. (Čísla se v jednotlivých zdrojích liší.)

Jen Američané pro operace Pouštní štít a Pouštní bouře vyčlenili více než 500 tisíc vojáků. Další desítky tisíc vojáků vyslali spojenci. Pro Československo a jeho mezinárodní postavená mělo velký význam, že do války se zapojily i dvě stovky tuzemských vojáků – členů protichemického praporu. Již dříve Československo vyslalo své vojáky jako pozorovatele do mírových misí OSN, vypravení takto velké jednotky ale bylo přelomové. Většina Čechoslováků se vrátila domů v květnu roku 1991.

Chemici v Zálivu své úkoly splnili, čímž jako první ukázali, že na českého (a slovenského) vojáka v zahraničí je spolehnutí. V jejích šlépějích pak kráčeli i čeští vojáci na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku, Mali a dalších operacích.

Petr Janoušek