Svou roli při snižování speciální výroby sehrály také úsporná opatření přijatá čs. státním a stranickým vedením a platební neschopnost dosavadních největších odběratelů z řad rozvojových zemí i probíhající jednání o stanovení limitů na konvenční zbraně, která vyústila ve Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS) podepsanou na pařížském summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v listopadu 1990. Předběžní propočty ukázaly na budoucí značné nevytížení čs. výrobních kapacit, což sebou přinášelo značné ekonomické a sociální dopady v řadě podniků, oborů a odvětví národního hospodářství.
Na základě analýz rozhodlo předsednictvo vlády vypustit z plánu na osmou pětiletku (1986–1990) 20 staveb, které uplatňovalo Federální ministerstvo hutí, strojírenství a elektrotechnického průmyslu (zřízené s účinností od dubna 1988) v celkové hodnotě více než 1,8 mld. Kčs. Dále mělo dojít k přehodnocení výstavby pěti staveb v Závodech ťažkého strojárstva v Martině, kde se v této době vyráběly především tanky T-72, s rozpočtovými náklady téměř 1,3 miliardy korun apod.
Klíčová však byla jednání s představiteli Sovětského svazu, neboť ten se podílel v druhé polovině 80. minulého století na našem vývozu speciálu do socialistických zemí dvěma třetinami. Na konci března 1989 předala sovětská strana předběžné a orientační požadavky na dovoz speciální techniky z Československa na léta 1991–1995 jako podklad pro první etapu prací na koordinaci plánů výroby a dodávek speciálu. V témže termínu předalo orientační výhled svých potřeb i Federální ministerstvo národní obrany, a to ve dvou variantách – první s dynamikou růstu výdajů na obranu a bezpečnost ve výši 1,8 % ročně a druhou s nulovým nárůstem.
Sovětské návrhy byl projednány ve dnech 4.–6. dubna 1989 s s místopředsedou Rady ministrů SSSR Bělousovem, po jehož odjezdu zavládlo ve vládních krizích doslova zděšení. Důsledky snížení objednávek ze SSSR neváhali označit za nejhlubší zásah do struktury výroby v Československu za celou dobu historie jejího poválečného rozvoje. Objem požadavků Sovětského svazu vytvářel krajně nepříznivou perspektivu pro výrobu speciálu u nás a byl na ekonomicky neúnosné úrovni.
Sovětská armáda především uvedla, že nemá zájem na dodávkách vyprošťovacího tanku VT-72 a mostního tanku MT-72. Potřeby ČSLA, ostatních členských států Varšavské smlouvy a exportu do rozvojových zemí pokrývalo pouze cca 30–50 ks tanků a jejich aplikací ročně, přičemž ZŤS Martin vyráběl v letech 1987–1988 ročně 300 kusů. Pokud by stanovisko SSSR zůstalo i nadále negativní, stala by se výroba nehospodárnou a výroba VT-72 i MT-72 by musela být zastavena. Pokud by muselo dojít k úplnému zastavení tankové výroby mělo by to dopad na téměř osm tisíc pracovníků.
O něco příznivější situace by nastala ve výrobě BVP-2, kdy SSSR navrhl odebrat 1875 kusů oproti původně zvažovaným 3 tisícům. Tato redukce by se dotkla 1 800 zaměstnanců.
Ještě v roce 1987 se sovětská strana zavázala k odběru 30 souprav pasivních radiotechnických průzkumných prostředků TAMARA. Snížení požadavku na pouhých 9 kusů by znamenal utlumení tohoto oboru a výpadek výroby by pocítila cca 2 000 lidí ve finálním závodě TESLA Pardubice a v dalších kooperujících podnicích.
Zatímco v letech 1986 a 1987 byly překročeny plánované úkoly výroby i odbytu speciální techniky, došlo k snížení výroby v následujícím roce, ale plánované dodávky pro ČSLA i vývoz do nesocialistických států se podařilo opět překročit. Rozhodující zlom nastal v roce 1989, kdy volné kapacity představoval cca 40 %, a panovala obava, že volné kapacity dosáhnou v letech 9. pětiletky (první polovina 90. let) 60–70 %. Situaci komplikovala skutečnost, že závody pro výrobu speciálu byly vybaveny převážně jednoúčelovým zařízením a nebyly použitelné pro jinou náhradní speciální ani civilní výrobu.
V první poloviny 90. let pak byly české i slovenské podniky se zbrojní výrobou nuceny řešit složité problémy konverze nově v podmínkách adaptace na podmínky tržního hospodářství.