Příběh ze sbírek VHÚ: boty nadporučíka Oldřicha Pechala

Předměty po československých parašutistech, vysazených během druhé světové války do okupované vlasti, patří mezi nejcennější součásti sbírky VHÚ. U řady předmětů, např. z kostela sv. Cyrila a Metoděje, se musíme spokojit s faktem, že jim skutečně patřily, avšak nebude již pravděpodobně možné určit, kdo konkrétní věc nosil. O to cennější jsou předměty, kde je jejich „příběh“ dohledatelný a lze je ztotožnit. To je i případ žlutých šněrovacích bot, které patřily nadporučíku Oldřichu Pechalovi, veliteli výsadku ZINC.

Problém přesného určení a přiřazení jednotlivých oděvů a dalšího vybavení konkrétním parašutistům spočívá v tom, že podrobné popisy součástek začaly být praxí až od přípravy skupiny ANTIMONY v říjnu 1942. Z této doby pochází první popis oděvů, jejich barevnosti a střihu. Úpravy a výběr odpovídajících oděvů měl od roku 1943 na starosti jeden z frekventantů parašutistického kurzu, Vladimír Maděra (během kurzu se zranil a nebylo možné jej využít v rámci některé z operací), civilním povoláním krejčí. Od začátku jeho působení v krejčovské dílně zde začala vznikat celá řada zajímavých a inovativních prvků (kamuflážované kapsy, „falešné“ košile atd.), ale i podrobné seznamy vydaných oděvů.

Anglické vlivy

Parašutisté, byli pro své úkoly vybaveni nenápadným civilním oděvem. Důvod, proč byla taková péče věnována původu oděvu, souvisí s mírně odlišným vzhledem typicky anglického a kontinentálního pánského obleku. Je nezpochybnitelné, že anglické vlivy na pánskou módu zasáhly i do předválečného Československa. Nejvíce se rozšířilo používání anglického „vynálezu“ – trojdílného obleku, tedy saka, vesty a kalhot ze stejné látky.

Operační oděv jednotlivých skupin se typicky skládal z obleku s jednořadovým zapínáním, v některých případech doplněným vestou ze shodné látky, svetru, košile s našitým límečkem, hedvábné kravaty, svrchníku, ponožek, kapesníků, kožených polobotek (v některých případech i z dvoubarevné, z kombinované kůže), klobouku a později i sportovní čepice. Barva obleku měla být nenápadná a vhodná pro každodenní nošení – ideálně šedá či hnědá. Oděv, kterým byli vojáci vybaveni ve Velké Británii, měl sloužit v první fázi operačního působení. Poté se pochopitelně počítalo s nahrazováním oděvních součástí z místních zdrojů.

Civilní obuv měli parašutisté i při operačním seskoku a ukázalo se, že to byl jeden z nejrizikovějších prvků této fáze nasazení. Přestože byly kotníky pro seskok zpevňovány bandážemi, došlo ke zranění mnoha parašutistů právě během dopadu v nevhodné obuvi.

Nejznámějším případem je zranění Josefa Gabčíka z výsadku ANTHROPOID, který musel vyhledat lékařské ošetření, zranění nohy utrpěl i Ludvík Cupal ze skupiny TIN a řada dalších. Během samotného seskoku byly přes polobotky nataženy plachtovinové převleky s gumovou podrážkou. Ty sloužily k ochraně před znečištěním během úkonů při zakopávání padáku a při úniku z dopadové plochy. Poté co se parašutista dostal na zpevněnou cestu, tyto převleky jednoduše zahodil (ideálně do vody) společně s lopatkou, kterou zakopal padák a ochrannou kombinézu.

Svou daň si padnoucí oděv a často městská obuv vybraly v případě, že se parašutisté museli delší dobu pohybovat v terénu. Například vojáci z výsadku TUNGSTEN, Rudolf Pernický a Leopold Musil, urazili v civilních botách několik desítek kilometrů v zasněžené oblasti Českomoravské vysočiny. Omrzliny z tohoto přesunu se výrazně podepsaly na zdraví těchto špičkově vycvičených vojáků. Rudolf Pernický trpěl následky tohoto přesunu až do konce života. Dobré boty byly každopádně jednou z nejdůležitějších součástí vybavení a představovaly pomyslný nejspolehlivější „dopravní prostředek“.

Pechal a jeho oblečení

Rovněž Oldřich Pechal musel ve svých botách o několik let dříve urazit z místa seskoku mnoho kilometrů. Pechal byl však vybaven lépe, jelikož pro operační působení zvolil boty vlastní, vhodné do náročného terénu. K výsadku tříčlenné skupiny ZINC ve složení Oldřich Pechal, Arnošt Mikš a Viliam Gerik došlo 28. března 1942. Vlivem navigační chyby byl výsadek proveden na slovenském území u obce Gbely. Při pokusu o překročení hranic se skupina rozdělila a npor. Pechal se dostal do přestřelky s německými celníky. Kvůli falešné občanské legitimaci, která zůstala na místě přestřelky, začalo po Pechalovi záhy pátrat gestapo. Oldřich Pechal se přesunul do rodného kraje a ukrýval se u rodičů a známých.

S Oldřichem Pechalem se setkala několik dní po seskoku paní Štěpánka Žižlavská, která jeho oděv popsala takto: „Parašutista Pechal byl tehdy oblečen v civilní šaty, neznámé mě barvy, placatou čepici, šedý károvaný dlouhý kabát a žluté těžké šněrovací střevíce.“ Dalším Pechalovým spolupracovníkem byl bývalý ruský legionář Rudolf Berka z Blišic. O setkání psal Jaroslav Andrejs ve své knize Tři cesty k smrti: „Ze všeho nejdřív se musejí vyměnit ty jeho šněrovací boty. V protektorátní bídě by i slepý poznal, že jsou z Anglie.“ Přestože jde v Andrejsově případě o takřka románové zpracování příběhu výsadku ZINC, je pravděpodobné, že se autor s Rudolfem Berkou při přípravách materiálů pro svou knihu setkal. Informace o anglickém původu bot se totiž nikde jinde neobjevuje.

Z výpovědi Rudolfa Berky z 5. října 1945 se dozvídáme: „Parašutista Pechal byl u mne 6 dnů, načež měl býti předán u Střílek do jiných rukou. K tomu účelu opatřil jsem parašutistovi Pechalovi nové žluté polobotky, černý dlouhý kabát a černou placatou čepici. Jeho žluté těžké boty šněrovací mně parašutista Pechal dal s rozkazem, abych je okamžitě spálil, neboť kdyby tyto u mne našly, šlo by o mou hlavu a to by parašutista Pechal nechtěl. Tyto boty jsem uschoval zabalené do dřeva až do letošního roku, které jsem po osvobození vlasti vytáhl a tyto jsem nosil až dodnes, kdy je odevzdávám MNO v Praze prostřednictvím stanice SNB v Kyjově, štábní strážmistr Josef Mašek. Jiné předměty u mne parašutista Pechal nezanechal.“ Pro Rudolfa Berku mělo ukrývání parašutisty šťastný konec. Jaroslav Andrejs o tom napsal: „Blišickému rolníkovi po jeho tajném hostu zůstaly na památku jen jeho anglické šněrovací boty. Nepočítáme-li ovšem Berkův vlastní život, který mu – na rozdíl od ostatních – zůstal také.“

Jak je z výše uvedených výpovědí patrné, Pechalovy boty musely být i ve své době poměrně výrazné kvalitou zpracování. Přestože se při vybavování parašutistů civilními oděvními součástkami dbalo zejména na jejich nenápadnost a ideálně i o domácí, československý, původ, v seznamech vybavení jednotlivých skupin se občas objeví i nějaká výraznější, případně vojenská součástka.

Boty waterproof

Výrobcem popisovaných bot byla anglická firma Bostock and Son, která sídlila od počátku 19. století ve městě Stafford. Pod značkou LOTUS se pak tyto boty vyráběly od prvních let 20. století. Šlo o boty pro sportovní (golf) a lovecké, či turistické účely. Hlavními klienty obuvnického závodu v letech 1. světové války však byli britští důstojníci, kteří si tento typ velice oblíbili jako soukromě pořizovanou součást výstroje. Výhodou použitého materiálu byla výrobcem garantovaná nepromokavost. I v předválečném Československu se pro obuv z nepromokavé usně (nejčastěji lyžařskou) vžil název waterproof. Termín „žlutá kůže“, který se objevuje v popisu bot svědky, se v předválečném obuvnickém názvosloví vyskytuje rovněž velice často a označují se tak boty z velmi světle hnědé usně, které se následně neošetřovaly barevným krémem.

Předurčení do náročných podmínek umožnoval kromě materiálu i zvláštní typ konstrukce, tzv. Veldschoen. Samotný termín, který byl v anglicky hovořících zemích přejat po Búrské válce z holandštiny („polní boty“), lze do češtiny přeložit jako flexibová obuv. Jde o druh konstrukce, kde je spodní okraj svršku přehnut ven a přehyb je přišit k podešvi a není připevněn ke stélce. Podešev je sešita ze tří vrstev kůže, v přední části je pak pomocí dřevěných obuvnických floků připevněna podrážka. Podpatek je ze dvou vrstev silné kůže a je zakončen železnou podkůvkou. Svršek boty je vyroben ze dvou vrstev kůže, v kotníkové části již jen z jedné. V přední části je špice boty dvojitě prošitá. Šněrování boty je otevřené, s jazykem přišitým až nahoru.

Rudolf Berka posléze předal boty na MNO, kde v této době fungovala tzv. likvidační skupina, která zároveň iniciovala pořizování svědeckých výpovědí svědků činnosti parašutistů. Boty se pak staly součástí rozsáhlé sbírky předmětů, vystavovaných na nejrůznějších menších výstavách. V roce 1947 je Čestmír Šikola a Vladimír Maděra připravili k předání do sbírek Vojenského historického ústavu a k jejich zápisu došlo v roce 1950. S vystavováním těchto předmětů se začalo v průběhu 60. let, kdy se českoslovenští parašutisté opět dostali do širšího povědomí. Zřejmě poprvé byly expozičně využity během výstavy „Chtěli nás vyhubit“, která byla instalována v roce 1962 v budově Muzea československé lidové armády na Žižkově. Předměty po československých parašutistech budou mít své významné místo pochopitelně i v připravované stále expozici v prostorách Armádního muzea.

Nadporučík pěchoty Oldřich Pechal  (12. května 1913, Osvětimany, okres Kyjov - 22. září 1942, Mauthausen)

Narodil se v rodině hajného jako nejstarší ze tří dětí. V Osvětimanech vychodil obecnou školu a poté nastoupil na reálné gymnázium v Kyjově, kde v roce 1934 maturoval. V létě 1934 se podrobil dobrovolnému odvodu a nastoupil prezenční službu u horského praporu 3 v Popradu. Náročnou službu, během níž absolvoval několik kurzů boje v náročných  horských podmínkách, ukončil jako četař aspirant. Od října 1935 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po úspěšném dokončení v létě 1937 byl v hodnosti poručíka zařazen k horskému pluku 1. Během zářijových událostí roku 1938 působil se svou rotou na Sušicku. Z činné služby byl propuštěn krátce po okupaci v březnu 1939.

V polovině července 1939 odešel do Polska, kde v Krakově vstoupil do československé vojenské skupiny. Po podepsání vstupu do Cizinecké legie odjel do Francie a nastoupil k 1. pluku v severoafrickém Sidi-bel-Abbės. Koncem září 1939 byl v Agde prezentován do československé zahraniční armády ve Francii. Později byl jmenován velitelem roty doprovodných zbraní pěšího pluku 3. Do bojů se pluk nezapojil a po porážce Francie odplul do Velké Británie. Zde byl jako nezařazený důstojník převelen do tzv. velitelské zálohy. Na přelomu května a června 1941 absolvoval parakurs.

Od ledna 1942 se intenzivně připravoval na plánované vysazení v okupované vlasti. Krátce po vysazení zjistil, že skupina byla omylem vysazena na Slovensku. Při překroční hranice byl kontrolován německými celníky, které zastřelil. V nastalém stresu zapomněl na místě své doklady. Zakrátko se podařilo gestapu identifikovat Pechalovu totožnost a spustilo rozsáhlé pátrání. Poté se ukrýval v rodném kraji a napojil se na odbojovou organizaci. Díky konfidentům byl na začátku června 1942 vlákán do léčky a i přes tvrdý odpor zatčen gestapem. I přes brutální zacházení nepřijal jakoukoliv nabídku na spolupráci a jako nepotřebný byl odeslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl na konci září 1942 popraven.

Zdeněk Špitálník