Příliš vzdálený most. Sedmdesát let od zahájení operace Market-Garden.

Rychlý německý ústup ze západní Evropy na přelomu srpna a září 1944 vedl k realizaci odvážně koncipované operace Market-Garden. Tento ambiciozní spojenecký pokus o rychlý průnik přes Rýn na vlastní německé území přes Nizozemsko, zahájený právě před 70 lety, však podle představ spojeneckých plánovačů tak úplně nevyšel.

Pozdní léto válečného roku 1944 bylo ze spojeneckého pohledu přinejmenším uspokojivé. Po vylodění v Normandii 6. června 1944 (operace Overlord) se spojeneckým expedičním silám podařilo pevně zachytit na pobřeží a konsolidovat stále se rozšiřující předmostí. Patnáctého srpna 1944, právě v předvečer ústupu německých vojsk obklíčených u Falaise, který předznamenal rychlý spojenecký postup do nitra Francie a Belgie, pak následovalo další vylodění (operace Dragoon), tentokráte v jižní Francii, zhruba mezi Cannes a Toulonem. Spojenci zde vytvořili novou frontu a po zdolání počátečního odporu zahájili své tažení údolím Rhôny. Jejich armády se rychle přibližovaly k hlavním silám, které se z Normandie probíjely dále do francouzského vnitrozemí. V této chvíli připravilo spojenecké velení operaci Market-Garden, jejímž cílem byl průnik přes řeku Rýn na německé území přes Nizozemsko.

Operace Market-Garden

Strategickým cílem operace, zvěčněné výpravným velkofilmem Příliš vzdálený most (A Bridge Too Far) z roku 1977, bylo prolomení nepřátelské obrany až k městu Arnhem a otevření cesty spojeneckým vojskům k německým hranicím. Ve snaze vyhnout se přímému útoku na opevněnou Siegfriedovu linii padlo rozhodnutí provést rozsáhlý výsadek poměrně daleko za německými liniemi. Pro tuto akci bylo k dispozici kolem 35 000 výsadkářů, téměř dvakrát tolik než při invazi do Normandie. Fakt, že při operaci Overlord výsadkáři neutrpěli tak velké ztráty, jak se původně očekávalo, vedl spojenecké plánovače k optimismu. Jak měla tvrdá realita ukázat, nebyl tak úplně na místě.

Výsadkáře čekal mimořádně těžký úkol. Měli dobýt několik mostů přes Maasu a Rýn (kterému se v Nizozemsku říká Waal) a udržet je do příchodu pozemních vojsk. To byla první, výsadková část operace, nazvaná Market. Měla ji provést 1. vzdušná výsadková armáda (1st Allied Airborne Army), složená z americké 82. a 101. a britské 1. vzdušné výsadkové divize a z polské 1. padákové brigády. Americká 101. divize měla po svém vysazení ovládnout mosty mezi městy Eindhoven a Grave, 82. divize zhruba mezi Grave a Nijmegenem a přejít do obrany na výšinách Groesbeek. Nejobtížnější úkol však připadl Britům a Polákům. Měli být shozeni nejdále, asi 125 kilometrů od frontové linie, až u Arnhemu, s úkolem obsadit a udržet velký silniční most přes Rýn.

Úkol prorazit německé linie a spojit se s výsadkáři připadl britské 2. armádě. Vyrazit na sever měly tři její sbory – v čele XXX. sbor s VIII. a XII. sborem na křídlech. Přes mosty dobyté výsadkáři měly – na poměrně úzké frontě - pokračovat až k Zuiderskému jezeru a podle možnosti odříznout nepřátelským vojskům v západním Nizozemsku ústupovou cestu. Tato, pozemní část operace nesla název Garden. To vše byla jen teorie, počítající s rychlým postupem pozemních vojsk přes domněle slabě bráněné území okupovaného Nizozemska. Praxe však měla vypadat jinak.

Operace začala 17. září 1944 leteckou neutralizací nepřátelské protiletecké obrany. Díky tomu se výsadková armáda nesetkala s výraznější opozicí ze strany nepřátelského letectva a protiletadlového dělostřelectva. Současně vyrazil na sever XXX. sbor britské 2. armády, který se do dvou dnů spojil s americkými výsadkáři z 82. a 101. divize. Následně se však postup pozemních jednotek v důsledku nečekaně houževnatého odporu protivníka zpomalil. Ke všemu pak náhlé zhoršení počasí v následujících dnech bránilo náležitému zásobování zbylých britských a polských parašutistů v prostoru Arnhem. Byli obklíčeni nepřítelem, který se z prvního překvapení dokázal velmi rychle vzpamatovat. Po přisunutí posil pak stlačoval výsadkáře do stále menšího prostoru. Vyzbrojeni převážně jen lehkými zbraněmi sváděli parašutisté hrdinný, ale zoufalý boj proti německým tankům.

Bravurní porážka

Pozemní vojska nakonec k výsadkářům, odříznutých u Arnhemu, včas prorazit nedokázala. Tato část operace skončila „bravurní porážkou“ („the gallant defeat“), jak se vyjádřil jeden ze spojeneckých generálů. Podle plánů polního maršála Montgomeryho, kterému je připisováno duchovním otcovství celé operace, se výsadkáři u Arnhemu měli udržet osmačtyřicet hodin. Nakonec se bili osm dní. Jejich hrdinství, které přerostlo do legendy, dokázali ocenit i protivníci: „Muži britské výsadkové divize byli nejlepší vojáci, proti kterým jsme na západní frontě stáli,“ napíše jeden z německých válečných zpravodajů. „Na svém stále se zmenšujícím prostoru bojovali jako lvi. Mnoho z nich bylo odříznuto a bojovalo pět dní bez jakýchkoliv zásob. Nakonec se bránili pistolemi a zavíracími noži.“ Zdecimované zbytky britských a polských výsadkářů se pak na úsvitu 26. září stáhly ze zmenšujícího se perimetru v Oosterbeeku a probily se zpět ke spojeneckým liniím.

Od Arnhemu, kde probíhaly nejtvrdší boje, v nichž bojovalo přes 10 000 výsadkářů, se dokázalo dostat nazpět jen 2 163 mužům. Zbývající – mrtví, zranění, zajatí a nezvěstní – zůstali většinou za Rýnem. Údaje o celkových ztrátách spojeneckých výsadkářů v operaci Market-Garden se jako vždy poněkud rozcházejí. Obecně se má za to, že z přibližně 35 000 vysazených mužů jich 970 padlo, dalších 2 640 utrpělo zranění a 8 240 zůstalo pohřešováno. Většina z těchto nezvěstných skončila v nepřátelském zajetí. Šlo o zhruba 6 450 mužů, z nichž 1 700 do zajetí upadlo se zraněními. Největší ztráty, zhruba 76 % svého stavu, utrpěla britská výsadková divize u Arnhemu: 290 padlých, 1 350 zraněných a 6 040 nezvěstných. Poláci, kteří byli oproti původním plánům vysazeni až s několikadenním zpožděním, ztratili 34 % svých mužů, konkrétně 221 padlých, 346 zraněných a 173 nezvěstných. Německá strana přiznává zhruba 7 000 padlých a zraněných.

Bilance ambiciózně pojaté operace byla tedy rozporuplná. Na jedné straně se Spojencům podařilo postoupit do hloubky 80 kilometrů a rozšířit průlom na 25 až 40 kilometrů. Tím si upevnili své postavení na severním křídle západní fronty. Na straně druhé však hlavního cíle operace nedosáhli. Nebyli s to porazit nepřítele v Nizozemsku a vytvořit příznivé podmínky k obchvatu Siegfriedovy linie od severu. Brána do Německa tedy zůstala zavřená. Prozatím.

Se zhoršujícím se podzimním počasím pak boje přešly do statičtější fáze. V polovině prosince 1944 toho dokonce protivník využil a přešel do nečekaného protiútoku v Ardenách. Tento poslední pokus o zmocnění se iniciativy a odvrácení blížícího se pádu Třetí říše však ztroskotal na půli cesty, a to zejména na nedostatku sil i logistického zajištění. Spojenci v několika týdnech frontu stabilizovali a připravovali se na rozhodný úder proti Siegfriedově linii, kterou v předjaří 1945 prorazili a pak rychle postupovali do německého vnitrozemí.

Československá účast

Letecké podpory operace Market-Garden v Nizozemsku se zúčastnili také českoslovenští stíhači. Ze tří čs. stíhacích perutí operujících v rámci RAF, se na ní podílely dvě, 310. a 312. čs. stíhací peruť. V čele s W/Cdr (v čs. hodnosti škpt.let.) Tomášem Vybíralem, DFC tehdy vzlétaly ze základny North Weald (hrabství Essex) v podřízenosti 11. skupiny Vzdušné obrany Velké Británie (No 11 Group Air Defence of the Great Britain). Obě byly vyzbrojeny Spitfiry verzí F.Mk.IXC a HF.Mk.IXC. Třetí, 313. čs. stíhací peruť se operace nezúčastnila. Byla totiž tehdy na operačním odpočinku v severním Skotsku, konkrétně na Orknejských a Shetlandských ostrovech, odkud bránila kotviště Home Fleet.

Úkoly čs. stíhačů v operaci Market-Garden spočívaly především v doprovodných letech dopravních letounů a kluzáků, nesoucích parašutisty, výzbroj, munici a zásoby, a dále v útocích na stanoviště nepřátelské protiletecké obrany.

Již prvního dne operace, 17. září 1944 ve 12.15 odstartovalo z North Weald 23 Spitfirů F.Mk.IXC a HF.Mk.IXC od 310. a 312. peruti pod Vybíralovým velením. Čs. stíhači tvořili součást stíhacího doprovodu ohromné armády čítající dohromady 1452 dopravních letounů Dakota, Stirling, Albemarle a Halifax. Část z nich vlekla celkem 478 výsadkových kluzáků, zbytek nesl na svých palubách parašutisty, výzbroj, munici a zásoby. Podporovalo je dalších 1113 bombardovacích a 1240 stíhacích letounů, které pochopitelně zajišťovaly i přímý doprovod.

Zatímco letecké jednotky německé Luftwaffe byly již předcházející noci a časně ráno paralyzovány bombardovacími údery proti letištím, nyní obrovitý svaz spojeneckých letadel relativně nerušeně mířil do Nizozemí. Československým stíhačům se naskytl ohromující pohled na mračna letounů: „Nebe bylo plné. Stovky aerovleků letěly ke kontinentu,“ líčil svoje dojmy pilot 312. peruti, F/Sgt Alois Štanc. „Vypadalo to jako ohromný vzdušný vlak. Když jsme doletěli nad pevninu, stíhací doprovod vytvořil gigantickou smyčku sahající od nizozemského pobřeží hluboko do vnitrozemí…“

Protože postavení nepřátelského protiletadlového dělostřelectva nebyla paralyzována úplně, českoslovenští stíhači nezůstali jen pasivními diváky a zaútočili na hnízda flaku, ohrožujícího spojenecký svaz. Při úvodní akci 310. peruť postřelovala postavení nepřátelského dělostřelectva u Standaardbuiten, zatímco 312. peruť útočila na podobné cíle umístěné v okolí Haamstede a také na dvě vojenská nákladní auta, která byla zastavena. „Transportní letadla s kluzáky v závěsu a s parašutisty v trupech se vydala k Arnhemu,“ vzpomíná jiný čs. stíhač, tehdejší velitel 310. peruti, S/Ldr Jiří Hartman. „Letěly poměrně nízko, a přestože nebezpečí ze strany německých stíhačů tolik nehrozilo, byl jejich doprovod vlastními stíhacími perutěmi neodmyslitelný. Největší zádrhel pro ně představovala protiletadlová palebná pásma a ohniska, zvláště při tak nízké letové hladině. Pár spojeneckých stíhaček patrolovalo pro jistotu nahoře, ale naše činnost se přenesla do ofenzivnější podoby. Jakmile začal flak střílet na bezbranné dopravní letouny, byli jsme tu my a naše palubní kanóny. Domnívám se, že právě útoky Spitfirů s československými piloty v kokpitech a další perutě spojeneckých stíhaček měly úspěch. Jakmile se dole objevily záblesky baterií Hunů, a měli jsme o nich dobrý přehled, hned se na ně vrhal chumel Spitfirů a umlčoval palebná ohniska. Radost byla pohledět také na práci protiflakových Tajfunů, odpalujících svazky malých raket. Celá armáda transportních letadel, jednoznačně Dakot, sice měla nějaké ztráty, ale poměrně velmi malé…“

Po úspěšném splnění úkolu se obě jednotky vrátily v pořádku v 15.07 zpět do North Wealdu. Úkoly obdobného charakteru plnili čs. stíhači i v následujících dnech. Celkem ve dnech 17. až 26. září 1944 obě peruti vykonaly ve prospěch operace v prostorech Arnhem, Nijmegen a Eindhoven 154 operačních vzletů. Svěřených úkolů se zhostili úspěšně. Jejich ztráty lze považovat za relativně mírné - jeden letoun zničený a dva poškozené a jeden pilot zajatý a druhý zraněný. Po skončení operace Market-Garden se čs. stíhači vrátili ke své dosavadní rutině, operacím typu Ramrod, tedy dálkovým doprovodům spojeneckých bombardovacích svazů na cíle v nacistickém Německu a dosud okupovaných územích. Ty se pak staly jejich takřka denním chlebem prakticky až do konce války.

Jiří Rajlich

Přehled činnosti čs. perutí ve prospěch operace Market-Garden