„Přišel 17. leden, vzdušný poplach a všechno se rázem spustilo.“ Válka v Zálivu ve vzpomínkách pamětníků.

Československý samostatný protichemický prapor byl první velkou jednotkou, která byla po sametové revoluci nasazena do konfliktu v zahraničí. Jeho zapojení do operací Pouštní štít a Pouštní bouře před třiceti lety bylo přelomové. Vojenský historický ústav Praha v rámci orálněhistorického výzkumného projektu Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací zachycuje vzpomínky účastníků novodobých zahraničních operací od roku 1989 do současnosti. Následující text válku v Zálivu ukazuje pohledem několika vybraných válečných veteránů.

Příslušníci praporu se v poměrně krátké době ocitli uprostřed válečného konfliktu a museli řešit mnoho situací, na které měli málo času se připravit. Vybrané pasáže z nahraných rozhovorů s pamětníky ze Zálivu ilustrují nejen to, jak členové praporu na různých úrovních v nových geopolitických podmínkách vnímali přípravy a samotný průběh války, ale i celé dynamické období plné změn, kdy se Československá armáda začala transformovat, aby mohla fungovat v novém demokratickém uspořádání země. Vliv probíhajících společenských změn se promítal do působení vojáků v Zálivu. Vojáci si zvykali na svůj apolitický status i na to, že ideologie přestala být součástí jejich každodenní reality.

Příprava na operaci

Plukovník Ján Valo – velitel praporu

V září 1990 oznámil prezident Václav Havel, že na osvobození Kuvajtu obsazeného Irákem se Čechoslováci budou podílet vysláním vojenské jednotky. Velitelem praporu byl ustanoven plukovník Ján Valo, který dlouhodobě zastával na Generálním štábu  myšlenku zapojení Československa do mírových operací OSN. Již v prosinci 1990 se jednotka přesunula do Saúdské Arábie, v jejíž prospěch měli chemici plnit své úkoly. V podzimních měsících roku 1990, tedy ve velmi krátké době, se prapor připravoval na zahraniční nasazení. Najít vhodné lidi a připravit do provozuschopného stavu vojenskou techniku nebylo v prostředí transformující se armády jednoduché:

„Víte, co to znamená posbírat dobrovolníky? V té době jsme neměli takové zázemí jako teď, kdy je možné sáhnout do jednotky rychlého nasazení. Posílali mi číšníky a já nevím koho ještě. Musel jsem je vracet, než jsme to dali dohromady. Musel jsem z ničeho připravit jednotku do války.“

Závěrečné soustředění praporu se konalo ve Slaném, kde byla shromážděna i vojenská technika: „Dali jsme to dohromady i přes různá úskalí týkající se techniky. Tendence v té době v armádě, ne tendence, tak to fungovalo, že když bylo potřeba někoho někam převelet, tak se útvar zbavoval toho nejhoršího. Když bylo potřeba převelet nějakou techniku, tak samozřejmě tu úplně k ničemu. My jsme z toho museli dělat bojeschopnou jednotku. Já jsem tehdy měl naštěstí otevřené dveře k náčelníkovi Generálního štábu a měl jsem jeho plnou moc k jednání s příslušnými veliteli, takže jsem zasahoval osobně.“

Na přípravu techniky musel plk. Valo dohlížet osobně: „Když jsme si vybrali tatrovky, tak nám je v perfektním stavu připravili a přivezli do Slaného. Já jsem nevěřil už ničemu, všechny tatrovky byly přezuté do totálně ojetých pneumatik. Ty by nám bouchly v poušti a byli bychom pro smích. Tak jsem šel k náčelníkovi Generálního štábu a on nařídil ze skladů jejich úplně nové obutí. Nakonec jsme přezuli všechny ty tatrovky.“   

Odlet

Nadporučík Jaroslav Procházka – velitel oddílu chemického průzkumu

Prapor do Zálivu odletěl v prosinci 1990. Přepravu vojáků z ruzyňského letiště do Saúdské Arábie zajišťovaly americké letouny. Jedním z chemiků byl nadporučík Jaroslav Procházka:

„Přeprava, to byla nádhera. Letěl jsem asi v desátém letu. Vyjížděli jsme ze Slaného a byla tma jako v pytli a po dálnici k Ruzyni jsme jeli v koloně, která se měla naložit do letadla. Tam už přistály americké letouny C-5 Galaxy. Takovou tělocvičnu na kolech jsme neviděli, prostě něco ukrutně velikého. Když jsme se tam usadili do těch neuvěřitelně pohodlných sedadel, tak v podstatě během chvilky kapitán cosi mlel a my jsme z toho byli jako u vytržení, neboť naše jazyková vybavenost v té době byla velmi slabá. Bylo asi deset pod nulou a námraza na ranveji – a ta C-5 zabrala, motory to odpíchly a my jsme byli najednou v luftu.“

Dlouhý let si vyžádal mezipřistání: „Mazali jsme do Španělska, přistáli jsme v Torrejónu, aby se dotankovalo. To byla křižovatka leteckých tras z celého světa. Potkávali jsme tam tehdy už naše nové spojence (z NATO, pozn. autora) a měli jsme možnost přes naše tlumočníky s nimi poprvé klábosit. Člověk prostě zíral, jak všechno běží jak na drátkách, nebyl sebemenší problém.“

Válka – začátek leteckých úderů

Kapitán/major Milan Pečiva – odmořovač-řidič

Mezinárodní koalice zahájila operaci proti Iráku leteckými údery 17. ledna 1991, přičemž rezoluce Rady bezpečnosti 678 stanovila jako lhůtu k odchodu z Kuvajtu 15. leden 1991. Napětí v jednotce podle vzpomínek Milana Pečivy v lednu stoupalo:

„Každý z nás nějak tajně doufal, že nic nebude, že Saddám dostane rozum a Kuvajt vyklidí. Čím víc se ten termín 15. ledna blížil, tak tím víc nám bylo trošku ouvej, protože se blížilo něco, na co nikdo z nás nebyl zvyklý, protože holt válka není cvičiště na Libavé ani na Doupově – je to něco jiného. Na 15. ledna si vzpomínám velice dobře, protože jsem měl hlídku. Všude byl klid, jenom v dálce jezdily kolony aut, které směřovaly k hranici. To už si člověk začínal prostě pokládat otázky, když to vypukne, co se bude dít. Pak přišla půlnoc a 15. ledna se nic nedělo, 16. ledna jsme dokonce vyrazili ještě na nějaké nákupy a nic se nedělo. Tak jsme si říkali, že se to zřejmě odpískalo, což jsme kvitovali s ulehčením. No a pak přišel 17. leden, tuším, že to bylo tak čtyři hodiny nad ránem: vzdušný poplach a všechno se rázem spustilo. V té době jsme si uvědomili, že začala opravdu válka, které jsme se nechtěli dočkat.“

Odloučení od rodiny

Nadporučík Josef Liška – velitel oddílu speciální očisty

Stres zažívali nejen vojáci v Zálivu, ale i jejich rodiny doma. A nešlo jen o pouhý stres, ale přímo o strach o život nejbližších, což ilustrují slova nadporučíka Josefa Lišky popisující pocity jeho manželky:

„Už by nechtěla zažít, jak v přímém přenosu slyšela, jak se tam vede válka. Viděla to v televizi a přicházely zprávy o tom, jak jsou životy všech vojáků ohroženy. Potom starost o děti, kterým bylo 10 a 6 let, a k tomu chodit do práce. Nebylo to pro ni jednoduché. Já dneska vím, že to bylo náročné, a smekám před ní, že to takhle zvládla.“

Válka – pozemní tažení

Plukovník Vladimír Braun – náčelník štábu praporu

Na konci února 1991 začala pozemní válka, která v krátké době vytlačila iráckou armádu  z území Kuvajtu. Se saúdskoarabskými brigádami postupovali v prvním sledu také Čechoslováci. V jejich sestavě tak postoupili do hlavního města Kuvajtu. Plk. Vladimír Braun popisoval dojmy, které si z té doby odnesl.

„My jsme tam šli s těmi brigádami, respektive brigády šly za námi. Ten chemicko-radiačně-biologický průzkum se prováděl před brigádami, čili my jsme byli v prvním sledu pořád, ne jak se tady hovořilo v republice, že jsme byli někde v týlu. A přitom jsme nevěděli, co očekávat.“

Plk. Braun popisuje převahu, kterou si spojenci na bojišti vytvořili: „Je pravda, že ten odpor byl slabý, protože několik týdnů byla prováděna letecká příprava – dost toho bylo rozbombardovaného. V minových polích se musely udělat průchody a vojska tam v podstatě jela v kolonách rot nebo tankových praporů a podobně.“

Společenské a politické změny

Plukovník Ján Valo – velitel praporu

Čechoslováci v Zálivu v koaličním prostředí museli potvrdit své schopnosti, museli vyvracet předsudky vyplývající z nedávné komunistické minulosti Československa. Plukovník Valo s Američany často diskutoval o tom, co Československo a jeho armádu v porevolučním období čeká:

„Plukovník Wallington nám byl velice nakloněn a říkal: Vy začínáte úplně novou vojenskou éru a my tomu hrozně fandíme. Generálu Schardeinovi jsem zase říkal, že u nás začíná úplně nová éra, kdy se bude spolupracovat, a demokracie u nás má už svoji podobu. A on se na mne kouknul, doteď si to pamatuji, a říká: Víte, plukovníku, vím, že byste si to přál, vím, že se utěšujete, že to tak bude, ale věřte mi, bude to trvat minimálně dvě generace, než to u vás pronikne do celé sféry, nejenom armády, ale i společnosti, protože to bude spolu souviset. A já si vždycky na jeho slova vzpomenu. Říkám si, kruci, byl to zkušený člověk.“

Návrat domů

Kapitán/major Milan Pečiva – odmořovač-řidič

Po osvobození Kuvajtu ještě Čechoslováci v regionu několik měsíců působili. V květnu 1991 se však většina z nich po dlouhém odloučení od rodin vrátila domů. Vojáci v řadě případů složitě hledali uplatnění v transformující se armádě. Ne každý měl štěstí jako Milan Pečiva:

„Aspoň z dopisů a zpráv, i když řídkých, jsem se dozvěděl, že nikomu se nic nestalo, nikdo nezemřel nebo neonemocněl, takže jsem se vrátil do stejné rodiny, z jaké jsem odjel. Uvítání bylo samozřejmě krásné, na to se vzpomíná dobře. Návrat do pracovní činnosti? Armáda se za těch devět měsíců změnila, protože probíhala reorganizace a redislokace, takže útvary se už jmenovaly jinak. Armáda se začala prudce zmenšovat, odcházel jsem z praporu, vracel jsem se na rotu. Ale neměl jsem problém, místo se pro mě drželo.“  

Petr Janoušek, Miroslav Vyšata 

Poznámka: Nahrané rozhovory vznikly v rámci orálněhistorického výzkumného projektu VHÚ Praha s názvem Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací. Od roku 2017 probíhá systematické nahrávání rozhovorů s našimi novodobými válečnými veterány a veteránkami. Jde o vojáky v různých hodnostech a s různými odbornostmi, kteří působili v Zálivu, na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku, Mali i v mnoha dalších konfliktních oblastech.