Pro případ války: nová kategorizace míst a měst v Československu na počátku 70. let

Od 1. ledna 1970 začala v Československé socialistické republice platit nová kategorizace míst a měst, na která měl nepřítel v prvních hodinách války podniknout údery strategickým letectvem a raketojadernými prostředky. Nahrazovala stávající rozdělení platné od roku 1962. To vycházelo z předpokladu, že se členským státům NATO nepodaří přes veškeré snahy utajit rozpoutání války.

Tehdejší vedení státu se spoléhalo, že vývoj mezinárodní politické situace, příznaky válečných příprav a pokročilé technologie v oblasti vojenského průzkumu včas odhalí nebezpečí nenadálého vojenského napadení. Zároveň si však velení ČSLA i vedení státu bylo vědomo toho, že bude velice těžké určit, kdy narůstání nebezpečí přeroste v otevřený válečný konflikt. Operační prostor Československé lidové armády (hranice SRN po levý břeh řek Labe a Vltavy) mohl být napaden vzdušným úderem nepřítele neočekávaně a pozemní úder mohl následovat ve velmi krátké době po něm, bez předchozích zvlášť zřejmých příznaků.

V prvních hodinách a dnech by se nepřítel pokusil rozvrátit řízení státu a podlomit vojenský a ekonomický potenciál hromadnými jadernými údery, doplněnými vzdušnými výsadky. V první fázi vzdušného úderu by se nepřítel snažil o rozbití vojsk. Následovaly by údery na letiště a prostředky protivzdušné obrany státu s cílem vyřadit ČSLA z účasti na provedení úderu silami Spojeného velení. Současně by vedl úder zaměřený na izolaci bojiště a na ztížení mobilizace.

Ten by byl pravděpodobně veden na důležitá politická, hospodářská a politická centra na celém území Československa např. na Prahu, Plzeň, České Budějovice, Kladno, Ústí nad Labem, Most, Brno, Ostravu, Olomouc, Pardubice, Bratislavu, Zlín (Gottwaldov) a na železniční uzly v České Třebové, Kolíně, Žilině, ve Vrútkách a v Čierné nad Tisou. Proto byly stanoveny tři kategorie (Z, I. a II.) míst a měst podle důležitosti a podle možnosti napadení nepřítelem ze vzduchu. Celkem patřilo v roce 1962 do všech tří kategorií 54 míst a měst.

Vývoj v následujících letech ukázal nutnost přepracovat stávající systém. Na konci 60. let se začaly více prosazovat nové názory na zahájení a vedení války, zejména pokud šlo o variantu nenadálého napadení ČSSR. V počátečním období války měly být nepřítelem vedeny jaderné údery v první řadě na vojenské cíle ČSLA, a to především na takové, které by mohly oslabit její překvapivý jaderný úder, anebo kterými se přepokládalo ze strany Varšavské smlouvy provést odvetný jaderný úder. Za takové cíle bylo nutné považovat útvary raketového vojska, letiště, postavení radiotechnického vojska, vojska v posádkách a důležitá politická a hospodářská centra. Kromě toho byly při přehodnocování kategorizace z roku 1962 vzaty v úvahu i změny v tehdejším národním hospodářství a v politicko-správním aparátu, které měly vliv na vedení války.

V novém návrhu kategorizace z roku 1969 se z hlediska nenadálého napadení objevila i méně významná místa nebo s malým počtem obyvatel. V jejich bezprostřední blízkosti stály důležité hospodářské a vojenské objekty a vojenské útvary. Nově se do kategorizace dostaly město Čáslav (vojenské letiště) nebo obce Hněvice a Šlapanov, kde se nacházely sklady strategických surovin. V případě Čáslavi počítalo československé velení s jaderným úderem o síle 165 kilotun a Hněvic a Šlapanova s úderem o síle 300 kilotun. Pro srovnání - 300 kilotun mělo dopadnout na Plzeň, Pardubice nebo na železniční překladiště v Čierné nad Tisou.

Navrhovaná kategorizace oproti stávající zaváděla čtyři kategorie (Z, I., II. a III.), zvýšila počet míst z 54 na 80, a rovněž zohledňovala větší účinky jaderných zbraní protivníka. Do zvláštní kategorie spadala největší a nejdůležitější politická a ekonomická centra (Praha, Plzeň, Brno, Ostrava, Bratislava a nově Košice), jejichž napadením zbraněmi hromadného ničení by došlo k velkým ztrátám obyvatelstva, k narušení řízení státu a přechodu hospodářských objektů z mírového na válečný stav.

Do první kategorie byla zařazena velká města, jež byla důležitými hospodářskými centry nebo se v nich nacházely stabilní vojenské objekty (Ústí nad Labem, Most-Záluží-Komořany, Hradec Králové, Pardubice, České Budějovice, Olomouc, Čierná nad Tisou). Ve druhé kategorii se nacházela města (41 míst a měst), v nichž nebyly strategické hospodářské nebo vojenské objekty, ale měly velký počet obyvatel. Dále do ní naležela menší města s důležitými závody a dopravními uzly a také v ní byla města a osady nacházející se v bezprostřední blízkosti významných vojenských a hospodářských objektů (např. letiště, mosty, přehrady). Do nově zavedené třetí kategorie spadala místa (26 míst a měst) v západní části území státu, ve kterých byly dislokovány vojenské posádky a důležité vojenské objekty.

Při napadení Československa se počítalo se dvěma základními principy ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení – ukrytím a evakuací (rozptýlením) obyvatelstva. O evakuaci a rozptýlení obyvatelstva bylo uvažováno v prvé řadě ve městech Z a I. kategorie, v okolí přehrad a v prostorech ohrožených zátopovou vlnou. Další kroky v ochraně civilního obyvatelstva se odvíjely z průběhu a výsledků vojenských operací válčících stran. Při volbě prostorů pro evakuaci a rozptýlení se měly dodržovat následující vzdálenosti: pro ráži do 100 kilotun nejméně 5 kilometrů, do 500 kilotun 8 kilometrů a nad 500 kilotun 12 kilometrů.

 Jan Šach