Projděte si další výstavu VHÚ: 100 let moderní chemické války

Cyklus výstava pořádaných před Generálním štábem Armády České republiky pokračuje letos již druhým projektem, který je věnován stému výročí prvního nasazení chemických zbraní v první světové válce. Výstavu připravil kurátor Vojenského historického ústavu Praha Zdeněk Polčák.

Výstava na Vítězném náměstí v Praze 6 nacházející se před budovou Generálního štábu nese název 100 let moderní chemické války. Oficiálně ji zahájil v pátek 10. dubna náčelník Generálního štábu AČR, armádní generál Petr Pavel. Ten ve svém úvodním proslovu zmínil nejen historické souvislosti a zvláštní nebezpečnost tohoto typu zbraní hromadného ničení, ale neopomněl i zdůraznit význam, který mají v rámci české armády současné protichemické jednotky, včetně jejich role v celém NATO.

Vernisáž výstavy byla zpestřena i konkrétními ukázkami techniky a výbavy českých vojáků, stály zde vozidla jednotlivých jednotek a také tu diváci mohli vidět prostředky, kterými se před chemickými zbraněmi chránili vojáci během konfliktů v celém 20. století.

Zdeněk Polčák, autor výstavy, o celé problematice soudí: „Sto let používání moderních chemických zbraní přineslo kromě řady konfliktů a katastrof také pozitivnější reakci – jednoznačně bylo rozpoznáno, jak jsou bojové chemické látky nebezpečné, byly zařazeny mezi zbraně hromadného ničení a vyvinuty ochranné prostředky i celý obranný systém, jež dokáží částečně eliminovat jejich dopad. Snahou předejít použití chemických látek je zákaz jejich výroby a používání na půdě mezinárodního společenství. Výsledkem tohoto úsilí je v současnosti Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení, která vstoupila v platnost v roce 1997. Podepsala ji a ratifikovala i Česká republika. Kromě toho, co je již uvedeno v jejím názvu, signatáře zavazuje k tomu, že nebudou přechovávat ani někomu přímo nebo nepřímo převádět chemické zbraně, činit vojenské přípravy k jejich použití a žádným způsobem nikomu napomáhat, vyzývat ho či podněcovat k uvedeným činnostem. Konečným cílem úmluvy by měla být likvidace celé jedné kategorie zbraní hromadného ničení.“

Stručný souhrn týkající se chemických látek ve vztahu k bojovým účelům

Zápalné látky v hlubší historii

Od nepaměti využívali lidé ve válečných konfliktech oheň ke zdolání protivníkova postavení. K tomuto účelu však nesloužil pouze oheň samotný, ale i dým vznikající hořením. Svojí podstatou se stal přirozenou a dostupnou zbraní, jejíž účinnost byla zvyšována různými látkami, například pryskyřicemi, přírodní ropou či asfaltem. Směsi těchto látek dokázaly velmi dlouhou dobu po zapálení udržet plamen, který často nebylo snadné uhasit. Patří k nim také asi nejznámější zápalná látka v historii – tzv. řecký oheň, vynalezený Byzantinci přibližně v 7. století, přičemž její přesné složení není dodnes známo. Přelomem v používání zápalných látek se stal objev střelného prachu. Došlo k němu v Číně zřejmě mezi 7. až 9. stoletím. Ve 13. století se objevil v Evropě, která se stala i místem jeho nejpromyšlenějšího válečného využití. Zároveň odsunul význam zápalných látek na několik století do pozadí.

Pokusy s chemickými látkami k vojenským účelům však neustaly ani v době nadvlády střelného prachu. V roce 1762 použili obležení rakouští vojáci ve Svídnici proti nepříteli sírové kule a smrduté hrnce, přičemž tyto zbraně byly známy již z dřívějška. V roce 1869 zkoušela rakousko-uherská armáda společně s novými granáty také kouřové a smrduté plechovky, načež je v roce 1901 přijala do ženijní výzbroje. Vojáci je měli vrhat do nepřátelských pevnůstek, místností či bráněných prostor.

Za první světové války

Předzvěstí začátku moderní chemické války se stala střelba puškovými 26mm granáty s ethylbromacetátem v bojích v Aragonském lese v srpnu 1914. Francouzské jednotky zde jimi zaútočily na postupující německé oddíly. Německá armáda však nezůstala pozadu. V říjnu 1914 Němci vypálili bez valného účinku tzv. Ni-šrapnely, jejichž náplň dráždila sliznici nosu a očí. Potom ještě na začátku roku 1915 vyzkoušeli na východní frontě u Bolimova 15cm granáty, které obsahovaly kromě trhavé i chemickou látku, xylylbromid. Ale to už zuřila zákopová válka v plné míře a nedostatek munice a malý účinek dělostřelectva na jejím počátku vedly k hledání nových možností ve vedení pozičních bojů.

V lednu 1915 schválil náčelník generálního štábu německé armády generál Falkenhayn operaci pod kódovým názvem Desinfektion. Byly sestaveny dvě roty ženistů (asi 500 mužů), které absolvovaly výcvik s chemickými zbraněmi. Brzy se jejich počet ztrojnásobil a vznikl z nich Pionierregiment 35, jádro budoucího německého chemického vojska. Jejich hlavním úkolem bylo připravit a provést první moderní chemický útok v dějinách. To vše pod dohledem profesora Fritze Habera, ředitele Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii v Berlíně, a dalších německých chemiků.

Fritz Haber, budoucí nositel Nobelovy ceny, se stal mozkem moderní chemické války. Byl to právě on, kdo navrhl armádním představitelům použít dusivý chlor jako zbraň. Než k tomu však došlo, musely být vyřešeny i technické problémy jiného charakteru. Během příprav se ukázal například nedostatek potřebného množství velkých ocelových tlakových nádob pro provedení útoku ve větším měřítku. Naopak snadný přístup měli vojáci k samotné chemikálii – chloru. Ten byl totiž používán ve velkém při výrobě řady organických barviv.

Dlouho a pečlivě připravovaný útok novou chemickou zbraní začal 22. dubna 1915 v šest hodin odpoledne nedaleko od belgického města Ypry. Úspěch útoku byl plně závislý na meteorologických podmínkách. Dne 10. března dokončili chemici instalaci tlakových lahví s chlorem na vytipovaném úseku fronty. Německé velení však 25. března rozhodlo o vybudování nového postavení severněji, kde panovaly podle meteorologů lepší podmínky. Na začátku dubna byla tedy provedena druhá instalace, tentokrát téměř šesti tisíc lahví s chlorem. A znovu se čekalo na vhodné meteorologické podmínky. Ty nastaly právě 22. dubna.

Francouzští i britští vojáci v zákopech byli naprosto překvapeni, a to i přes varování, kterého se jim dostalo od německých dezertérů. Otázkou zůstává, zda mohli něco udělat bez ochranných prostředků. Takto jim smrtící plyn způsobil několikatisícové ztráty (zde se prameny rozcházejí – uvádí se několik stovek až tisíců mrtvých a tisíce zraněných). Účinek útoku překvapil i samotné německé velení. Výsledkem byl průlom, kdy se německým jednotkám podařilo během třiceti pěti minut proniknout čtyři kilometry hluboko do nepřátelských zákopů. Ale z taktického hlediska ani přes opakované vlnové útoky v dalších dnech takto získanou výhodu Němci nevyužili.

První chemický útok odhalil nepřipravenost dohodových armád na tento způsob boje. Jejich odpověď přišla až na začátku podzimu 1915. Dne 25. září provedli Britové spojenecký vlnový útok u Loos, přičemž k němu použili pět a půl tisíce ocelových lahví plněných přibližně 150 tunami plynu. Útok neproběhl zcela podle plánu, protože se během něj otočil vítr, a navíc část lahví zničilo německé dělostřelectvo. Francouzská armáda uskutečnila poprvé vlnový útok plynem v polovině února 1916 u La Neuville s necelým jedním a půl tisícem plynových lahví. Na východní frontě zaútočili plynem Němci 31. května 1915 nedaleko Varšavy. Podle pramenů k němu potřebovali 12 000 lahví s přibližně 240 tunami plynu. Ruská odpověď přišla až v červnu roku 1916 u Smorgoně, kde měli Rusové připraveny dva tisíce lahví s chlorem. Rakousko-uhersko realizovalo svůj první vlnový útok také až v roce 1916, a to na italské frontě u Monte San Michel, na ruské frontě potom o rok později.

Mezi válkami a po druhé světové válce

Chemické vojsko se stalo již během první světové války pevnou součástí armádních struktur. Jeho další poválečný pozdější rozvoj, založený na válečných zkušenostech, byl pak do značné míry ovlivněn politickou situací v letech 1918 až 1938. Chemické ohrožení se navíc již v posledních letech války přestalo týkat pouze vojáků v poli. Pocítilo jej i civilní obyvatelstvo a chemické vojsko se tedy společně s jednotlivými složkami civilní obrany podílelo také na zvýšené intenzitě příprav k jeho ochraně. Se vzrůstajícím nebezpečím nové války se zvyšovala důležitost chemického vojska. Přes snahy mezinárodního společenství o likvidaci či omezení chemického zbrojení docházelo k používání těchto zbraní hlavně ve 30. letech, ať už japonskou armádou v Číně nebo Itálií při dobývání Etiopie.

Vedoucí roli v přípravách chemické války však hrálo opět Německo a jeho vyspělý průmysl, tentokrát představovaný nejznámějším kartelem chemických závodů proslulým farmaceuticko-chemickým kartelem /koncernem, konglomerátní společností/ IG Farben. Ještě před válkou si tak Německá armáda dokázala vytvořit velké zásoby chemických bojových látek, mezi nimi i nových, jako byly sarin či tabun, které řadíme k nervově paralytickým. Během druhé světové války však k jejich použití nedošlo, na rozdíl od látek původně prospěných, jako byl insekticid /prostředek na hubení hmyzu/ Cyklon B, který ovšem posloužil nacistickému režimu k vyhlazování milionů nepohodlných lidí.

Po válce se chemické bojové prostředky staly součástí zbraní hromadného ničení a činnost chemického vojska byla rozšířena o ochranu před tímto druhem zbraní, jejichž vývoj ovšem pokračoval dále. Byly vynalezeny nové látky, jejichž účinek už nebyl směřován pouze na člověka, ale i na zvířata a rostliny. Například během konfliktu ve Vietnamu použila armáda Spojených států jednu z nejznámějších látek, defoliant Agent Orange. Tato směs herbicidů měla zlikvidovat obrovské plochy porostu, kde se skrýval nepřítel, jeho základny a zásobovací trasy. Obsahovala ale také jedovatý dioxin, jehož účinek se projevil i na lidech.

V roce 1968 došlo ve Spojených státech k incidentu s látkou zvanou VX, vyvinutou v 50. letech, která omylem zahubila šest tisíc ovcí. I nadále se však rovněž používaly již známé bojové látky. Například v průběhu íránsko-irácké války (1980–1988) útočily írácké vojáci nervově-paralytickými látkami a yperitem proti iránským jednotkám. Jejich oběťmi se stali také iráčtí Kurdové. Obavy z použití chemických zbraní byly také jedním z důvodů nasazení československé protichemické jednotky ve válce v Perském zálivu v roce 1991. Poslední známý případ chemického útoku se odehrál v roce 2013 během občanské války v Sýrii, kdy se přímo v hlavním městě Damašku staly jeho obětí stovky obyvatel.

Polistopadový vývoj chemického vojska

Po listopadu 1989 pokračovalo chemické vojsko československé armády ve své činnosti, která v letech 1990 až 1991 vyvrcholila nasazením protichemického praporu ve válce v Perském zálivu. Chemické jednotky se zúčastnily nejen operací Pouštní bouře, Trvalá svoboda a dalších na územích Saúdské Arábie, Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu, ale také aliančních a koaličních misí v Bosně a Hercegovině a Kosovu.

S rozdělením Československa a vznikem samostatné České republiky v roce 1993 skončila i etapa společné činnosti českých a slovenských chemiků. V rámci Armády České republiky reprezentuje chemické vojsko Výcviková a mobilizační základna chemického vojska v Liberci, dále Ústav OPZHN ochrany proti zbraním hromadného ničení Univerzity obrany a alianční expertní centrum na problematiku ochrany proti zbraním hromadného ničení – JCBRN Defence COE (Joint Chemical, Biological, Radiological and Nuclear Defence Centre of Excellence). Po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance se stala součástí sil okamžité reakce NATO i 9. rota chemické ochrany, první plně profesionální jednotka AČR.

Dne 1. července 2005 vznikla 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany se sídlem v Liberci, která byla k 1. prosinci 2013 reorganizována na 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany. Jeho součástí je rovněž česko-britské velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro spojenecký sbor rychlé reakce – ARRC (Allied Rapid Reaction Corps). Výzkumem a vývojem v oblasti chemického zabezpečení se zabývá Vojenský výzkumný ústav, s. p.

Síly rychlé reakce NATO – NATO Response Force

Vzhledem k hrozbě terorismu bylo součástí transformace NATO budování mobilních sil schopných rychlého nasazení po celém světě. Proto bylo na summitu NATO Severoatlantické aliance v Praze v roce 2002 rozhodnuto o vytvoření sil rychlé reakce NATO – NRF (NATO Response Force). Dne 1. prosince 2003 vznikl na základě politicko-vojenského rozhodnutí vlády České republiky a aliančních řídících struktur jako jedna z reakcí na změny v bezpečnostním prostředí, zejména zvýšené nebezpečí použití zbraní hromadného ničení, mnohonárodní prapor radiační, chemické a biologické ochrany.

Jeho výstavbou a přípravou byla pověřena Česká republika, ta se stala tzv. Lead Nation, vedoucím státem v budování a velení této jednotce. Jádro tvořili příslušníci tehdejší liberecké brigády. Kromě České republiky se na jeho výstavbě praporu podílelo dalších dvanáct států: Belgie, Itálie, Kanada, Maďarsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Španělsko, Rumunsko, Turecko, USA a Velká Británie. Prapor měl nepřetržitou půlroční pohotovost (od 1. července 2004 do 15. ledna 2005) k plnění úkolů kdekoliv na světě, a to do pěti dnů od aktivačního rozkazu vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě (Supreme Allied Commander Europe – SACEUR). Úlohy vedoucího státu se Češi zhostili ještě v roce 2007, 2011 a 2012. Od roku 2003 liberecký svazek pravidelně vyčleňuje do sil rychlé reakce NATO chemické odřady v síle do stupně rota. V sestavě jednotek NRF se čeští chemičtí odborníci s aliančními kolegy podíleli také na zabezpečení významných mezinárodních akcí – v roce 2004 XXVIII. letních olympijských a XII. paralympijských her v řeckých Aténách a summitu NATO v tureckém Istanbulu a v roce 2006 summitu NATO v lotyšské Rize.

RED