Restaurování dvouručního meče s „pasovským vlkem“

Dvouruční meč (případně obouruční), německy nejčastěji nazývaný Zweihänder, se zřejmě vyvinul z kratšího meče pro jeden a půl ruky. Vývoj obou typů byl souběžný, a to v období od 14. do 16. století. Dvouruční meč byl zbraň sečná i bodná, používaná nejprve německými a švýcarskými lancknechty (něm. Landsknechten či Lanzknechten). Boj tímto mečem se vyučoval jako náročná disciplína s použitím v poli i na hradbách.

Mečířské dílny v Solingenu tyto zbraně produkovaly ve větším množství a v různé podobě. Postupným vývojem boje však využití dvouručního meče ztrácelo na významu a ve druhé polovině 16. století měl už spíše jen reprezentativní roli. Nosila jej čestná stráž doprovodu praporu. Dokonce ještě v současnosti je součástí zbrojnice papežské švýcarské gardy.

Dvouruční meče nechybějí ani ve sbírce chladných zbraní VHÚ Praha, v níž je zařazeno několik kvalitních exemplářů v různém stavu zachovalosti jednotlivých součástí. Nejvíce jsou porušeny dřevěné rukojeti včetně potahu usní.

Jako první prošel restaurátorskými zásahy meč, jehož výroba je datována do období kolem roku 1550. Má čepel se středovou plochou lištou, která se k souměrnému hrotu rozšiřuje. Součástí čepele je kratší středová záštita, mírně prohnutá ke hrotu. Po obou stranách této záštity nemá čepel ostří.

Značení lišty v podobě hvězdiček a kříže je oboustranné. Avšak dominantním značením je stylizovaný „pasovský vlk“ vyložený do plochy žlutým kovem. Velká hraněná, mírně prohnutá záštita je zdobená volutami a uprostřed mezi ovály stylizovanými liliemi. Hlavice má hruškovitý tvar s výzdobou v podobě pásků a mřížek. Podložka pro zanýtování konce řapu čepele chybí. V horní části je po ní vyražený otisk o průměru 14 mm.

Celková délka meče je 1 668 mm, délka čepele 1 223 mm a její největší šířka u hrotu 50 mm. Délka velké příčky 440 mm.

Po fotodokumentaci a popisu stavu před restaurováním byl meč kompletně demontován. Veškeré plochy kovu byly zbaveny vrstvy zdegradovaného nitrolaku. Poté byly odstraněny menší povrchové ostrůvky koroze, zaleštěny do polomatna a dvakrát napuštěny tanátovacím prostředkem. Po vyzrání taninu, kdy povrch zatmavl do temně modra, proběhlo jeho rozleštění měkkou molitanovou houbou, zaprášenou jemně mletou pemzou, až na kov přirozené barvy.

Řap pro nasunutí rukojeti zůstal v natanátované podobě. Těleso rukojeti bylo původně vyrobeno z dřevěného masivu s potahem černě lakovanou usní se stranovým švem zatlačeným do povrchu. Konce rukojeti neměly žádnou výztuhu. Vzhledem k délce rukojeti a celkem slabé stěně dřeva zpevněného pouze potahem došlo k jejímu podélnému rozlomení a ztrátě malých odštěpků.

Aby obě části neodpadly od řapu, byly kdysi v prostoru u příčky necitlivě staženy vázacím drátem, který způsobil velké otisky v měkké usni. Po jeho odstranění se rukojeť rozpadla na dvě části. Následovalo očištění ploch pro lepení, namoření do černa a slepení zabarveným dvousložkovým lepidlem. Po jeho dokonalém vytvrzení byly oba konce rukojeti vyztuženy vložkami z nového masivu, vytmeleny a zabroušeny.

Následovalo doplnění chybějící usně adekvátním materiálem, zabroušení malých puklin a domoření. Závěrečná úprava a sjednocení podoby povrchu usně bylo provedeno černým lihovým lakem. Z kovových částí je nová oblá podložka pro zanýtování hlavice. Meč má veškeré kovové součásti pokryté konzervačním voskem.

V současnosti je restaurován další dvouruční meč, který má velmi poničenou zdobnější rukojeť jílce: hnilobou a působením dřevokazného hmyzu se doslova rozpadly oba její konce. Oba zrestaurované dvouruční meče budou vystaveny v nové expozici VHÚ v Praze na Žižkově.

Petr Moudrý