Jednu z prvních automatických zbraní domácího původu, jež Ministerstvo národní obrany v prvních letech existence samostatné Československé republiky zkoušelo, představoval samopal slovenského puškaře a konstruktéra Josefa Netsche. Na konstrukci pracoval J. Netsch nepochybně již před první světovou válkou, kdy vznikly prototypy zařízené na revolverový náboj.
Během roku 1919 předložil konstruktér vojenské správě samopal, zařízený na náboj 9 mm Steyr, používaný v rakouské armádní pistoli M 1912. Funkce, připomínající spíše lehkou karabinu, byla založena na principu zpožděného otevírání závěru s řešením nepochybně inspirovaným konstrukcí italského dvouhlavňového samopalu Villar Perosa M 1915. Ačkoliv J. Netsch svoji zbraň zdokonaloval, MNO o ni ztratilo zájem z důvodů nízkého výkonu náboje. Zbraň byla zakoupena 27. října 1961 v konvolutu tří kusů (vše za 700 Kčs) od potomka konstruktéra.
Samopal bylo nutné zrestaurovat, protože měl v přední části pažby podélnou trhlinu, která zasahovala až do vybrání základny lučíku. Hrozila další destrukce poměrně slabších boků zádlabu pouzdra závěru. Pažba byla vyrobena velmi kvalitně z ořechového masivu s polomatnou lakovou úpravou; spíše působí dojmem zapažbení s určením pro loveckou kulovou zbraň. Povrchová úprava kovových součástí včetně sklopného bodáku byla provedena chemickým černěním. Veškeré kovové součásti byly ve velmi dobrém stavu, pouze částečně pokryté zdegradovanými konzervačními prostředky.
Systém závěru byl ponechán v tzv. bílém stavu bez jakýchkoliv povrchových úprav. Některé součásti měly na plochách stopy po hrubším opracování nástroji s menšími ostrůvky zatmavlé koroze. Také vnitřní plocha pouzdra závěru, též bez úpravy, byla místně napadená atmosférickou korozí bez větších stop porušení struktury materiálu. Zatím nebyla pevně zakotvená do povrchu a šla dobře odstranit. Přední část samopalu včetně mechanismu kloubu sklopného bodáku byla velmi dobře zachovalá.
Nejdříve byl celý komplet fotograficky zdokumentován včetně popisu napadených součástí. Samotné restaurování začalo dopasováním porušené části pažby na hlavní válcovou část samopalu. Prasklé plochy měly vnitřní části pokryté vylomenými odštěpky dřeva, takže po sevření k sobě dostatečně nepřiléhaly. Proto byly nejprve odstraněny pomocí úzkého dláta, dále očištěny od prachových částic a nečistot.
Poté se podmořily do zabarvení původního povrchu a byly slepeny dvousložkovým lepidlem CHS Epoxy 1200 s přidání tmavě hnědé hlinky. Proces dostatečného vytvrzení trval cca tři dny (lepený spoj viz fotodokumentace). Vytvrzení je důležité z důvodu následného zabroušení, kdy slepený spoj je kompaktní s okolním masivem dřeva.
Zabroušení bylo aplikováno třikrát včetně potěru vodou z důvodu likvidace drobných nepřesností. Následovalo domoření lihovým mořidlem, opakovaně v části slepených spojů, a to tak aby navazovalo na původní zabarvení. Vrchní a závěrečná ochranná vrstva na povrchu zrestaurovaného zapažbení se provedla aplikací šelakové politury.
Byla upravena do polomatna, zrovna tak jako původní část. Kovové součásti byly nejprve zbaveny veškerých nečistot, dále místních ostrůvků koroze a nakonec byl na ně aplikován konzervační olej WD 40. Po zásahu byl patrný dokonale zachovalý povrch chemického černění. Zbraň je nakonzervována pro dlouhodobé uložení v depozitáři instituce.
Petr Moudrý