Restaurování tulejových bodáků

Rakouské tulejové bodáky na perkusní předovky systému Lorenz nalezneme ve sbírkách militárií velmi často. Nejběžnějším zástupcem celé modelové řady je bodák s určením pro pěchotní pušky vzorů 1854 a 1862 a na krátké pušky pro zvláštní sbory stejných vzorů. Výroba kompletů palných zbraní v době zavedení do ozbrojených složek byla řízena podle příslušných organizačních ustanovení c.k. dělostřelectva z roku 1863. Výzbroj zajišťovalo dvacet velitelství, z nichž šestnácté se sídlem ve vídeňském Arsenálu se staralo o chladné a palné zbraně. K menším producentům tulejových bodáků patřila například vídeňská firma Fischer známá svými kvalitními výrobky palašů a šavlí pro jezdectvo, či v Praze mečíř A. Preis, který vyráběl malé série pro měšťanské gardy. Slavná éra těchto zbraní je především spojena s prusko-rakouskou válkou v roce 1866. V tomto konfliktu se pěchota monarchie, slavná svými bodákovými útoky, při nichž docházelo k přímému kontaktu s protivníkem, setkala s jinou taktikou a zbraněmi a nemohla svou přednost plně využít.

Vojáci měli bodáky zavěšené na řemenech přes levý bok, poddůstojníci četaři a šikovatelé v kombinovaném závěsníku s pěchotní šavlí vz. 1862. Vedle rakouské armády měly balisticky skvělé předovky ve výzbroji i saské jednotky a po prohrané válce je upravené zavedli Prusové. Do výzbroje záložních oddílů a zeměbrany přešlo 35 599 transformovaných kusů na jehlovky systému Dreyse (Defensions-Zündnadelgewehr Ö/M). Bodáky upravovány nebyly, pouze došlo k přeznačení značkami nového vlastníka.

V roce 1867 se pušky vzorů Lorenz transformovaly na systém Wänzel. Konstrukčně zcela zásadní změna se vůbec netýkala bodáků. Pušky Wänzel můžeme společně se zbraněmi Werndl vidět ještě na snímcích z první světové války, kdy sloužily jako výzbroj doprovodu sanitních kolon, případně u stráží v zázemí. V období meziválečné Československé republiky bylo jediné možné použití těchto pušek – k reprezentačním účelům čestných stráží Národní gardy.

Popis pěchotního bodáku a jeho značení

Válcová tulej s otočným prstencem slouží k pevnému uchycení celého bodáku na pušku. Dělený, stavitelný, otočný prstenec fixuje tulej za mušku na hlavni.Z boku tuleje vybíhá raménko (krček) a přechází do kordové čepele křížového profilu. Ploška raménka také sloužila k označení raznicemi, augmentačními značkami (příslušnosti k útvaru). Ty byly shodné s puškou. Rakouské pěchotní pušky jsou značeny důsledně, většinou na botce pažby, případně na ploše hlavně u dnového šroubu. Značení například „14.17.239“ znamená 14. pěší pluk, 17. setnina, 239 je číslo zbraně. Značení bývá udáváno i zlomkem. Také zde nalezneme kulatou značku z hvězdičkou, která je totožná se značkou na součástech pušky. Jde o oraz přejímky zbraní, která se poprvé praktikovala u staršího systému Augustin. Na jednotlivých součástech ještě bývají rozpoznatelně vyražena jedno až dvouciferná montážní čísla. Když se nám dostane do rukou bodák, který nemá žádné značení a má uvedená místa přebroušena případně vyklepána, určitě se jedná o pozdější nepůvodní úpravu. Není to na závadu, znamená to však, že máme bodák, který byl zřejmě později zařazen do nevojenského ozbrojeného sboru s příslušnou místní úpravou.

Saské a pruské bodáky mají důsledné přeznačení. Výrobní čísla, čísla útvarů a velká písmena tvoří řadu v kvalitnější grafické podobě i ražbě. Pochvy jsou vyrobeny z dřevěné masy, potažené černou hlazenou kůží s jedním švem. Barva povrchu má svou specifickou úpravu načerněním, které se dělo pomocí směsi podle dobové receptury na černění kůží. Ta radila 20 dílů terpentýnového oleje, 5 dílů včelího vosku a jeden díl koptu. Směs po dobrém rozpuštění se, nejlépe za tepla, nanášela houbičkou ve dvou vrstvách na povrch a zbytek se uschoval do uzavíratelné nádobky (viz pérovka vojáka, který nanáší černidlo). Kovové nákončí pochev bylo zprvu mosazné, později stáčené ze železného plechu. Značení je zde pouze montážní.

Restaurování
Záměrem restaurování bylo citlivě oba bodáky zbavit atmosferické koroze, uchovat vypovídací schopnost předmětu a zabezpečit je pro uložení v depozitáři. Velkou výhodou je skutečnost, že se ve sbírce bodáků VHÚ Praha nachází dostatečně bohatý srovnávací materiál (viz fotodokumentace). Po zdokumentování výchozího stavu se musela zvolit technologie zaručující absolutní bezpečnost sbírkových předmětů v průběhu restaurátorských prací. Následnou činnost bylo nutné rozdělit do dvou souběžných operací, při nichž se zpracovávají zcela neidentické materiály. Především šlo o likvidaci pevně zakotvené atmosferické koroze na kovovém povrchu předmětů. Nejdříve bylo nutné demontovat otočné nákružky, protože pod nimi je vždy ulpělá vrstva tuku a koroze. Při jejich stahování se nesměla překročit mez pružnosti, neboť hrozilo rozlomení. Po celkové demontáži, včetně šroubu (jeden chybí), čekalo veškeré součásti důkladné mechanické odstranění nečistot a průzkum povrchu před likvidací koroze. To se provedlo pomocí ultrazvukové lázně, v několika etapách za pomoci mechanického okartáčování. Pevně zakotvená koroze nebyla odstraněna úplně, protože některá místa materiálu jsou doslova odrezlá až k hranám a ploškám předmětu. Hrozila deformace tvaru. Po tomto zásahu bylo nutné součásti zbavit zbytků lázně, dokonale vysušit a připravit pro stabilizaci.

Dřevěná pochva má železné, stáčené nákončí, všité pod kůži. V těchto případech jsou s odstraňováním koroze potíže. Při práci byl okraj přiléhající kůže překryt, aby nedošlo k jeho mechanickému poškození. Odstranění korozní krusty se dělo pouze mechanicky, vyloučili jsme i otryskávání, protože výsledek by nebyl kvalitnější. V černé hlazené kůži potahu pochvy vznikly dřívější manipulací oděrky a matné skvrny. Ty bylo nutné zaretušovat, obnovit polomatný tvrdý ochranný povrch s ohledem na strukturu kůže.

Nyní zbývalo vyrobit replikový stavěcí šroub k nákružku, u kterého scházel a veškeré kovové součásti bodáků stabilizovat. Aby nedošlo k mechanickému otěru povrchu, byl po opatrné montáži na oba bodáky, včetně nákončí pochvy, aplikován konzervační vosk a po jeho dvoudenním vytvrzení silikonový olej. Tím jsou oba sbírkové předměty dostatečně ochráněny proti vlivům prostředí a připraveny k deponování.