Ručně malované karty s motivem ze starých českých pověstí

14. 07. 2018

České národní povědomí se ve svém výkladu předhistorického období tradičně opírá o pověsti zachycené v českých středověkých kronikách. V průběhu 19. století se tyto pověsti staly bohatým inspiračním zdrojem nejen pro umělce, ale i pro celou společnost, která v nich hledala mýtické počátky české státnosti.

Fotogalerie

V roce 1894 poprvé vyšly Staré pověsti české od Aloise Jiráska, které od té doby nesměly chybět v knihovně žádné české vlastenecké rodiny. V průběhu první světové války pak můžeme pozorovat odkazy na českou mýtickou symboliku i mezi legionáři bojujícími za československou samostatnost.

Příkladem je ručně malovaná karetní sada, která pochází ze zajateckého tábora v Semipalatinsku na Sibiři. Ačkoli identitu autora s jistotou neznáme, je téměř jisté, že v pozdějším období války vstoupil do československých legií.

Motivem pro nejvyšší kartu – eso, se staly konkrétní výjevy z českých pověstí – Ctirad vlákaný do pasti Šárkou, věštící Libuše, příchod Čechů na Říp a vladykové nespokojení s vládou Libuše. Úlohu králů obsadil praotec Čech, bájný Krok, a historičtí vládci Svatopluk a zřejmě Sámo (karta je v místě jména poškozena). V podobě svršků je ztvárněn mýtický zakladatel českého vládnoucího rodu Přemysl Oráč, pěvec Lumír a rekové Horymír a Bivoj. Představitelky něžného pohlaví Vlasta, Šárka, Kazi, a zřejmě Libuše nebo Teta se staly motivem pro hodnotu spodka.

Za pozornost stojí i fakt, že motiv žaludů byl vyměněn za šišky, na kartě šiškového spodka lze tušit i jméno autora, ale přes výrazné poškození je prakticky nečitelné (podle některých domněnek by se mohlo jednat o Božetěcha Váchu z Brna, který od konce roku 1918 sloužil u dělostřelectva 1. divize). Rozměr jednotlivých karet je 10,5 x 6,5 cm. Rubová strana je čistě černá.

Petr Bjaček