Šachisté a karbaníci na cestě kolem světa

Ač to může znít poněkud alibisticky, jedním z nejčastějších protivníků, s nímž se musí voják umět vypořádat, je nuda. Proti tomuto morálku podrývajícímu nepříteli zná armáda sice celou řadu účinných preventivních opatření, avšak důmyslný lid vojenský v minulosti prokázal v jejich sabotování mimořádnou vynalézavost.

Zvláště ve chvílích nutného odpočinku a regenerace tělesných sil tak přichází ke slovu celá řada činností, vlastních lidskému rodu odnepaměti. Mezi těmi, které zaujímají jedno z čelních míst, je nutné zmínit především hry. Patrně tou nejznámější „vojenskou“ hrou 1. světové války se stalo dodnes oblíbené „Člověče, nezlob se“, které jeho výrobce věnoval v počtu 3000 kusů do německých vojenských lazaretů.

Nová a doposud nepříliš úspěšná hra dosáhla mezi zraněnými vojáky nebývalé popularity. Do českých zemí však pronikla až v poválečných letech, a tak se naši vojáci na frontách světové války museli spokojit s tradičním portfoliem her, které znali z civilního života.

Hry v literatuře a denících

Soudě dle deníkových záznamů se největší popularitě těšily tradičně karty, tento motiv se ostatně hojně odráží i v nejslavnějším beletristickém zpracování české válečné zkušenosti – Osudech dobrého vojáka Švejka. O skupině karbaníků, která se své vášni oddává každou volnou chvíli a poskytuje tak vděčné divadlo i skupině okolostojících kibiců, se píše poměrně často. Platí přitom, že častěji se s tímto motivem setkáváme ve vzpomínkách či beletristické literatuře, než v na frontě psaných zápiscích, které přítomnost her na bojišti reflektují jen v míře omezené.

V případě karetních her a s nimi často spojeným hazardem měly na jejich oblibě jako literárního prvku podíl i předsudky, které vůči hazardním hrám ve společnosti panovaly. Díky nim tak mohl autor snáze vykreslit plasticky výrazný obraz válečné dekadence. Tímto způsobem využívá motiv karetních her například legionář Václav Cháb ve svých vzpomínkách na bitvu u Bachmače, když srovnává každodenní nebezpečí a stres frontového života s relativním bezpečím zajateckého tábora, „ve kterém nudě, otravě, karbanu, hádkách a erotických snech žil odporný život zajatce, než se dostal do armády. (…) měl tyto vzpomínky nerad, byly mu nečisté, podlé a zbabělé, ale nedalo se nic dělat, dotíraly v posledních dnech často.“ V celkovém srovnání tak morálně vítězí nebezpečná služba v legiích nad zahálkou zajateckého tábora.

Motiv karbanu jako uměleckého prostředku ke zvýraznění úpadkovosti využívá ještě jednou, když hodnotí jednu z bolševických bojůvek u Bachmače: „Soudil ji a byla mu k smíchu, a smál se jí. Vysmíval se těm raněným, a říkal, že prý si měli rudí gardisti sednout ke kartám k židovi do čajírny, a že nepotřebovali dělat ostudu sobě a ostatním. Že po takové bitvě dostanou Němci jen větší kuráž.“ Pokud to však může prospět textu a zdůraznit jinou pozitivní vlastnost, neváhá přiznat, že náruživí karbaníci byli i mezi legionáři: „… jsou-li lidé v houfu, probíhá jimi velký a ozdravující proud humoru a psiny (…) A tak vojáka, známého tím, že všechno prohrál v kartách, i erární plášť, a že nemá ani dvoje onuce, se deset kamarádů, kteří s ním sloužili u čety, šlo po řadě ptát, neztratil-li na útěku před aeroplánem zlaté hodinky, a kolik by zaplatil nálezného poctivému nálezci.“

Jako opozice proti demoralizujícímu karbanu vystupuje šachová hra, která je v očích autora pochopitelně doménou československých legionářů, kteří si po vítězné bitvě ve svých těpluškách „vyřezávají šachy z březového dřeva, hnětou je z chleba, malují prkna a začínají nekonečnou řadu partií na krajích pryčny.“ Vnímání šachové partie jako ušlechtilé zábavy je zde tedy ještě umocněno přehnaným důrazem na vlastní tvůrčí činnost, která předchází samotné hře.

S podobným využitím her jako literárního prvku se setkáváme u autorů celkem často, ačkoli ne vždy mají karty takový negativní nádech jako v citovaném textu, vzpomenout můžeme například v úvodu citovaný román Karla Poláčka Hráči, kdy se jeden z příběhů odehrává právě ve skupině karbaníků mezi ruskými legionáři. U autentických děl psaných přímo na bojišti se setkáváme s hrami spíše méně a pochopitelně bez prvoplánovaného literárního efektu.

Například Egon Ervín Kisch zmínil balíček karet v chlebníku jen díky tomu, že vedle něj byla uložena pro něj podstatně zajímavější čokoláda. Za zápis do deníku rovněž stálo, když si karty či šachy přišel s prostými vojáky zahrát jejich velící důstojník, což může vypovídat o blahodárném vlivu na morálku. Takto například Josef Švec vzpomínal na velitele rozvědčíků Očakovského pluku: „Dalmatov si většinou tykal se svými rozvědčíky, hrál s nimi v karty a družil s nimi, jako jim rovný, byl spíše podobný banditovi než oficíru, ale jinak to byl chytrý a dosti inteligentní člověk.“

Karetní hry a karban

Jak z předcházejících řádků vyplývá, největší množství pramenů máme o hrách karetních, z nichž se zvláštní popularitě těšily ty, které lze označit jako hazardní. Nejoblíbenější byly různé varianty mariáše, za kterými následovaly další, jako například oko, komando, 9, tarok a jiné. Snad i kvůli jejich nadměrné oblibě rakousko-uherská vojenská příručka doslovně uvádí, že „vojín musí vždy hledět s jeho příjmy vyjít. On má pořádný, taktéž ohrazený život vést, ani dluhy dělat, ani peníze půjčovat.“ O tom, jaké částky se v takové karetní hře daly občas také prohrát, píše na přelomu let 1916 a 1917 budoucí legionářský plukovník Josef Švec: „Přiblížila se zima a s ní vánoce, my si krátili čas kartami. Hrálo se „oko“ a pak „9“. Hrálo se o slušné ceny, šlo to do set. Já z počátku prohrál asi 400, které jsem si ušetřil na posici. Něco však jsem dostal zpátky, hlavně na dluzích. Druhý pluk byl ve vesnici Cepcevičích, také jsme tam asi dvakrát mazali a na Štědrý den jsem tam prohrál 270 rublů. Jeli jsme tehdy s doktorem Zacharovem domů za bílého rána a oba jsme nadávali jak špačci.“ Nutno podotknout, že válečná inflace snahám o nějaké spoření stejně nepřála, pro hrubou představu lze uvést, že denní plat námezdního dělníka ve městě se v létě 1917 mohl pohybovat kolem 5 rublů za den.

S oblibou karetních her koresponduje i jejich četnost mezi zákopovým uměním, ve sbírkách VHÚ Praha se nachází hned několik ručně malovaných karetních souborů. Jde o karty tak zvaného německého typu, lidově nazývané „mariášky“, které jsou dodnes ve střední Evropě nejrozšířenější. Sada obsahuje celkem 32 karet s hodnotami 7, 8, 9, 10, spodek, svršek, král a eso. V nejtypičtější výtvarné verzi, kterou namaloval kolem roku 1837 maďarský malíř József Schneider a v upravené podobě je začala produkovat vídeňská firma Ferdinanda Piatnika, jsou na esech vyobrazeny alegorie ročních období a na kartách svršků a spodků postavy z dramatu Friedricha Schillera Vilém Tell (ten je namalovaný na kartě žaludového svrška).

Mistři šachu ve válce

Šachy patřily v období před 1. světovou válkou k rozšířeným a oblíbeným hrám, kladené stejně jako dnes na úroveň sportu. Kromě relaxační zábavy existovala i řada mezinárodních soutěží a násilné zpřetrhání vzájemných vazeb na začátku války tak šachový životem silně otřáslo. Skutečným prologem se stal v červenci a srpnu 1914 právě probíhající turnaj XIX. sjezdu Deutscher Schachbundu v Mannheimu, který musel být po 11. kole ukončen – zatímco na německé a rakousko-uherské účastníky čekal vojenský stejnokroj, na ty ruské internace.

Stejnokroj přirozeně oblékla i řada vynikajících českých šachistů, ovšem zatímco oblibě karet nahrávaly jejich kapesní formát, rozměrná šachovnice možnosti přibalení do vojenského ruksaku značně omezovala. Ačkoli se přímo pro vojsko vyráběly i jednoduché „cestovní“ šachy s plátěnou šachovnicí, ve většině případů se v období 1. světové války setkáváme u vojáků s klasickou šachovnicí v podobě rozkládací dřevěné kazety, v lepším případě s deskou rozložitelnou na 4 díly. I to je důvod, proč šachy můžeme vidět spíše na statických úsecích fronty, v týlu či na lodích a vlacích.

Pokud byla možnost šachové hry na frontě omezena, tak v případě zajetí si ji mohli náruživí šachisté náležitě vynahradit. O tom, jak mohly vypadat šachy v zajateckých táborech, se dozvídáme z článku o jednom z nadějných slovenských šachistů Michalu Adlerovi: „M. Adler padol r. 1916 do ruského zajatia, kde mnohý zajatec, keď rozumel šachu, polepšil si biedne postavenie zajatca u ruských dozorcov na vyhľadávaného spoločníka. Tak i jemu sa viedlo vo veľkom tábore zajatcov v Berezovke na Sibíri, kde medzi 10000 zajatcami, väčšinou z radov inteligencie, bolo i mnoho šachistov, z kterých na pr. Langer, Schweiger, dr. Maurer, dr. Goldberger, Tyroler, Tenner, Blumenkranz, dr. Wohl, Kašcycki, Gräber a iní mali už v šachovom svete dobrý zvuk. A jestliže dosiahol r. 1917 medzi nimi v turnaji o 20. účastníkoch 4. ceny, bol to úspech znamenitý“

Z prostředí československých legií v Rusku existuje o šachové hře poměrně velké množství zpráv. Společně s kartami zde šachy patřily k oblíbeným způsobům volnočasové zábavy, a v období delšího klidu byla uspořádána i celá řada šachových turnajů. Na jeden z nich, který se odehrával v lednu roku 1916, vzpomíná ve svém deníku Josef Švec následovně: „V lednu nebylo mnoho práce, v divisi jsme proto uspořádali šachový turnaj. Nebyl jsem a nejsem dosud hráčem, ale k vůli celku jsem se zúčastnil také. Pamatuji se, že jsem potřel asi tři, ale turnaj se neukončil. Nejlepším hráčem byl doktor, žid Frenkel, protivný chlap, s nímž jsem se sem a tam hádával. Ale po našich rozvědkách byl jako máslo.“

O popularitě šachových turnajů vypovídá i poměrně velká účast, která například u turnaje pořádaného 2. střeleckým plukem dosáhla 80 účastníků. Poslední šachové turnaje se sehrály při cestě z Vladivostoku do svobodné vlasti. Jeden z nich byl sehrán na lodi Prezident Grant a záštitu nad ním převzal generál Čeček, který také věnoval ceny pro vítěze. Turnaje se zúčastnilo celkem 17 hráčů, začal v Hongkongu, skončil v Suezu a udílení cen proběhlo v Port Saidu. Ačkoli v období sibiřské anabáze bylo sehráno několik turnajů, ve kterých se střetli skuteční mistři, o šachovém umění průměrných legionářů napsal o dvě desetiletí později odborný časopis toto nepříliš lichotivé hodnocení: „V legiách hralo sa sice väčšinou bez zvláštních teoretických znalostí, zato materiálom sa nikdy na šachovnici v zápale boja nešetrilo, len čo sa útočilo.“

Skladba her hraných českými vojáky v období 1. světové války byla odrazem her hraných v jejich civilním životě a pochopitelně se neomezovala jen na karty a šachy. Na základě prvotního studia lze však říci, že právě tyto hry byly mezi nimi nejrozšířenější. Jejich ztráta během bojových akcí, zajetí či jen prosté podcenění nudy při prvotním balení vojenské výstroje vedly k tomu, že se je vojáci snažili nahrazovat svépomocí. Takové herní sady vzniklé jako vlastní tvorba vojáků lze nepochybně zařadit mezi opomíjené, ale o to malebnější zástupce tzv. zákopového umění.

Petr Bjaček