Samopal vz. 38

Ačkoliv se samopaly objevily na bojištích první světové války, po jejím ukončení nebyla tomuto typu střelecké zbraně věnována zvýšená pozornost, alespoň v armádních kruzích neležela otázka vhodného typu samopalu na stole. Ve výzbroji německého Reichswehru a policie sice figurovaly samopaly Bergmann MP 18,I a jejich zdokonalené verze MP 28, II, finská armáda zavedla v roce 1931 do výzbroje samopal KP/-31 vyvíjený od poloviny dvacátých let, ve Švýcarsku se konaly četné pokusy se samopaly Neuhausen konstruktéra Paula von Király, to vše ale zůstávalo až do poloviny třicátých let stranou zájmu MNO, byť novinky na poli zbrojní techniky pozornosti sledovalo.

Vývojem samopalu jakožto automatické zbraně s malým balistickým výkonem, jak ji charakterizoval Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) se začaly z jeho popudu zbrojní továrny zabývat od března 1935. S tímto typem střelecké zbraně neměla armáda ani konstruktéři tehdy žádné zkušenosti, proto se také zpočátku soustředili na získání informací a studijních vzorků soudobých zbraní.

V České zbrojovce ve Strakonicích se konstrukcí začal zabývat František Myška (1899–1983), jenž vypracoval dva alternativní návrhy možného řešení budoucí zbraně. Jejich společným jmenovatelem bylo zařízení sloužící ke snížení kadence, avšak na konferenci VTLÚ v květnu 1936 padlo rozhodnutí řešit zbraň s jednoduchým dynamickým závěrem, hmotností do 3,5 kg a ve dvou rážích: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22, používaný u armádních pistolí) a 9 mm Parabellum. Teprve počátkem prosince 1937 předložila továrna po řadě interních zkoušek zástupcům VTLÚ novou zbraň, jež se vzhledově i konstrukčně lišila od později zavedeného provedení.

Během zkoušek na dělostřelecké střelnici v Jincích v polovině ledna 1938 posuzoval VTLÚ možnosti jejího využití v objektech lehkého opevnění. V téže době podala továrna nabídku na dodávku s vykalkulovanou cenou samopalu na 2080 korun za kus v případě objednání 500 samopalů, sníženou při objednávce 10 000 kusů na pouhých 720 korun. První uvedené množství byl závod ochoten dodat do konce roku 1938. Ředitelství opevňovacích prací uvažovalo o využití samopalu především v objektech lehkého opevnění, jejichž střílny chránily prostor umožňující výstřel na vzdálenost kratší, než 300 metrů. Celkově vycházel ŘOP z osazení z celkového počtu 2898 střílen nahlášených I., II. IV. a VI. sborem.

K zásadnímu obratu v nazírání na nový typ zbraně došlo na poradě, konané 4. března 1938, kde zástupci VTLÚ specifikovali požadavky s ohledem na maximální možnou kadenci a vysokou kapacitu zásobníku, což reflektovalo potenciální využití zbraně v lehkých opevněních, budovaných Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP).

Prakticky do měsíce zkonstruoval František Myška na základě požadavků VTLÚ zcela novou zbraň, jež byla v polovině května 1938 komparativně zkoušena s lehkým kulometem ZB 26. Samopal měl jednoduchý dynamický závěr a hlaveň upevněnou v pouzdře závěru pomocí převlečné matice. Ke schránkovému zásobníku na 24 nábojů přibyl bubnový zásobník s kapacitou 96 nábojů, čímž se zvýšila variabilita využití zbraně.

Otázku využití samopalu mimo rámec ŘOP, probíral hlavní štáb MNO ve dnech 9. a 11. června 1938, v závěru však konstatoval, že na jeho zavedení do výzbroje polní armády nelze z finančních důvodů vůbec pomýšlet. Ačkoliv se o tento typ zbraně zajímalo také jezdectvo a dělostřelectvo, důvody byly stejné. To však nebránilo sestavení předběžné potřeby samopalů u jednotlivých složek armády za předpokladu rozpočtového krytí. V návrhu na reorganizaci pěchoty, předloženém hlavnímu štábu MNO, se orientačně počítalo přibližně s 25 000 samopaly. Pro potřeby jezdeckých útvarů přicházelo v úvahu využití asi 1000 kusů, a u dělostřelectva byla potřeba odhadována přibližně na 4700 samopalů.

Hlavní štáb ŘOP shrnul 22. června 1938 veškeré poznatky týkající se samopalu a konstatoval, že zbraň je v konstrukčním stadiu vhodném k zavedení do výzbroje a předběžně stanovil potřebu na 3500 kusů. Uvedený počet nepovažoval hlavní štáb za konečný a počítal s tím, že bude zvýšen v souvislosti s novým programem staveb lehkých opevnění.

Počátkem července 1938 již byla konstrukce samopalu vyřešena a odzkoušena do té míry, že zbrojovka mohla předložit VTLÚ definitivní vzorek včetně obou typů zásobníků pro případné posouzení k jejímu navržení pro zavedení do výzbroje. Ačkoliv se o tento typ zbraně zajímalo také jezdectvo a dělostřelectvo, z rozpočtových důvodů nemohlo na případnou objednávku vůbec pomýšlet.

Zkušební střelby dodaného vzorku proběhly 15. července 1938 na vojenské střelnici firmy Sellier  Bellot v Praze a zúčastnili se jich za VTLÚ plukovník Zelinka, štábní kapitán Stein a štábní kapitán Zeman. ŘOP zde zastupoval štábní kapitán Markalous a střelbám byli přítomni rovněž zástupci MNO, sledující akci spíše z taktického hlediska pro budoucí případné využití zbraně pěchotou a jezdectvem. Během střeleb zbraň absolvovala 1624 výstřelů s jedinou závadou v podobě selhače. Přesto byl samopal podroben dalším připomínkám, týkajících se zejména vylehčení závěru, umístění poutka pro řemen před převlečnou matici hlavně, zkrácení napínací rukojeti závěru o 5–10 mm, zvětšení vedení zásobníku, aby při používání u jezdectva nemohlo při jízdě na koni dojít k uvolnění zásobníku ap.

Prostřednictvím štábního kapitána Zemana se zbrojovka během zkoušek s předstihem dozvěděla, že hlavní štáb ŘOP již podal žádost na zavedení samopalu do výzbroje včetně objednání zmiňovaných 3500 kusů a 14 000–17 500 bubnových zásobníků. Tehdy Česká zbrojovka zpracovala cenové kalkulace, z nichž vyplývalo, že je schopna nabídnout MNO jeden samopal za cenu 560 korun a bubnový zásobník za 74 korun, avšak s tím, že dodací lhůta je při objednaném množství 3500 samopalů reálná do jednoho roku po obdržení objednávky. Cena bubnového zásobníku však vycházela z předpokladu, že bude objednáno 10 500–15 000 kusů. Kalkulace výrobního zařízení byla vyčíslena na částku 700 000 korun.

Necelý týden po zkouškách v Praze, 21. července 1938, obdržela továrna prostřednictvím VTLÚ výnos MNO - hl. št. ŘOP čj. 16 082, jímž ji MNO vyzvalo k přípravě výroby 3500 samopalů a 10 500 bubnových zásobníků s žádostí upřesnění dodací lhůty a upozorněním na nutnost odstranění poruch zaznamenaných 15. července 1938. Počet samopalů určených pro lafetaci v lehkých opevněních byl předběžně stanoven na 2000 kusů s tím, že k upřesnění množství dojde až při udělení pevné objednávky. Množství objednaných zásobníků však ŘOP změnilo 6. srpna 1938 na 17 500 kusů. Ještě předtím, 28. července, si VTLÚ nezávazně objednal u České zbrojovky 15 vzorkových samopalů včetně 30 bubnových a 30 schránkových zásobníků určených pro předběžné zkoušky, jež měly ověřit vhodnost zvoleného materiálu, jeho tepelného zpracování a střelecké parametry zbraně.

Výzbrojní komise, svolaná na 30. srpna 1938, navrhla zavedení zbraně pod názvem „kulometná pistole vz. 38“ do výzbroje, potvrzené výnosem MNO z 18. září 1938. Zbrojovka dostala povolení k přípravě výroby, avšak politické události byly rychlejší: v továrně zůstalo po okupaci z původně rozpracovaných 20 kusů pouze 15 hotových vzorků. K jejich zkouškám došlo až v červnu 1939 za zcela jiné atmosféry. Samopal vz. 38 se sice stal první zbraní této kategorie, zavedenou do výzbroje čs. armády, do rukou našich vojáků se však nedostala. Dodnes je však vnímána jako jeden ze symbolů pohnutého roku 1938.

Exemplář samopalu s číslem 10 získalo muzeum v roce 1961 převodem z Výzkumného a vývojového střediska 010 v Praze.

Ráž: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22)

Celková délka: 810 mm

Délka hlavně: 230 mm

Délka záměrné: 433 mm

Kapacita bubnového zásobníku: 96 nábojů

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 3000 g

Hmotnost prázdného bubnového zásobníku: 900 g

Jan Skramoušský