Sázka na kartu rozhodujícího boje Přemyslu Otakaru II. nevyšla

Dne 26. srpna roku 1278 se odehrála na Moravském poli jedna z osudových bitev české historie. Král Přemysl Otakar II. zde padl při střetu se svým protivníkem, Rudolfem Habsburským. Byl to konec jedné významné etapy vývoje českého státu.

V povědomí většiny obyvatel České republiky je za „zlatý věk“ českého státu považováno období vlády Karla IV., kdy politické vazby a územní rozsah činily ze Zemí koruny České celek, jež nebylo možné přehlédnout. Pro úplnost je však třeba dodat, že k podobné konstelaci měl český stát nakročeno již dříve v minulosti, konkrétně za vlády Přemysla Otakara II.

Na vzestupu

Ambiciózní a schopný Přemyslovec se již ve druhé polovině 13. století snažil systematicky vybudovat mocný státní útvar a trvale jej zakotvit v evropském prostředí. Jeho snahy i život však ukončil střet, jež vešel do dějin jako bitva na Moravském poli.

Přemysl se de facto chopil vlády v roce 1253 po smrti svého otce Václava I., třebaže oficiálně se dal korunovat českým králem až o osm let později. Již od počátku vlády usiloval o zisk Štýrska a Rakous prostřednictvím sňatku s Markétou Babenberskou.

Českému panovníkovi se sice podařilo získat faktickou kontrolu nad kýženým územím, avšak svazek s výrazně starší šlechtičnou mu očekávaného dědice nepřinesl a později byl rozloučen. Navíc došlo k počátku dlouhodobého soupeření s uherskými králi, kteří rovněž usilovali o vliv v rakouských oblastech, a tak bylo téměř osm let vyplněno přerušovanými boji Čechů s Uhry, jež završil až Přemyslův úspěch proti Bélovi IV. v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260.

Územní ambice českého krále však mířily dále na jih a k jejich naplnění měl přispět odkaz Ulricha ze Sponheimu, jež roku 1268 ustanovil Přemyslovce dědicem svých území, sahajících až k Jadranu. O rok později, kdy Ulrich zemřel, vedl tento akt pouze k dalším bojům a tentokrát nejen s Uhry, ale také s bratrem zemřelého, Filipem, jehož dědický nárok byl pominut.

Český král nakonec nová území fyzicky uhájil, avšak postrádal právní ukotvení jejich držby na rozdíl od Štýrska a Rakous, jež si již dříve nechal udělit lénem od zvoleného římského krále Richarda z Cornwallu. Východiskem z nejisté situace mohl být zisk římské koruny, avšak právě zde Přemysl Otakar neuspěl.

Navzdory nepopiratelné míře osobní schopnosti je třeba konstatovat, že smělý Přemyslovec měl pro budování svého panství po dlouho dobu velice dobrou mezinárodní konstelaci, neboť v Říši panovalo již od poloviny 13. století nejisté období interregna. Moc římských králů v těchto desetiletích téměř neexistovala a situaci dlouhodobě nevylepšily ani volby králů Alfonse X. Kastilského či Richarda z Cornwallu.

Razantní změnu přinesla nejen volba Rudolfa Habsburského římským králem roku 1273, ale také tendence začít zpochybňovat veškeré právní akty uskutečněné během říšského interregna.

Vzhůru k bitvě

Mocenský střet Habsburka a Přemyslovce přerostl o tři roky později v otevřenou válku. Český král se ještě na jejím počátku dokázal vypořádat s odbojem českých šlechtických rodů Rýzmburků a Vítkovců, aby se vzápětí pokusil sázkou na jedinou kartu rozhodujícího střetu s Rudolfem strhnout vítězství na svoji stranu.

Ke střetu vojsk obou panovníků došlo 26. srpna 1278 v Dolních Rakousích nedaleko hranice s Moravou. Zdejší kraj nejen že byl příznivý rovinatým terénem pro nasazení jízdy, jež hrála hlavní úlohu ve vojenství vrcholného středověku, ale pro Přemysla představoval také symbol dřívějšího vítězství u Kressenbrunnu, jehož dosáhl nedaleko odtud o téměř dvě desetiletí dříve.

V základu měla obě vojska podobný charakter, neboť jejich hlavní činnou složku představovala v duchu dobového vojenství těžká jízda. Určitá výhoda byla již od počátku na straně Rudolfa, jehož vojsko bylo o něco početnější a díky spojenci, uherskému králi Ladislavu IV., bylo doplněno o uherskou lehkou jízdu.

Boj zahájil útokem římský král. Bitva se dlouho odvíjela nerozhodně, třebaže Uhři vyvinuli silný tlak na české pravé křídlo a naopak během boje středových formací pod přímým vedením obou panovníků došlo k situaci, kdy pod Rudolfem Habsburským padl kůň. Bitvu definitivně rozhodlo až nasazení záloh – zatímco Ulrich von Kapellen úspěšně napadl bok české sestavy, obdobný pokus na Přemyslově straně nevyšel.

Jako pokus o vlastní obchvat nepřítele z české strany zde bývá interpretován manévr Miloty z Dědic, jež podle určitých indicií naopak zapůsobil na české vojsko zmatečně a přispěl k jeho rozpadu. Názor, že Milota svého krále zradil, se v současné době považuje spíše za spekulativní. Při následném útěku zahynulo boji či v řece Moravě mnoho bojovníků českého krále a sám Přemysl Otakar II. padl.

Bez spojenců

Nutno podotknout, že příčiny konce Přemysla Otakara II. nejsou vázány pouze na rozhodující bitvu, ale je třeba hledat je v kombinaci vnitřní a zahraniční politiky českého krále v předchozích letech. Ctižádostivý Přemyslovec byl v obecném měřítku nepochybně schopným politikem, avšak jeho přístup z dlouhodobého hlediska postrádal jemnější politické finesy, kalkulace a kompromisní řešení. Právě absence těchto prvků jej totiž do značné míry připravila o možné spojence.

Výsledek bitvy samé měl na přemyslovský stát těžký dopad. Rudolf Habsburský posílil své vlastní postavení, Přemyslem Otakarem budovaná doména se z větší části rozpadla, jeho syn Václav skončil v poručnictví Oty V. Braniborského a v zemi zavládla de facto anarchie až do roku 1283, kdy se části české šlechty podařilo uskutečnit Václavův návrat do Čech.

Závěrem snad jen dodejme, že 26. srpen, den sv. Rufa, se v následujícím století stal posledním dnem jiného českého krále, Jana Lucemburského, padnuvšího v bitvě u Kresčaku, a do historického povědomí Čechů se vryl jako den nešťastný.

Jan Biederman