Sdružení výkonných parašutistů v třetí republice a převrat 1948

Komunistická propaganda vytvořila z příslušníků výsadkových skupin na Západě jakousi jednolitou masu oddaných služebníků londýnské exilové vlády, bojujících v žoldu buržoazie za návrat politických poměrů předmnichovské republiky. Skutečnost však byla od tohoto tvrzení na hony vzdálená.

Tak jako ve všech vrstvách české společnosti, došlo i mezi bývalými parašutisty ze Západu v době mezi květnem 1945 a únorem 1948 k zásadní politické diferenciaci. Našli bychom mezi nimi stoupence všech čtyř politických stran. Přestože komunisté mezi nimi byli skutečnou výjimkou, nešlo o žádné pravicové reakcionáře – velká část z nich se hlásila ke dvěma zbývajícím socialistickým stranám, tedy sociálním demokratům a národním socialistům.

Národní socialisté, jako strana prezidenta Edvarda Beneše a v době třetí republiky hlavní odpůrce nastupující totality, vyslala bývalého velitele úspěšné výsadkové operace CLAY, a svého předválečného člena, Antonína Bartoše v květnu 1946 dokonce do parlamentu. Bartoš již v roce 1944 varoval Londýn v jedné z depeší před podivnými praktikami komunistického odboje a rostoucím vlivem extrémních levicových živlů. Také jako člen Ústavodárného Národního shromáždění byl komunistům trnem v oku.

Nejvýraznějším členem sociálně demokratické strany z řad bývalých parašutistů byl bezpochyby bývalý velitel skupiny PLATINUM-PEWTER Jaromír Nechanský. Přestože zastával nepochybně levicové názory, zakusil již krátce po skončení války nepřízeň nového režimu. Důvodem byl jeho podpis na kapitulačním aktu německé posádky v Praze ze dne 8. května 1945, který v podstatě připravil Rudou armádu o roli zachránce a osvoboditele československého hlavního města. Když druhého dne ráno sovětští vojáci vstoupili do Prahy, nebylo v podstatě s kým bojovat.

Po skončení války nebyl povýšen, nedostal žádnou odpovídající funkci a v létě 1945 měl být dokonce postaven mimo službu. Nechanský si to vyhodnotil po svém a na jaře 1946 nabídl své služby Bedřichu Reicinovi a jeho Obrannému zpravodajství (OBZ).

V létě 1945 vzniklo v rámci obnovené Československé obce legionářské Sdružení výkonných parašutistů, sdružující ve svých řadách vojáky ze západní i východní fronty, kteří byli zasazeni ve výsadkových operacích. Sdružení podporovalo rodinné příslušníky po padlých parašutistech, hájilo profesní zájmy svých členů (jak v armádě, tak v civilním životě) a mělo i historicko-dokumentační poslání. V členské kartotéce figurovalo 231 jmen, z nich však k aktivním členům patřilo jen asi devět desítek.

Převážnou většinu členské základny tvořili parašutisté ze SSSR. Mnozí z nich (především ti pocházející z Podkarpatské Rusi nebo ti, kteří během války prošli stalinskými koncentračními tábory) však patřili k odpůrcům KSČ a kritikům Sovětského svazu. Vedení spolku bylo navíc téměř výhradně v rukou „zápaďáků“. Jeho činnost byla proto již od svého počátku objektem zpravodajského zájmu OBZ.

Kvůli Jaromíru Nechanskému, který byl jeho předsedou, však nejpozději od roku 1946 mohli příslušníci OBZ sledovat aktivity Sdružení a také výrazným způsobem ovlivňovat jeho činnost, což se ukázalo především v tragických únorových dnech roku 1948.

Přes relativně malý počet členů mělo totiž Sdružení v předúnorové společnosti vysoký kredit – jeho zástupci byli například 29. května 1947 přijati na audienci u prezidenta Edvarda Beneše.

Na bouřlivé schůzi bývalých výsadkářů, která se konala ve dnech vládní krize v únoru 1948, navrhl poslanec Antonín Bartoš, aby Sdružení přijalo rezoluci ve znění: „Sdružení výkonných parašutistů stojí v této chvíli za prezidentem Benešem a žádá jej, aby nepřipustil, aby se řešení této krize dělo cestou násilnou a nedemokratickou.“

Většina z přítomných s tímto zněním souhlasila. Nechanský se však rozhodl přijetí rezoluce zabránit, nebo alespoň oslabit její formulace. To se mu nakonec podařilo. Musel však vynaložit značné úsilí a uchýlit se dokonce k zastrašování budoucími represemi, vzhledem k tomu, že o vítězi politického střetnutí již bylo podle něj již rozhodnuto.

Na této schůzi se mělo původně jednat o organizačních záležitostech připravovaného parašutistického plesu. Ten nakonec proběhl 3. března 1948 v reprezentačních místnostech pražského Autoklubu. Jeho atmosféra však byla dost pochmurná. Mnozí z těch, kteří se ještě před několika dny účastnili bouřlivého zasedání, mezi přítomnými chyběli. Sám Antonín Bartoš již 27. února 1948 uprchl za hranice. Za ním následovali další. Jaromír Nechanský zůstal. V následujících měsících rozehrál velmi nebezpečnou hru, při níž se pokusil využít krytí spolupracovníka OBZ s organizováním odbojových aktivit proti novému režimu. V září 1949 byl však zatčen a v zinscenovaném politickém procesu odsouzen k trestu smrti a 16. června 1950 v Praze na Pankráci popraven.

Sdružení výkonných parašutistů se „dobrovolně“ rozešlo 11. května 1948. Vězení, exilu, nebo alespoň propuštění z práce se po únoru 1948 nevyhnul žádný z přeživších parašutistů vysazených ze 2. světové války ze Západu.

Jiří Plachý