Šedomodrá záplava: stejnokroje a výstroj 1914

S jakou výstrojí a v jakém polním stejnokroji odcházeli pěšáci rakousko-uherské armády v roce 1914 na bitevní pole? Na tuto otázku odpovídá zevrubným způsobem text kurátora Vojenského historického ústavu Praha Zdeňka Špitálníka, který se objevil v třetím letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství. Podstatné části textu nyní zveřejňujeme.

Byli jsme oblečeni do šedomodrých uniforem, ještě z té silné, důkladné látky, obuti v těžkých okovaných horských botách z dvojité silné kůže a tak neohebných a nezvyklých, že se mi zdálo, že mám na nohou dřeváky s olověnou podešví. Následkem nezvyklé tíže bot chůze stala se tak hřmotnou, že při obratech na dlážděném dvoře to rachotilo a skřípalo, jako by se plašilo stádo nově okovaných koní. Teprve teď, kdy jsem zmizel v té šedomodré záplavě na dvoře brněnských kasáren, jsem si uvědomil, jaká změna v mém životě nastala, a jaké změny mne ještě očekávají!

Jaroslav Brda, Vzpomínky z války I.

Před 100 lety tisíce mužů z českých zemí opustily na císařovu výzvu své domovy, rodiny a zaměstnání, aby pak na kasárenských dvorech posádkových měst přišli o svou individualitu a stali se nástrojem síly rakousko-uherské monarchie. Po obdržení stejnokroje se z úředníků, řemeslníků a dělníků stala jedna velká „šedomodrá záplava“. Stejný stejnokroj oblékli tehdejší umělci, sportovci, a průmyslníci, pozdější generálové i několik československých prezidentů.

Jak vypadal a z čeho se skládal stejnokroj, jenž byl po několik strašlivých měsíců a let jediným oděvem našich dědů a pradědů?

Výcvik nových vojáků po vypuknutí války často probíhal ve stejnokrojích staršího vzoru, vycházkových, ale i ve vlastních civilních oděvech. Při odchodu na frontu pak voják obdržel sadu nového či „zrecyklovaného“ polního stejnokroje. V některých deníkových záznamech vzpomínají vojáci na stejnokroje s jasně patrnými opravami či přímo stopami krve.

Praxe vystrojení byla u různých pluků a v jednotlivých obdobích roku 1914 značně odlišná. Pro základní představu byl sestaven tento základní popis, který se zabývá ideálním vzhledem řadového vojáka rakousko-uherského pěšího pluku v roce 1914 při odchodu na frontu.

STEJNOKROJ

Mnoho velkých evropských armád od počátku 20. století zásadním způsobem změnilo vzhled svých pěšáků. Do výstroje se začaly zavádět stejnokroje tlumených odstínů a praktičtějších střihů. Výjimkou nebyla ani rakousko-uherská monarchie, kde byl v roce 1908 zaveden pro pěší pluky a další vybrané druhy zbraní nový polní stejnokroj v barvě štičí šedi (Hechtgrau). Nejednalo se však o zcela novou barvu, neboť stejnokroje v barvě štičí šedi užívaly prapory myslivců, zeměbranecké pluky či uherští generálové na svých služebních attilách.

U řadové pěchoty nový polní stejnokroj nahradil dosavadní typy vyráběné dle výstrojního předpisu z roku 1878. Starý stejnokroj se barevně skládal z tmavomodré blůzy a pláště, světlemodré polní čepice a kalhot. Vycházková ústroj (Ausgangadjustierung) stejných barevných odstínů zůstala nezměněna.

Jednotlivé součástky byly vyráběny ze sukna odlišné jakosti a gramáže. V následujícím přehledu tak nalezneme sukno na čepice (Kappentuch), blůzy (Blusenstoff), kalhoty (Hosenstoff) a pláště (Mantelstoff). Mezi další nejvíce užívané materiály na výrobu výstrojních součástí patřil len a kůže.

Čepice

Charakteristický tvar polní pokrývky hlavy provázel v různých barevných obměnách rakousko-uherské armády po téměř celé půlstoletí. Čepice se štítkem a nátýlníkem však byla pro polní použití značně diskutabilní. V letních měsících způsobovala přehřívání a v zimě naopak neposkytovala dostatečnou ochranu při nízkých teplotách. Tento problém se podařilo vyřešit pouze u zjednodušené čepice pro zeměbranu, která postrádala nátylník. Polní čepice prodělala během války řadu změn, zejména kvůli úspoře materiálu a zjednodušení výroby, nicméně svůj typický vzhled si zachovala.

Tělo se vyrábělo ze sukna na čepice s vnitřní lněnou podšívkou a úzkým potítkem z vepřovice. Zpředu je na čepici dvojice vodorovně umístěných dírek pro umístění rozety a uprostřed ventilační otvor. Na vnitřní přední části byla přistehována železná výztuha. Plechový znak (Röschen) s iniciálou panovníka (FJI pro německé pluky a IFJ pro maďarské) byla šedé barvy. Nátylník čepice bylo možné v případě nepříznivého počasí stáhnout přes uši. Vpředu se čepice zapínala na dva hladké knoflíky, na nátylníku je dále umístěn pár zinkových čtyřdírkových knoflíků. Na levé straně čepice se pod nátylníkem nachází dvojice nitěných poutek pro umístění tzv. polního označení (Feldzeichen). V letních měsících se jednalo o dubovou ratolest, v zimních o větvičku z jehličnanu. V případě „letního“ označení se lze setkat i s atrapami dubové ratolesti, vyrobenými z voskovaného papíru. Čelní štítek byl vyroben z černě lakované kůže. Výrazná černá barva štítku byla u čepic vyráběných v roce 1915 potlačována nátěrem barvy odstínu stejnokroje.

Čepice se vyráběly ve čtyřech velikostech, označených arabskými číslicemi. Tato řada pokrývala obvod hlavy od 54 do 59 cm.

Při nástupu do pole si mnoho vojáků zejména německých pluků zdobilo své čepice stužkami s vlasteneckými a bojovnými hesly. Pozoruhodnou výjimku představuje obdobná stužka opavského pěšího pluku č. 54 v bíločerveném provedení s tradičním heslem „Hanáci držte se!“

V dalších měsících války se velice rozšířilo nošení nejrůznějších čepicových odznaků. Mezi jejich hlavní motivy patřila místa bojů, plukovní příslušnost, portréty císařské rodiny, upomínkové odznaky na vánoční svátky a mnoho dalších.

Blůza

Nová polní blůza, nahrazující tmavomodrý model, byla vyrobena ze sukna na blůzy v barvě štičí šedi. Zapínání bylo řešeno pomocí šesti černě lakovaných zinkových knoflíků krytých lištou. Z vnitřní strany přednic byl našit tunel se stahovací šňůrou. Zádový díl byl střižen vcelku, stejně jako jednodílné rukávy. Spodní okraj rukávu se zapínal pomocí zinkových knoflíků. Částečná podšívka byla vyrobena z lněného plátna.

V ramenním švu byly všité nárameníky se lněnou podšívkou. Pravý byl opatřen dvěma knoflíkovými dírkami, kvůli připevnění nárameníčku. Šlo o smotek stejnokrojového sukna s poutkem, který po provlečení pod nárameníkem zabraňoval sklouznutí řemene pušky z ramene. Levý nárameník měl tři knoflíkové dírky a byl prodloužen. Měl sloužit k zajištění pláště při nošení v bandalíru křížem přes tělo.

Náprsní kapsy, kryté navrch našitými patkami bez podšívky, byly umístěny na vnitřní straně, s průstřihem a skladem směrem k liště blůzy. Patky horních kapes, resp. jejich široké horní švy, sloužily některým vojákům jako úkryt tužky či pera. Jelikož zapínání kapes bylo poněkud problematické, bylo běžnou invencí opatřování patek zapínáním na knoflíky, či alespoň pomocí spínacího špendlíku.

Na stojatém límci o výšce 4 cm byly v přední části našity výložky, určující plukovní příslušnost. V kombinaci s barvou knoflíků (bílý/žlutý) na náramenících bylo možné určit některý ze 102 pěších pluků rakousko-uherské armády. Celkem bylo používáno 28 výložkových barev, mnohdy snadno zaměnitelných odstínů. Stejnou barvu límcového vyložení měly vždy čtyři pluky – dva „německé“ a dva „uherské“ – a mezi sebou se ještě odlišovaly zmiňovanou barvou knoflíků. Toto řešení časem ztratilo svůj význam, jelikož knoflíky dostaly praktičtější nátěr v barvě stejnokroje. Na límcové výložky se rovněž umísťovalo případné hodnostní označení.

Kalhoty

Rovné kalhoty se vyráběly v sedmi velikostech ze sukna na kalhoty. Byly jednoduchého střihu, se dvěma šikmo umístěnými kapsami v přední části kalhot. V pravé kapse byla pod knoflíkovou dírkou umístěna menší kapsa na uložení pouzdra s legitimačním lístkem. Vnitřní části kapes a podšívka pasové části byly vyrobeny ze lněného plátna. V pase kalhot byly navrch našity tři páry zinkových knoflíků pro připevnění šlí.

K ochraně před vnikáním nečistot do bot sloužily v zimních měsících kamaše ze sukna na kalhoty. Na boční straně se zapínaly na šest zinkových knoflíků a ve spodní části je k botě přidržovala kožená podpinka.

V měsících od dubna do října se užívaly jednoduché spinky, ze stejné gramáže sukna jako kalhoty. Jednoduchý pruh látky byl široký 8 cm a zapínal se na dva zinkové knoflíky.

Rovný střih kalhot byl brzy nahrazen praktičtější verzí. Nový model byl až pod kolena volnějšího střihu, lýtková část byla pevně stažena. Namísto kamaší a spinek se rozšířilo používání elastických vlněných ovinovaček.

Plášť pro pěší

V každé roční době byl rakousko-uherský pěšák vybaven pláštěm. V letních měsících býval stočen na torbě či v bandalíru křížem přes tělo a sloužil jako přikrývka. V zimních měsících se pak nosil přes blůzu jako další vrstva oděvu.

Vyráběl se ve čtyřech velikostech ze sukna na pláště, které bylo nejvyšší gramáže. Byl střižen tak, aby se dal nosit pohodlně přes blůzu, a jeho délka měla sahat ke kolenům. Každá přednice byla opatřena pěti knoflíky stejné velikosti jako na blůze. Ležatý límec se zapínal pomocí vlněné smyčky a olivky, v zimních měsících bylo možné límec zvednout a sepnout pomocí látkové spony. Na límci byly našity pětiúhelníkové výložky (Paroli) v barvě pluku. V úrovni boků byly velké vnitřní kapsy kryté sešikmenými patkami. Zádová část pláště byla opatřena širokým záhybem a v dolní části krátkým rozparkem. V úrovni pasu byla zadní část opatřena dvojdílným páskem zapínaným na jeden knoflík. Cípy pláště bylo možné při pochodu či jízdě na kole podkasat a sepnout pomocí háčků a poutek na vnitřních bocích.

Prádlo

Důležitou součástí oděvu bylo prádlo. Každý voják byl vybaven dvěma soupravami prádla – jednu nesl na sobě a druhou měl uloženou v torbě. Předepsané prádlo bylo hojně nahrazováno nejrůznějšími vlastními civilními košilemi a dalšími součástkami, které měly náročnou službu v poli usnadnit.

Jednoduchá košile z bavlněného kalika se vyráběla ve čtyřech velikostech. Oblékala se přes hlavu a zapínala se na dva zinkové knoflíky. Po jednom knoflíku bylo i na zakončení rukávů. Spodky byly vyrobeny ze stejného materiálu jako košile, v pase se stahovaly pomocí lněné šňůry. Na spodním konci byly našité tkanice na zavázání kolem lýtka. Celkem se vyrábělo pět velikostí.

Pro zimní období byli vojáci vybaveni jednoduchým nátělníkem z šedého melírovaného bavlněného úpletu. Díky pružnému materiálu se vyráběl pouze v jedné velikosti a v chladných měsících se nosil přes košili.

Ze stejného materiálu jako nátělník byly vyrobeny i spodní kalhoty, které existovaly ve dvou velikostech, s jednoduchou stahovací šňůrou v pase.

Další specificky zimní součástkou byl břišní pás (Leibbinde). Byl ušit z dvojité světlehnědé bavlny se širokou zádovou částí. Vpředu se zavazoval pomocí lněných popruhů. Nosil na ochranu vnitřních orgánů proti prochladnutí a náhlým změnám teplot.

Nákrčník

Pro ochranu krku před prochladnutím a proti rozdírání límcem stejnokroje byl zaveden nákrčník šedomodré bavlny. Byl 110 cm dlouhý a 25 cm široký. Nákrčník se nosil ovázaný kolem krku pod límcem, případně mohl překrývat horní okraj límce. Pokud nebyl na krku, měl se nosit v mošně či kapse. V horkých měsících se přeložený nákrčník mohl pomocí spínacího špendlíku připnout na zadní část čepice a tím chránit zátylek před spálením.

Boty

Boty sahající přes kotníky se vyráběly z lehké svrškovice (kraviny), celokožená byla i 2 cm vysoká podrážka. Šněrovaly se pomocí 95 cm dlouhých kožených řemínků a osmi dírek na každé straně boty. Patová část byla zesílena koženým, navrch našitým dílem. Kvůli šetření podrážek se každá bota opatřovala 40 železnými cvočky. Podpatek chránila železná podkůvka.

Důležitost správné obuvi, tedy hlavního dopravního prostředku pěšáka, se projevila i na celkovém počtu vyráběných velikostí. Obuv se označovala dle velikosti sestupně římskými číslicemi I – VIII a dále dle šířky, u většiny velikostí na další tři. Celkem tak bylo vojákům k dispozici 20 různých velikostí bot.

Opasek pro pěší

Původní vzor opasku z roku 1888 byl zachován, změněna byla pouze barva. Namísto černé měl být opasek k novému stejnokroji ze světle hnědé svrškovice. Řemen standardní délky 100 cm byl 5 cm široký a na konci opatřen mosazným hákem. Délka opasku se regulovala pomocí otvorů na 34 cm dlouhé, z rubu našité zápince. K zapínání sloužila tombaková přezka s vyraženým znakem císařského orla. Opasek se nosil vždy přes nejsvrchnější součást oděvu.

SOUČÁSTKY VÝSTROJE

Sumka na puškové náboje

Sumka vyrobená z hnědé kůže měla dvě samostatná oddělení krytá příklopkou. Díky specifickému tvaru balení s náboji byla sumka zešikmena směrem vlevo. Na zadním dílu sumky byla dvě poutka na provlečení opasku a železný, černě lakovaný rámeček pro zavěšení nosného řemení torby. Příklopky a poutka na zadní straně se zapínala pomocí dvou černě lakovaných trnů ve spodní části sumky.

Sumka byla uzpůsobena k nošení dvou papírových kartonů s municí. Každý karton obsahoval dva rámečky po pěti nábojích, celkový počet nábojů, nošený v jedné dvojité sumce, byl tedy 20 kusů. Pěchota nosila sumky v páru, na obou předních stranách opasku, posunuté k přezce opasku.

Mošna

Mošna nového typu byla do výstroje zavedena v roce 1898. Byla vyráběna z hnědě barvené lněné plachtoviny. Vnitřní část byla lněnou přepážkou rozdělena na dvě části, na vnitřní zadní straně pak byla našita kapsa. Překlopka překrývala celou mošnu a zapínala se pomocí dvou lněných řemínků na černě lakované přezky s trnem. Nosný popruh mošny se rovněž zapínal pomocí trnové přezky. V úrovni opasku byla našita dvě poutka s háky.

V předním oddělení mošny se nosily kuřácké potřeby s dávkou tabáku, příbor s obalem a sáček s příslušenstvím ke zbrani. To se skládalo z lojem napuštěného flanelového hadru, lněného plátna a chomáče koudele.

Do hlavního oddělení se ukládala potravinová dávka a do vnitřní kapsy polní láhev. Ta byla vyrobena ze smaltovaného železného plechu s korkovým uzávěrem. Obsah lahve byl 0, 45 litru.

Mošna se nosila zavěšená křížem přes tělo na levém boku, vždy přes nejsvrchnější vrstvu stejnokroje. Nosný popruh byl provlečen pod pravým nárameníkem a k tělu vojáka jej přidržoval opasek, na nějž se mošna zavěšovala pomocí dvou háků. Bodák k pušce na levé straně opasku byl umístěn přes chlopeň mošny. Na pravé boční straně bylo našité poutko umožňující nošení jídelní misky v případě, že nebyla nesena torba či brašna na náboje.

Brašna na náboje

Na zádové části opasku se nosila brašna na náboje v kartonech. Tělo brašny bylo vyrobeno z hnědé kůže, příklopka z telecí kožešiny. Tvar brašny byl ve spodní části mírně zkosený a kopíroval tvar kartonů. Jednotlivé příhrady se zapínaly pomocí kožených poutek a černě lakovaných železných trnů. Na bocích brašny byly našity háčky a trny kvůli nošení níže popsaného systému torby a nosného řemení. Do brašny se ukládalo celkem osm nábojových kartonů (80 nábojů). Byla zde i rezerva pro případné uložení dalších dvou kartonů v boji. Brašna spolu s nosným řemením umožňovala i nošení pláště a jídelní misky v případě odlehčené výstroje bez torby.

Torba pro pěší

Pro přenášení nezbytností pro život v poli sloužila charakteristická torba z teletiny. Její chlopeň výrazně přesahovala vyztužené tělo a zapínala se pomocí páru kožených řemínků. Rám torby byl vyztužen překližkou a z vnitřní strany podšit lněným plátnem v přírodní barvě. Na bocích byla ve spodní části našita kožená poutka, sloužící k upevnění plášťových řemínků při nošení sbaleného pláště.

Nošení torby umožňovalo samostatné kožené řemení ve tvaru písmene Y. To se skládalo z délkově nastavitelných předních řemenů s háky na uchycení k sumkám a zádového řemene s hákem na uchycení k opasku. Na předních řemenech byly nanýtovány ještě řemínky k uchycení brašny na náboje. Torba se k řemení připevňovala pomocí svorníku, který byl na obou stranách zajištěn koženým řemínkem. Spodní část se pak pomocí kožených poutek připevňovala k brašně na náboje. Díky systému upevnění bylo možné torbu vytažením svorníku odložit, zatímco brašna na náboje zůstala na opasku spolu s nosným řemením, které lépe rozkládalo celkovou váhu munice.

Torba obsahovala výstroj usnadňující život v polních podmínkách, šlo však o předměty, které nebylo nutné použít v boji. Do vnitřního prostoru torby se vkládala náhradní souprava prádla, do spodní části rezervní dávka potravy, dále jutový pytel, složený na šířku torby. Do zbylého prostoru bylo nutné umístit kartáč na šaty, šicí soupravu (skládala se z nůžek, cívek bílé, šedé a černé nitě, cívky nitě ve výložkové barvě, sady jehel, velkých a malých blůzových a plášťových knoflíků, bílých a černých zinkových knoflíků).

Na vnější stranu torby se upevňoval stočený plášť a jídelní miska s víkem. Celkový obsah nádoby byl 1,25 litru, víka pak 0,25 litru. Byla vyrobena z ocelového, pocínovaného plechu a k jejímu uchycení složily dva železné rámečky nanýtované na horním okraji.

Pod chlopeň torby se ukládal složený stanový dílec se třemi kolíky zabalenými v kusu plátna a pár rezervních bot. Kosočtvercový stanový dílec sloužil k vytvoření jednoduchého stanu. Byl vyroben z hustě tkané bavlny zemitě hnědé barvy. Při stavbě stanu se spojily dva dílce pomocí dřevěných olivek do jehlanového tvaru, jako středová tyč sloužila puška s nasazeným bodákem v pochvě. Stanový dílec kromě ochrany před nepohodou sloužil vojákům i k věcem posledním, kdy se těla padlých přikrývala právě touto výstrojní součástkou.

Vzhledem k nákladné a složité výrobě systému torby a brašny na náboje byl v pozdějších měsících války zaveden pro pěchotu jednoduchý plátěný tlumok, který ovšem postrádal možnost relativně rychlého odložení části výstroje.

ZÁVĚR

Užívání popisovaného stejnokroje a výstroje z roku 1914 nemělo dlouhého trvání. Již po několika měsících začala v důsledku nedostatku důležitých surovin výroba náhradní výstroje. Již v dubnu 1915 došlo k zavedení úsporných opatření a zjednodušení některých výstrojních součástí na základě válečných zkušeností.

Dalším důvodem byla potřeba vybavit stále nové a nové vojáky. Šetření kůže se projevilo výrobou plechových, později papírových nábojových sumek či opasků z popruhů či plachtoviny.

Barva stejnokrojových součástí se zásadním způsobem změnila, když byl po vzoru německé armády zaveden stejnokroj v barvě polní šedi se zeleným podtónem (Feldgrau). Změna se dotkla i dalších výstrojních součástí, které se nově vyráběly v šedé či olivově zelené barvě.

V roce 1916 je zaveden praktický jednotný stejnokroj (Einheitsadjustierung), který měl zjednodušit vystrojování jednotlivých druhů vojsk bez ohledu na jejich tradiční barvy či střihy stejnokroje.

Voják v šedomodrém stejnokroji však díky mnoha malebným, někdy až tklivým ilustracím a pohlednicím (vydávaným právě v počátečních válečných měsících), představuje všeobecně vnímaný obraz rakousko-uherské armády během 1. světové války.

Zdeněk Špitálník