Situace v armádě po XX. sjezdu KSSS

Ve dnech 14. až 26. února se v Sovětském svazu konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Během něho na uzavřeném jednání pronesl tehdejší první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov projev o kultu osobnosti J. V. Stalina. Odhalení a odsouzení jeho diktátorské politiky na sjezdu se považovalo za bod obratu, jímž stalinismus přestal být oficiální politikou KSSS, potažmo celého sovětského bloku, třebaže destalinizace probíhala v různých oblastech života a v různých zemích nestejnou měrou a Albánie dokonce sovětský postoj označila za revizionistický.

Československo a jeho komunisté patřili ke konzervativnímu proudu, jenž vyčkával dalšího vývoje a očekával jasné direktivy z Moskvy. Vrcholní představitelé KSČ předpokládali, že zhodnocení sjezdu proběhne podle předem stanoveného scénáře podobně jako v minulých letech. Doufali, že tajný Chruščovův projev o Stalinových zločinech přednesený před prvními tajemníky komunistických stran zůstane znám pouze v úzkém stranickém kruhu a na veřejnost nepronikne. Ovšem již několik dnů po návratu stranické delegace z Moskvy začala kampaň k XX. sjezdu, která od nesmělé diskuse na počátku března přerostla o měsíc později v požadavek svolání mimořádného sjezdu KSČ a v otevřenou kritiku režimu a jeho čelních představitelů.

Nereálné a nesplněné  cíle 

Průběh odhalování stalinské politiky v armádě v podstatě kopíroval vývoj ve společnosti, avšak specifika armádního prostředí ho v mnoha směrech odlišoval. Na počátku roku 1956 se ČSLA nacházela ve zcela rozdílné situaci. Zatímco v civilním sektoru bylo možné zaznamenat první nesmělé krůčky uvolňování komunistického režimu, uvnitř armády došlo k opačnému vývoji. Příčinou bylo několik faktorů: výsadní postavení prvního náměstka předsedy vlády a ministra národní obrany Alexeje Čepičky, přechod na nový systém výcviku během krátkého období a s tím spojené problémy v dislokaci vojsk, materiálního zabezpečení a systému vojenského školství atd. Nereálně stanovené termíny vedly k neplnění úkolů výcvikových roků. Velení armády spatřovalo hlavní příčinu v nedostatečné vojenské kázni a ideologické výchově. Nastalou situaci se snažilo řešit direktivně a nárazově.

Stavem armády se zabývalo Politické byro ÚV KSČ (PB ÚV KSČ) na svém zasedání 12. prosince 1955 projednáním morálně politického stavu armády a dosavadního stylu stranickopolitické práce (SPP). Ani stranické vedení nedokázalo odhalit pravou příčinu problémů. Šablonovitě se drželo zvyšování kázně a morálně politického stavu příslušníků ČSLA. Ačkoli stranickopolitické orgány armády věnovaly politické a ideové výchově vojáka velkou pozornost, míjela se v praxi účinkem. Role stranických a svazáckých organizací se omezovala pouze na zajišťování rozkazů velitele. Přestože vedení KSČ po stranickopolitickém aparátu požadovalo: „Zbavit obsah a účinnost všech forem politickovýchovné práce frázovitosti, malé přitažlivosti a odtrženosti od života vojsk a všeho našeho lidu.“, převažoval stále v jeho činnosti formalismus a pasivita. Proto politbyro ve svém usnesení uložilo velitelům, aby se více zabývali politickou výchovou a přímo se na ní podíleli. Stranické a svazácké organizace měly vystoupit z pasivity. Hlavní politická správa (HPS) a její aparát byly pověřeni zkvalitněním řízení stranickopolitické práce. Velení armády provedlo klasické opatření a vyměnilo čtyři vysoké funkcionáře HPS včetně jejího náčelníka genmjr. Jána Zemana nahrazeného genpor. Václavem Prchlíkem. Personální změny však měly malý vliv na transformaci direktivního způsobu řízení.

Rozkaz ministra národní obrany č. 03 z roku 1956 tento způsob vedení ještě prohloubil. Kladl se v něm důraz na přísná administrativní opatření vynucující si kázeň a poslušnost. V rozkaze se zakazovalo stranickým a mládežnickým organizacím kritizovat rozkazy a služební činnost velitelů a ukládaly se jim úkoly k zajištění kázně. Zákaz veškeré kritiky velitelů ještě více potlačil jakékoli vyjadřování názorů uvnitř armády. Jednotlivé stupně velení i samotní velitelé měli sice rozsáhlou pravomoc, ale také často neudržitelně nízkou autoritu. O tom se přesvědčil náčelník Hlavní kádrové správy genpor. František Říha na stranické konferenci 8. mechanizované divize, kde se dozvěděl, že zmiňovaný ministrův rozkaz velitel a náčelník štábu po přečtení založili a dále s ním již nepracovaly. Přijatá opatření nevedla ke znatelnému zlepšení výcvikových výsledků a naopak zesílilo vnitřní napětí a nespokojenost v armádě, které šířily uvnitř velitelského sboru.

Příprava konferencí komunistů svazků na počátku roku 1956 ještě probíhala podle zaběhnutého způsobu. Delegáti projednávali předem stanovené okruhy otázek, které se jako každý rok týkaly zvyšování bojové pohotovosti, upevňování velitelské pravomoci, zlepšování stranickopolitické práce, boje proti nekázni apod. S delegáty nebyl vůbec rozebrán smysl rozkazu č. 03 a rovněž nebyli seznámeni s obsahem usnesení politbyra z 12. prosince 1955. Formalismus nadále přetrvával, což se odrazilo i v opatrné diskusi.

Kritické hlasy

Ve druhé polovině března probíhaly stranické konference již v otevřenější a kritičtější atmosféře např. u 1. vojenského okruhu, ve Vojenském politickém učilišti Josefa Hakena, Vojenské technické akademii Antonína Zápotockého atd. V tomto období již řada delegátů získala alespoň kusé informace o počínající diskusi ve společnosti, o jejím obsahu a svoji úlohu sehrál i poslech zahraničního rozhlasu. Vedle již uvedených témat přibylo projednání výsledků XX. sjezdu KSSS. Objevily se kritické hlasy, že se z referátů o sjezdu o něm nic nedozvěděli, přitom jako členové strany by s ním měli být podrobně seznámeni. Někteří delegáti upozornili na kult osobnosti J. V. Stalina, ovšem s kusými informacemi byli ve většině případů názorově zmatení. Mají Stalina obhajovat nebo odsuzovat? A co s Gottwaldem? Požadovali po HPS a stranických organizacích vysvětlení, kterého se jim však nedostalo. Současně upozorňovali na skutečnost, že mnohý nestraník v civilu je daleko lépe seznámen s obsahem sjezdu než oni.

Lze najít i rozdíly v obsahu diskuse a kritiky. Na nižších stupních velení především u svazků byly probírány otázky týkající se každodenního fungování útvaru nebo života vojáků z povolání. Kult osobnosti nebyl chápan v širších souvislostech, jako důsledek totalitního režimu, ale byl aplikován na jednotlivce nebo na konkrétní případy z oblasti finančního a materiálního zabezpečení, kariérního postupu, SPP a přebujelé byrokracie. U 3. střeleckého sboru si vojáci z povolání ztěžovali na zbytečné plýtvání finančními prostředky. Posádkový dům armády několikrát obdržel nereálný počet sportovního materiálu, včetně 70 kusů šavlí, leč na zlepšení životních podmínek v kasárnách peníze chyběli. Delegáti z 2. střelecké divize kritizovali nevyhovující životní podmínky. V Janovicích nad Úhlavou vojenská správa vystavěla nová kasárna a předala je do užívání, ovšem ve stavu, kdy nebyla voda na mytí, do kuchyňského bloku nebyl zaveden elektrický proud apod. Rovněž si řada z nich stěžovala na špatné materiální podmínky k práci. Vyskytly se i kritické připomínky ve vystrojování vojáků z povolání (1. mechanizovaná divize, 8. mechanizovaná divize). U útvarů scházela adekvátní zimní výstroj do pole (rukavice, ušanky, nevhodné zimní filcové boty). O to více důstojníky od jednotek dráždil fakt, že mnozí příslušníci ministerstva a Generálního štábu chodili po Praze v perfektní zimní výstroji. Kult osobnosti mnozí spatřovali v povýšeném, arogantním až hrubém chování některých velitelů, funkcionářů z vyšších stupňů velení a kontrolních orgánů. Mnohdy byli vojáci svědky ponižování hraničící až s lidskou důstojností.

Styl práce a řízení útvarových organizací stranickopolitickým aparátem bylo téma, které se objevovalo na většině stranických konferencí. Kritika pocházela od řadových členů KSČ v armádě, ale rovněž od příslušníků politického aparátu. Nadřízené orgány neznaly situaci u jednotek, ale vyžadovaly včasné plnění směrnic a nařízení. Ty byly vypracovávány podle přesně zadaných pokynů a vůbec neodráželi skutečný stav. Například náčelník Politického oddělení 9. tankové divize kritizoval Okruhovou politickou správu (OPS) i HPS za naprostý nezájem o dění u divize. „Kolikrát k našim útvarům našel někdo cestu z HPS nebo OPS, aby sledovali naši práci, aby k nám pomohli odstranit potíže. To se nestalo od roku 1954. Stálý instruktor z OPS provedl jenom několik návštěv k nám.“ Ovšem nezájem často začínal již na Politickém oddělení svazku. U 5. dělostřelecké divize nebo u 11. železniční brigády neznali funkcionáři Politického oddělení skutečný stav v jednotkách a ani se o něj nezajímali a útvarové organizace řídili formou oběžníků a nařízení.

Na konferencích centrálních úřadů a vojenských školách se kritika více zaměřila na velení armády a jeho způsoby řízení. Kritice se nevyhnul ani ministr Alexej Čepička. Od delegátů zaznívaly ostřejší a otevřenější výhrady vůči rozkazu 03 a metodám velení stranickým organizacím. Někteří se nebáli oponovat dosavadním vojenským autoritám, což bylo v předcházejících letech naprosto nemyslitelné. Klasickým příkladem byla konference komunistů Ministerstva národní obrany konaná ve dnech 24. až 25. března. První den vystoupil ministr A. Čepička a přiznal existenci kultu osobnosti a kumulaci státních a stranických funkcí u jedné osoby, ovšem pouze v Sovětském svazu. Kritizoval formalismus na schůzích, nepřipuštění jiného názoru, přesně dopředu stanovený průběh stranických schůzí včetně diskuse a závěru. Vybízel ke kritice a sebekritice a nabádal, aby nebyla potlačována kritika zdola. Šlo však z jeho strany o prázdná slova, což potvrdil v zápětí v polemice s kapitánem od Velitelství dělostřelectva. Ten vyčítal jemu a velení, že neuváženými kroky zbytečně proinvestovali obrovské finanční částky, přestože na to bylo několikrát upozorňováno a to i sovětskými poradci. Po rozjitřené debatě nakonec ministr zahnán do kouta rázně debatu ukončil s poukazem, že dotyčný nezná všechny souvislosti.

Kult osobnosti připuštěn

Ohlas počínající diskuse v armádě zazněl i na březnovém (29. 3. – 30. 3.) zasedání ÚV KSČ. Antonín Novotný otevřeně připustil kult osobnosti i fakt, že byl pěstován také Československu. Konkrétně neukázal na žádného z vedoucích funkcionářů, avšak nebylo pochyb, že kritika se v prvé řadě vztahovala na Alexeje Čepičku. Někteří odsoudili jeho metody přímo na schůzi ÚV. Kladli mu za vinu malou pozornost k lidem, velikášství, vyvěšování jeho obrazů v kancelářích, velení a nařizování stranickým organizacím v armádě nebo vytváření kultu osobnosti okolo Klementa Gottwalda.

Po březnovém zasedání a zveřejnění Novotného referátu v Rudém právu nabývaly události v armádě rychlý spád. Diskuse k obecným politickým problémům měla obdobný charakter jako v civilních organizacích. Na rozdíl od nich se však méně hovořilo o ekonomických otázkách a více o politických – o kultu osobnosti, vývoji státu nebo zahraniční politice. Kritika vycházející z útvarových organizací zasáhla celou řadu nedostatků ve výstavbě armády: byrokratismus jejího řízení a plánování, ukládání nereálných úkolů, chyby v personálním obsazování a zanedbání odborné přípravy tzv. paragrafistů, zaostávání vědecké práce, špatná péče o potřeby lidí při přehnané starostlivosti o životní a pracovní podmínky vyšších funkcionářů, projevy nezákonnosti, nekritické přejímání sovětského vzoru, okázalost a nadutost části důstojníků a generálů, izolovanost od zbytku společnosti atd. Odpovědnost za nedostatky byla kladena na hlavu A. Čepičky a jeho nejbližších spolupracovníků. Ukazovalo se, že velení armády ztratilo důvěru velké části vojáků z povolání.

Na dubnovém zasedání ÚV se rozproudila diskuse o armádě v nebývalém rozsahu. Členové ÚV v převážné většině hovořili o rozporech mezi armádou a společností. Kritizovali Čepičkovo přímé zasahování do průmyslu, odůvodňované potřebami armády, ovlivňování činnosti národních výborů, různých složek Národní fronty i okresních a krajských výborů KSČ. Poukazovali na silnou militarizaci společnosti v zájmu obrany státu. Několik členů ÚV hovořilo o porušování zákonnosti velením armády. Zástupci vojáků v ÚV se zabývali vnitřními vztahy v armádě. Shodli se na tom, že kult osobnosti se v ČSLA projevil zvlášť pronikavě, ovšem zopakovali pouze to, co již bylo vyjádřeno v diskusích útvarových organizací KSČ. V průběhu zasedání vystoupil A. Čepička se sebekritikou, v níž přiznal svou odpovědnost za utváření kultu osobnosti v armádě. Zároveň však oponoval tím, že po vojensko-odborné a technické stránce se armáda vyvíjela správně a dokázala obstát v podmínkách boje za použití zbraní hromadného ničení. Nechtěl si připustit, že tento „úspěch“ byl vykoupen totální devastací národního hospodářství a poklesem životní úrovně obyvatelstva. Usnesením ÚV byl 20. dubna 1956 odvolán z funkce ministra národní obrany i z politbyra.

Výměna, ale malá

Po dubnovém zasedání diskuse v armádě vyvrcholila. Největší díl kritiky se týkal práce velitelů a politických pracovníků. Objevovaly se i krajní názory – decentralizace, kolektivní velení, požadavek práva kritizovat rozkazy apod. V několika případech velitelé, kteří zneužívali své služební postavení k osobnímu prospěchu a dopouštěli se hrubého jednání s lidmi, museli být vyměněni. Většina jich však nadále zůstala na svých místech. Kritika ÚV ze strany vojáků narůstala a rychle rostl počet rezolucí stranických organizací za svolání mimořádného sjezdu KSČ. Nebezpečí mimořádného sjezdu donutilo A. Novotného k obsazení postu ministra národní obrany, stal se jím genplk. Bohumír Lomský. K uklidnění situace vystoupil Novotný 27. dubna na velitelském shromáždění MNO. Opakoval zde v podstatě kritiku chyb A. Čepičky, jak byla vyslovena o několik dní dříve. Vyhnul se zaujetí stanoviska k mimořádnému sjezdu strany, přitom v armádě již bylo přijato 22 rezolucí pro sjezd.

V projevu požadoval odstranění nedostatků, ale na druhé straně se vehementně zasazoval o upevnění dosavadního systému, který tyto negativní jevy plodil. Soustředil se na upevnění nedílné velitelské pravomoci v její staré podobě. Naznačil tím obrat v dosavadním vývoji směřující k zastavení kritiky zdola. Na konci dubna to však zatím bylo pouze přání vysokých stranických i vojenských funkcionářů. Dále narůstal počet rezolucí požadující mimořádný sjezd strany. Nové velení mělo malou autoritu a HPS byla bezradná a nechávala věcem volný průběh.

Teprve v květnu nastal skutečný obrat a stranické orgány se snažily otevřeně zastavit pokračující diskusi. Armádní velení spolu HPS nastoupilo kampaň za obnovení nedílné velitelské pravomoci v intencích Čepičkova rozkazu 03. Političtí funkcionáři se pokoušeli nátlakem přimět útvarové organizace k odvolání rezolucí, jež požadovaly mimořádný sjezd. Přesto k 30. květnu 1956 odvolalo rezoluce za mimořádný sjezd jen 25 organizací ze 110. V 58 dalších se očekávalo jejich odvolání, avšak 27 stranických organizací stále trvalo na svém požadavku.

Zároveň s úsilím vyřešit spor o mimořádný sjezd se HPS snažila reagovat na diskusi po XX. sjezdu zformulováním odpovídající linie stranickopolitické práce v armádě. Náčelník HPS genpor. Václav Prchlík ji shrnul do několika bodů: 1) Skoncovat s odtržeností armády od lidu a vyvodit pro armádu důsledky z toho, že ÚV je vedoucím a řídícím orgánem v celé zemi. 2) Všemožně upevňovat nedílnou velitelskou pravomoc, nepřipustit její přenášení do stranického života a vymýtit snahy o kolektivní velení. 3) Provést obrat ve stranickopolitické práci od úřadování „k boji o člověka“. 4) Vyvodit na akademiích a učilištích sebekritické závěry ze selhání stranickopolitického aparátu v armádě. Zmíněný výčet opatření nenabízel zásadní změny, ale naopak ve své podstatě šlo o upevnění dosavadního systému. Rodila se nová nespokojenost a námitky, které již byly ignorovány nebo zamítány.

Utlumení kritiky

Celostátní konference KSČ v červnu již pouze potvrdila nastoupený kurs utlumení kritiky ve společnosti, což pokračovalo i na následujícím celoarmádním aktivu KSČ na počátku července 1956. Generál B. Lomský ve svém projevu postavil na první místo upevňování nedílné velitelské pravomoci, jemuž byla podřizována stranickopolitická práce. Na základě ztotožňování státní a stranické politiky došel k závěru, že velitel je vykonavatel politiky strany a přísluší mu usměrňovat činnost stranických organizací. V rozporu s rozsáhlou kritikou po XX. sjezdu v útvarových organizacích žádal v závěru svého vystoupení uplatňovat usnesení politbyra z 12. prosince 1955 a zajistit plnění rozkazu 03 v jeho plné šíři.

Přiznání Stalinova kultu na XX. sjezdu umožnilo vzniknout krátkému období relativní svobody názorů v Československu. Diskuse otevřela témata, která do té doby byla považována za tabu. Lidé se pomalu přestávali bát vyjadřovat své názory a snažili se o částečné zlepšení poměrů uvnitř totalitního komunistického režimu. Po počátečním váhání si komunističtí pohlaváři uvědomili rizika a nebezpečí, které mohli vyplynout z otevřené výměny názorů a proto se ujali iniciativy a pokračující kritiku se snažili řídit ve vlastní režii. Jako obětního beránka za všechny zločiny stalinského období v ČSR vybrali ministra národní obrany Alexeje Čepičku. Ten pod tíhou kritiky nakonec odstoupil a pozice ve straně i ve státě si upevnilo centrum okolo prvního tajemníka A. Novotného. Rovněž příslušníci armády se zapojili do celonárodní diskuse s podobnými cíli jako jejich spoluobčané v civilním sektoru. Přes určitá specifika jim šlo o podobný cíl zlidštění podmínek režimu potažmo poměrů v armádě. Tyto cíle se jim nepodařilo naplnit v důsledku brzkého potlačení jakékoliv diskuse ze strany KSČ a jejího aparátu. Komunistický režim v Československu pouze lehce zakolísal a nadále zůstal pevný ve svých základech.

Jan Šach