Zvláštní soud v Praze, Sondergericht Prag, byl zřízen v roce 1940 při německém Zemském soudu v Praze. Jeho působnost se neustále rozšiřovala, takže v roce 1943 mu příslušely všechny trestné činy s výjimkou špionáže, velezrady a vlastizrady, zatímco výjimky projednával tzv. lidový soud. Počet případů projednávaných Zvláštním soudem v Praze rok od roku rostl. V roce 1941 šlo přibližně o 100 případů, avšak v roce následujícím již o cca 1 800 případů. Roku 1943 projednával soud cca 2 400 případů, v roce 1944 cca 2 250 případů a ještě v prvních čtyřech měsících roku 1945 stihl projednat dalších zhruba 500 případů. S rozšiřováním pravomocí Zvláštního soudu rostl i počet senátů. V roce 1944 existovalo u Zvláštního soudu v Praze již šest senátů, z nichž čtyři byly trvale činné a dva fungovaly jako mimořádné. Tyto mimořádné senáty pracovaly v tzv. zkráceném řízení, které bylo omezeno na dva dny: den zatčení a den vynesení rozsudku s okamžitým výkonem. V německých kruzích byly tyto procesy označovány jako „Schauprozesse“, v českém jako „monstrprocesy“.
V době po invazi spojeneckých vojsk do Evropy byl k připomenutí stále přítomné německé moci českému obyvatelstvu v protektorátu zinscenován na 15. června 1944 proces ve Vysokém nad Jizerou. Po likvidaci Molákova III. ilegálního ústředního výboru KSČ v roce 1943 získalo gestapo v Berouně písemný materiál, ve kterém si ilegální KSČ zaznamenávala své poznatky o nekomunistickém odboji. Mezi jinými informacemi tak přišlo gestapo na stopu ilegální odbojové síti na Vysocku. Její příslušníci ukrývali již od 1. září 1939 poručíka Vojtěcha Lavického, prvního velitele vysocké čety Obrany národa, a podplukovníka Jindřicha Ulmana, organizátora Obrany národa na Jilemnicku a Jičínsku, kteří přešli do ilegality těsně před svým zatčením gestapem. Síť spravovala též úkryty zbraní a zásoby benzínu pro připravované povstání. V průběhu následujícího roku gestapo pomocí svých konfidentů a agentů zmapovalo část této odbojové struktury, která tak mohla být využita pro připravovaný monstrproces.
Ve dnech 12. až 14. června 1944 gestapo pozatýkalo na Vysocku patnáct osob. Dvěma mužům se zatčení podařilo vyhnout. Václav Metelka se při zatýkání v Těpeřích zastřelil a Karel Čermák ve Staré Vsi uprchl, přestože po něm gestapáci stříleli. Zatčená manželka později odsouzeného Otakara Nováka ze Staré Vsi Eliška Nováková do inscenovaného procesu zařazena nebyla. Ve Zlaté Olešnici, která tehdy ležela již na odtržených územích v říšské župě Sudety, zatklo gestapo i pplk. Jindřicha Ulmana spolu s jeho tehdejšími přechovávateli, manželi Marouskovými. Na území říše se zákon o přechovávání říši nepřátelských osob nevztahoval, proto ani tito tři zatčení nebyli do vysockého procesu zařazeni a válku v německém vězení nakonec přežili. Poručík Vojtěch Lavický se v téže době ukrýval u Aloise Cejnara ve Svojku, kde jej gestapo nevypátralo, a také on se v ilegalitě dožil konce války.
Samotné veřejné přelíčení s předem stanovenými tresty proběhlo 15. června 1944 v budově sokolovny ve Vysokém nad Jizerou. Provedl jej V. senát Zvláštního soudu, kterému předsedal Kurt Bellmann s přísedícími soudci Danneggerem a Narathem. Státním zástupcem byl Wolfgang von Zeynek. Jednání se z nařízení německých úřadů museli povinně zúčastnit všichni starostové obcí vysockého, jilemnického, semilského a železnobrodského soudního okresu a také ředitelé škol a lesní personál z tohoto podkrkonošského území. Z jedenácti zatčených bylo deset osob odsouzeno k trestu smrti a jedna žena k šesti letům káznice. Po zamítnutí žádostí o milost byli všichni odsouzení k trestu smrti zavražděni stětím 24. června 1944 ve věznici v Praze na Pankráci.