Ve dnech 16. a 17. září se v Mukačevě setkaly československá a sovětská vojenská delegace. Jejich úkolem bylo dojednat další osudy okupačních vojsk na území Československa. Každá ze zúčastněných delegací přistupovala k jednání s jinými úmysly.
Počátkem září 1968 připouštěla československá strana jako předmět jednání pouze stažení cizích vojsk a to s odkazem na československo-sovětská jednání v Moskvě 23.-26. srpna 1968. Ke stažení sovětských vojsk mělo dojít ve třech etapách. První etapu mělo být vyvedení vojsk z měst a vesnic. Ve druhé etapě se měla odsunout vojska z celého území ČSSR mimo úsek podél hranice se SRN. Ta pak měla odjet ve třetí fázi.
Odsun v první etapě byl velice pomalu zahájen počátkem září 1968. Sovětská strana podmiňovala odsun pacifikací veřejného prostoru. Již nejpozději 12. září se ale již hovoří o požadavku sovětských představitelů ponechat část vojsk na území ČSSR. Mělo jít asi o tři divize podél západní hranice Československa. Takto měla být prokázána nutnost okupace, totiž obrana před údajným německým nebezpečím. Sověti nadhazovali možnost dokonce ponechat v Československu až 250 000 vojáků. To československá strana kategoricky odmítala jako zcela nereálný požadavek. Československá strana uvažovala maximálně o 40-50 tisících. Kosygin na tuto licitaci reagoval nabídkou ponechat v ČSSR 80-100 tisíc vojáků.
Dne 16. září 19968 bylo zahájeno v ukrajinském Mukačevu jednání o dočasném rozmístění sovětských ozbrojených sil na území Československa. Delegacím předsedali ministr obrany SSSR maršál Andrej Antonovič Grečko a za československou stranu ministr národní obrany armádní generál ing. Martin Dzúr.
Cílem jednání bylo z hlediska československé strany zjistit názory SSSR na odchod vojsk pěti států a na počet vojsk, které chce nechat sovětská strana v Československu „přezimovat“. Sovětská strana přitom předstírala, že opravdu chce stáhnout intervenční vojska. Konstruktivním krokem mělo být odsunutí vojsk ostatních spojenců a většiny vlastních vojsk.
Nebezpečná situace nastala tehdy, když maršál Grečko začal hovořit o možnosti podílet se v Československu na společné obraně socialismu. Vzpomněl dřívějších stížnosti vedení čs. ministerstva národní obrany na příliš vysokou zátěž kladenou na ČSLA. Nyní Grečko tvrdil, že očekává návrh čs. strany, aby sovětská armáda pomohla, když už je v ČSSR. Tak „přátelskou nabídku“ v dané situaci nešlo přímo odmítnout. Ministr Dzúr připustil, že ČSLA je udržována na vysokých početních stavech na hranici lidských a ekonomických možností . Jde ale o otázku politickou a on nemá mandát o ní jednat. Navíc by zapojení sovětských vojsk do obrany vedlo k prodloužení doby jejich pobytu v Československu.
Takže touto tichou cestou nakonec byl de facto přijat stav, že menší část sovětských vojsk „přezimuje“ na území Československa. Československá strana pak předpokládala (nebo alespoň to dávala najevo), že v průběhu roku 1969 se sovětské jednotky v souvislosti s „normalizací“ poměrů stáhnou. Postupem doby se prokázalo, že sovětská strana má jiný názor.
V Mukačevě bylo nakonec dohodnuto poskytnutí pěti oblastí o celkové kasárenské ploše 220 000 metrů čtverečních (původně jich Sověti požadovali sedm). Měly být severně od Prahy, severovýchodně od Pardubic, severozápadně na Ostravsku, u Olomouce a na středním Slovensku. Pro letectvo se měla uvolnit letiště Hradčany, Milovice, Olomouc a Zvolen. Dále dva sklady pohonných hmot a jedna nemocnice. Společně se měly využívat vojenské výcvikové prostory Mimoň, Mladá, Libavá, Lešť a Malacky.
Jednání v Mukačevě byla jedním z kroků, kterými se připravovala „normalizace“ v Československu. Aniž si to možná českoslovenští důstojníci připouštěli, přestali mít vliv na dění ve své zemi.
Prokop Tomek