Sovětský útok na Polsko před 80 lety, v roce 1939

Sovětský svaz ve shodě s tajným protokolem německo-sovětské smlouvy o neútočení z 23. srpna 1939 podporoval Německo při útoku na Polsko od prvních hodin 1. září 1939. Sovětská radiostanice v Minsku poskytovala německému letectvu navigační údaje, nutné pro bombardování polského území. S pozemním útokem Stalin zpočátku váhal, chtěl podpořit Hitlera, ale obával se konfliktu se západními mocnostmi. Jeho záměrem bylo nechat evropské země vyčerpat vzájemnou válkou a pak je obsadit.

+2

Hitler doufal, že tažení v Polsku bude lokálně izolovaná akce, do které nebudou mít západní mocnosti chuť zasahovat. Ovšem poté, co 3. září 1939 Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku, snažil se Hitler tažení v Polsku co nejrychleji ukončit, aby mohl přesunout své síly na západ.

Vyvíjel proto tlak na Stalina, aby co nejdříve zaútočil také. Používal k tomu pohrůžky, že Vilnius, jenž byl určen do sovětské sféry vlivu, předá Litvě, a také, že na ostatních územích, určených tajným dodatkem smlouvy Sovětskému svazu, zřídí jakýsi polský loutkový stát. Sovětský svaz v té době uvedl šest vojenských okruhů na západě země do bojové pohotovosti a 7. září provedl všeobecnou mobilizaci.

Dva nejzápadnější vojenské okruhy, sousedící s Polskem, Běloruský a Kyjevský, byly 11. září přeměněny na Běloruský a Ukrajinský front. Běloruský front pod velením komandarma Michaila Kovaljova obsahoval 3., 4. 10. a 11. armádu. Ukrajinskému frontu velel komandarm Semjon Timošenko, který disponoval jednotkami 5., 6. a 12. armády. Jednotky obou frontů zaujaly 13. září 1939 pozice ve vytyčených prostorech u hranic a 16. září dostaly rozkaz lidového komisaře obrany Klimenta Vorošilova č. 16634 k útoku na úsvitu následujícího dne.

Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní 17. září 1939 vyrazilo 5 000 sovětských tanků v čele půl milionu vojáků invazních vojsk Rudé armády bez vypovězení války, a navzdory platné sovětsko-polské smlouvě o neútočení z roku 1932, do nitra Polské republiky.

Polská vláda nevěděla o existenci tajného protokolu smlouvy o neútočení z 23. srpna 1939, ani o jeho obsahu. Považovala proto německo-sovětský pakt za politickou deklaraci sovětské neutrality v německo-polském konfliktu a úder z východu neočekávala. Hranice se SSSR kryly pouze slabé pohraniční jednotky, které sovětský úder přes hrdinný odpor zcela smetl, a i dále do vnitrozemí se nacházely pouze záložní útvary oslabené odesíláním mužstva jednotkám bránícím se německému vpádu na západě.

Běloruský front postupoval severně od Pinských bažin. Na svém severním křídle postupoval koncentricky dvěma proudy na Vilnius, který po bitvě s Poláky dobyl 19. září. Jižní křídlo frontu postupovalo nejprve na Baranoviči, jež dobylo ještě 17. září, a poté se rozdělilo na dva směry: na Brest-Litevsk, který padl 22. září, a na Grodno (padlo 21. září). Ukrajinský front jižně od Pinských bažin, postupoval na třech hlavních směrech. Nejsevernější vedl přes Luck na Lublin, kam jednotky frontu dorazily 28. září. Střední vedl přes Tarnopol na Lvov, který Rudá armáda spolu s Wehrmachtem dobyla 22. září, a jižní. Ten vedl Haličí podél rumunských hranic na Stryj a Sambor, kam Rudá armáda dorazila 25. září.

Německo a Sovětský svaz stanovily 28. září 1939 své hranice podél řek Pisa, Narva, Bug a San a dokončili tak své dělení Polska. V bojích proti Rudé armádě v září 1939 padlo přibližně 3 000 polských vojáků, dalších 10 000 bylo raněno. Rudá armáda zajala na 250 000 polských vojáků, včetně vojáků československého legionu. Sovětské ztráty v polském tažení se odhadují na 1 500 padlých a 4 000 raněných.

Na Sovětským svazem okupovaných územích „Západní Ukrajiny“ a Západního Běloruska“ proběhly 22. října 1939 pod taktovkou NKVD zmanipulované volby do lidových shromáždění. Ta již o týden později „požádala“ Sovětský svaz o připojení obou území k SSSR, jimž Nejvyšší sovět „vyhověl“ 1. listopadu 1939 v případě „Západní Ukrajiny“ a 2. listopadu 1939 v případě „Západního Běloruska“. Vilnius s okolím předal Sovětský svaz již 23. října 1939 Litvě, ovšem jen do 3. srpna 1940, kdy jej anektoval zpět při anexi celé Litvy.

Za dobu okupace východních území Polské republiky v letech 1939 až 1941 z nich Sovětský svaz deportoval do pracovních vyhlazovacích táborů na půl miliónu osob, především Poláků, a dalších 65 000 lidí, opět především Poláků, zde sovětský režim popravil.

Tomáš Jakl

Literatura

Sławomir DĘBSKI, Między Berlinem a Moskwą. Stosunki niemiecko-sowieckie 1939–1941. PISM, Warszawa 2003.

Janusz MAGNUSKI – Maksym KOLOMIJEC, Rudý Blitzkrieg. Září 1939. Sovětská tanková vojska v Polsku. Bonus A, Brno 1996.