Stručně o 2. čs. střeleckém pluku

V únoru si připomínáme 108 let od doby, kdy v rámci poslední ofenzivy na východní frontě, jež do dějin vešla jako operace Faustschlag, táhly Ukrajinou německé a rakousko-uherské armády. Jejich postup byl velice rychlý a vystavil smrtelnému nebezpečí jednotky čs. armádního sboru, které byly na Ukrajině dislokovány. Těm nezbývalo než urychleně ustupovat do vnitřního Ruska. Jednou z částí sboru byl i 2. čs. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, o jehož historii budou následující řádky.

Fotogalerie

Druhý čs. střelecký pluk vznikl době, kdy bylo přistoupeno k rozšíření čs. jednotek bojujících v ruské armádě z původního jednoho čs. pluku na brigádu. Přestože příslušný rozkaz č. 444 náčelníka štábu hlavního velitele generála pěchoty A. M. Alexejeva byl vydán již 17. dubna 1916, přistoupilo se k němu až 18. května 1916 po jeho zveřejnění na velkostatku v Iváni, cca 7 kilometrů od Slucku. Z původního vedení pluku se zformoval štáb brigády a ještě téhož dne byl z 1. až 4. roty utvořen 1. čs. střelecký pluk. Následující den, 19. května, byl z 5. až 9. roty postaven 2. čs. střelecký pluk.

Celkem měl nový útvar v době založení 20 důstojníků a 777 mužů – většinou etnických Čechů žijících na území carské říše. Jednotlivé roty však aktu založení přihlížet nemohly, neboť se všechny toho času nacházely na frontě u ruských jednotek, kde vykonávaly průzkumnou a výzvědnou činnost. Na místě tak byl pouze jmenován velitel pluku a vytvořen plukovní štáb.

Postupně přicházeli od čs. záložního praporu v Kyjevě další dobrovolci, kteří vytvářeli další roty. S nimi se od druhé poloviny roku 1916 do pluku dostávali ve větší míře i legionáři z řad zajatců, kteří časem začali v pluku převažovat (přesto ještě dlouho platilo, že důstojníci a poddůstojníci byli většinou Rusové, nebo etničtí Češi z Ruska). Známý je např. oddíl zajatců z Taškentu, který si s sebou přinesl i svůj prapor, jenž se později stal praporem celého pluku.

Soužití obou skupin bylo občas složité, a zvláště po únorové revoluci, jež smetla carský režim, se mezi nimi začaly objevovat stále větší neshody. Ruští Češi, usazení mnohdy v Rusku po generace, totiž již cítili a přemýšleli spíše jako Rusové a ve větší míře tak podléhali ruské protiválečné propagandě, jež se po revoluci začala rozmáhat. Bojovat za Československo – což udržovalo v disciplíně legionáře z řad zajatců – byl pro ně v mnoha případech příliš vzdálený a nepochopitelný koncept. Proto padlo v květnu 1917 rozhodnutí obě skupiny od sebe separovat – dobrovolci z řad zajatců sloužili výlučně u I. a III. praporu, zatímco ruští Češi byli soustředěni ve II. praporu.

Vzhledem k dosavadnímu nasazení jednotlivých rot v rozvědkách byl pluk spojen dohromady až v květnu 1917, kdy se shromáždil ve Velkých Cepcevičích. Zde bylo přikročeno k jeho reorganizaci a především výcviku. V červnu 1917 odešli jeho příslušníci přes Tarnopol do Ostaševců, kde se spojili s dalšími pluky brigády, s nimiž následně I. a III. prapor absolvovaly bitvu u Zborova. II. prapor složený z ruských Čechů zůstal v nedaleké vsi Chorošce jako „záloha“ u štábu pluku a do bitvy nezasáhl. Zbylé jednotky se v bitvě i v následném tarnopolském ústupu, kdy u Volosovky zastavily postup celé německé divize, vyznamenaly a výrazně přispěly k celkové dobré pověsti čs. legionářů i k povolení neomezeného náboru do čs. vojsk z řad zajatců.

Při budování čs. armádního sboru byl pluk na vlastní žádost přejmenován na 2. čs. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“. Později, v září 1917, jej stejně jako ostatní jednotky brigády včlenili do svazku nově utvořené 1. čs. střelecké divize „Husitské“. Během zmiňovaného ústupu z Ukrajiny se druhý pluk v úloze zadního voje 2. března 1918 krátce střetl s postupujícími německými jednotkami v boji o kyjevský most přes Dněpr.

Po dohodě v Penze se sovětskými úřady o transportu odzbrojených legionářských jednotek po magistrále do Francie byl pluk na své cestě do Vladivostoku zastaven a roztroušen mezi stanicemi Poletajevo, Čeljabinsk a Kurgan. Když se na magistrále rozhořely boje s bolševiky, staly se jednotky druhého pluku součástí tří improvizovaných skupin, jež se probíjely k ostatním útvarům. Celkově zasáhly do bojů např. o Marjanovku, Ščedrinsk, Kazaň, Čeljabinsk, Zlatoust, Trojick a Nyžnij Tagil. Později pluk bojoval i na povolžské frontě.

Koncem listopadu 1918 začal postupný odchod jednotek druhého pluku z fronty do hlubšího týlu, kde se vojáci nejprve ubytovali v uralském městě Miass. Od roku 1919 byl pluk, podobně jako ostatní legionářské pluky, pověřen ostrahou magistrály a musel svést několik bojových střetů s rudými povstalci zejména v okolí stanice Tajšet. V lednu 1920 se pluk soustředil ve Vladivostoku a dvěma lodními transporty zamířil do vlasti. Zde byl po unifikaci zařazen do československé armády jako 2. pěší pluk Jiřího z Poděbrad.

Petr Matějček